Touto keší vzdávám poctu českému biatlonu – jak biatlonistům, tak všem ostatním, bez kterých by „náš“ biatlon nebyl tím, čím je.
A jsou to i ti, kteří působí a působili v Letohradě. Ti, kteří věnovali svůj um, nadšení, energii a čas mladým biatlonistům od Klubu branných sportů až k současnému Sportovnímu centru mládeže (SCM) při v Klubu biatlonu OEZ. Toto centrum se stalo největším mládežnickým klubem biatlonu v ČR. Průběžně se v něm připravuje okolo 14–17 sportovců ve věku 16-21 let a ti nejlepší s přechodem do seniorských kategorií přecházejí do rezortního centra MV ČR SKP Jablonce nad Nisou.
Takto z Letohradu odešli (a aby mu čest a radost dělali) mimo jiných i Roman Dostál - Bobek, Michal Šlesingr - Boušek, Ondra Moravec, Michal Krčmář … K největším úspěchům našich odchovanců patří titul mistra světa Romana Dostála z MS v Hochfilzenu 2005, zlatá medaile z MS 2015 v Kontiolahti ve smíšených štafetách Michala Šlesingra a Ondřeje Moravce, další dvě stříbra a dva bronzy Ondry z MS (2013 v NMNM, 2015, 2017 v Hochfilzenu), stejně jako stříbrno a bronz Michala Šlesingra z MS 2007. Nejvýše však visí olympijské kovy. Dvě stříbra a bronz Ondry Moravce ze ZOH v Soči 2014 a stříbro Michala Krčmáře ze ZOH v Pchjongčchangu 2018.
Obrovskou radost ze všech úspěchů by měl i jeden z jejich učitelů, trenérů, „král“ Čeněk Suchomel. Jeden z těch, kteří z opuštěného šedivského kamenolomu vytvořili moderní biatlonový areál, který ke své přípravě využívají nejen místní biatlonisté nebo čeští reprezentanti, ale třeba i závodníci ze Slovenska, Polska či Slovinska, a sportovci mnoha dalších odvětví.
Tak na krále Čendu, který již od 8.12.2009 není mezi námi, vzpomínají (citace ze stránek wwww.biatlonletohrad.cz)
…Ne, není to dílo jednoho muže, ale Čeněk byl hlavním tahounem. Vlastimil Vávra, jeden ze současných reprezentačních trenérů vzpomíná: „Na Čendovi jsem si vždycky vážil jeho odhodlání, důslednosti, pracovitosti, sebezapření.“ Byla to právě dvojice Vávra-Suchomel, která v posledních letech táhla rozvoj biatlonového areálu vpřed. Přitom jejich první setkání mělo k harmonii daleko. „Bylo mi třináct,“ vybavuje si Vlastimil Vávra, „když jsem začal chodit do lyžáku. Čendovi bylo přesně o dvacet víc. Na prvních letních žákovských závodech jsem hrál večer s holkama v jejich stanu karty. Blížila se večerka, a tak jsme hru skončili a šel jsem spát. Jenže právě ve chvíli, kdy jsem ze stanu vystrčil hlavu, šel kolem Čenda. Dostal jsem takového lepáka, že se i stan zakymácel. Vzpomínám si, jak jsem byl strašně naštvaný, ponížený a vážně jsem přemýšlel, že se na celý ‚slavný lyžák‘ vykašlu.“
K lyžování a biatlonu se Čenda dostal až po třicítce, kdy do běžek dorostla jeho starší dcera Romana. Psal se rok 1975. „Předtím znal jen volejbal – kurt, sako a míč,“ vzpomíná František Majvald, jeden z průkopníků biatlonu v Orlických horách. Do činnosti klubu se však hned zapojil na sto procent. Trénoval, organizoval, zařizoval, vymýšlel. Bylo ho všude plno. „Typický vůdčí typ. Vůdce s velkým V,“ dodává František Majvald. „A představte si, přestože se pořádně běhat na lyžích naučil až po třicítce, sám závodil. Prostě si řekl, že to zvládne, tak zatím šel.“
Od 80. let minulého století, kdy se v Letohradě otevřelo Tréninkové středisko mládeže pod vedením Vlastimila Jakeše, se stalo pravidlem, že klub biatlonu vždy hledá první sníh na Černé hoře v Krkonoších. „Jednou jsme vystoupali na Černou horu a tam byl pouze poprašek. Co teď?“ začíná vyprávět neuvěřitelnou příhodu Vlastimil Jakeš, dnes ředitel biatlonových závodů v Novém Městě na Moravě. „Sněhová děla, to byl ještě neznámý pojem, ale Čenda si poradil. Vzali jsme baťohy a vločku po vločce jsme sbírali sníh po celém kopci. Podařilo se nám tak připravit 300 metrů dlouhou rovinku pro klasiku. Lyžovalo se jen jedním směrem, zpátky se běhalo po svých.“ Ani vrtochy počasí tak nebyly pro Čendu překážkou. Vždyť „jeho“ děti přijely lyžovat na první sníh!
I vůdci však mívají chyby. „Dokázal být tak protivnej, že i fotky na stěnách se přestaly usmívat,“ říká Jaroslava Havlová, jeho kolegyně v práci i na tréninku. „Na druhou stranu, i když se do krve rval za svoji pravdu, uznal porážku v případě, že pravdu neměl. A uměl se zasmát i sám sobě.“ Její slova potvrzuje také František Majvald: „Soužití s Čendou nebylo jednoduché, hádali jsme se často, vždycky však k věci. Nic osobního. On si každého, kdo přiložil ruku k dílu, velice vážil.“ Boženka Kubíčková, která je ve svých více než osmdesáti letech jakousi pramáti letohradského lyžování a biatlonu, to potvrzuje. „Kdo ho neznal, třeba někdo z jiného klubu, musel si myslet něco o velké aroganci.“ Tomu přitakává i František Majvald: „Čenda? To byl takový náš José Mourinho,“ přirovnává jeho povahu ke známému fotbalovému kouči. „Ale svým vystupováním jen chránil děti, své svěřence,“ upozorňuje František Majvald. „Chtěl pro ně to nejlepší.“
Děti, které měl ve své tréninkové skupině, byly jeho největší láskou. Vyžadoval kázeň, dochvilnost, koncentraci a byl k nim tvrdý. „Nejvíce jej rozčilovalo lajdáctví. To bylo v lomu během tréninků vždycky zemětřesení, ale za pět minut dokázal dotyčného pochválit. Byl spravedlivý,“ uznává Boženka Kubíčková. Děti to poznaly a milovaly ho. Generace kluků a holek mu za zády vždy říkala „král“. To nebylo pojmenování posměšné, byla v tom úcta k člověku, který je nejen trénoval, ale i vychovával a formoval. Ze všech nevyrostli vrcholoví sportovci, ale všichni se sami na sebe mohou vždy podívat do zrcadla. I díky Čendovi, panu „králi“.
Jeho rukama prošli téměř všichni úspěšní reprezentanti jako Roman Dostál, Ondřej Valenta, Michal Šlesingr, Ondřej Moravec, Michal Krčmář a mnoho dalších medailistů z juniorských šampionátů. K Romanu Dostálovi měl až otcovský vztah a bylo to vzájemné. „Naučil mě věřit v sám sebe, nevzdávat se, zvednout se, když padnu,“ říká mistr světa z roku 2005. „V kontaktu jsme byli neustále, přestože teď bydlím v Jizerských horách. Měl jsem ho strašně moc rád…“
Z práce ve firmě OEZ, jejíž vedení pro biatlon nadchnul a kde byl vedoucím útvaru životního prostředí a bezpečnosti, spěchal každý den do šedivského lomu. Tam nejen trénoval, ale (jak bylo naznačeno v úvodu) i s kolegy spřádal plány na zvelebení celého areálu. A právě v ten okamžik se nejvíce projevovala jeho buldočí povaha. Úřady? Pravidla? Razítka? A „nesmyslné“ předpisy? Nic z toho jej nedokázalo zastavit. „Když se chce, všechno jde,“ vyslovuje Vlastimil Vávra první přísloví, které Čeňka charakterizuje. „A jak se mnohokrát ukázalo, ono to skutečně, když byla dobrá vůle i na druhé straně, šlo.“ Samozřejmě, ne vše se vždy povedlo a několikrát i sám „král“ šlápl vedle. „Přísloví: Když se kácí les, létají třísky, na Čendu také pasuje,“ pousměje se Vlastimil Vávra a dodává: „Zanechal za sebou neuvěřitelný kus práce. Věřím, že my ostatní mu teď neuděláme ostudu.“ Jaroslav Nipča, dlouholetý trenér a funkcionář z Jablonce nad Nisou, který u nás společně s Františkem Majvaldem a později právě Čeňkem Suchomelem pomáhal rozvíjet od plenek ženský biatlon, popsal odkaz svého přítele zcela přesně: „Čendova dlouholetá práce pro biatlon je stěží nahraditelná. Navždy zůstane v srdcích mnoha sportovců, které vychovával od žákovských začátků až po reprezentaci, ale i všech ostatních biatlonových nadšenců po celé republice i v zahraničí.“
Věříme, že každý kdo Čendu znal, by chtěl být alespoň trochu jako on…
A jedna další vzpomínka – Orlický deník.cz 12.2.2018:
Krčmářova stříbrná medaili je také vizitka všech trenérů, kteří ho v letohradském areálu v Šedivském lomu měli pod svými křídly. „Je to pro nás hrozně fajn. Michalovi to každý přál, protože biatlonu obětoval hrozně moc. Odešel z Vrchlabí bydlet k babičce do Žamberka, v Letohradu vyrůstal v našem areálu. Trénovali jej 'Čenda' Suchomel a Jarča Havlová. Prošel pod jejich rukama. Je vidět, že se daří vychovávat spoustu dobrých kluků i holek,“ řekl vedoucí trenér mládeže. „Já jsem byl na trati, ale Jarča byla na střelnici hrozně dojatá, když se to dozvěděla,“, dodal Faltus.
Zdroj: https://orlicky.denik.cz/ostatni_region/opustil-domov-bydlel-u-babicky-ted-je-stribrny-20180212.html
Další informace a aktuality naleznete zde: https://www.biatlonletohrad.cz/cs/
Keš na úvodních souřadnicích nehledejte – dovedou Vás na místo, kde parkují uživatelé biatlonového areálu. Mimo sezónu, resp. pokud neleží na běžeckých tratích sníh a pokud neprobíhají závody nebo trénink, je možné se v areálu volně pohybovat. Vždy je ale nutno dbát zvýšené opatrnosti a dbát pokynů pro uživatele areálu, umístěných na tabuli při vjezdu do areálu a před chatou (viz foto).
Na upravené běžecké tratě v žádném případě nevstupujte (bez lyží)!
Souřadnice kešky získáte z odpovědí na několik otázek spojených s biatlonem a s klubem Biatlonu Letohrad.
K cestě ke kešce je možné (a v zimním období nutné!) využít modrou turistickou značku, která vede kolmo od silnice prakticky podél biatlonového areálu.
A = Kolik medailí přivezli čeští biatlonisté ze ZOH v Soči?
B = Do kolika terčů se střílí během jedné položky?
C = Jaká je délka trestného kolečka?
D = Jakého umístění dosáhl Michal Šlesingr v den svých 24. narozenin?
E = Ve kterém roce se Roman Dostál stal ve vytrvalostním závodě na 20 km mistrem světa?
F = Kolik olympijských medailí přivezl (i do Letohradu) Ondra Moravec?
G = Jaký je počet písmen křestního jména Čendovy starší dcery?
H = Jak dlouhá rovinka byla vytvořena na Černé Hoře z nasbíraného sněhu?
I = Jaký je počet písmen křestního jména (zdrobněle) „pramáti“ letohradského lyžování a biatlonu?
Finální souřadnice
N 50°02. A + B + C + D + E + F – 1675
E 016°31.G + H + I - 89