Žila, byla jedna čarodějnice a že bydlela u kamenu, který se viklal, říkalo se jí Viklana. Nebyla ani hodná, ani zlá, byla čarodějná. S lidmi se moc nepotkala, v lese sbírala kořání a bejlí a vařila z něj lekváry, na bolení i proti bolení, jak bylo třeba.
Jak říkáme, s lidmi se moc nepotkávala, jen snad s loupežníkem, který přebýval kousek od ní a lekváry od ní lidem nosil. A ještě o kousek dál bydlel jezevec Ferda. Toho moooc zajímalo, co Viklana kutí, a tak se často schovával v listí a koukal a koukal. A jednou takhle koukal a vidí, že čarodějnice není doma... nedalo mu to a vlezl k ní do bytečku pod balvanem. Našel tam pytlíček, určitě plný tajemství, a jak byl zvědavý, odnesl ho s sebou.
Ale přecejen, čarodějnice je čarodějnice, mohla by mi něco učarodělat, říkal si Ferda. Rozběhl se na severozápad od viklanu, ke kruhu kamení, kde Viklana na kamenném stole své lektvary míchala, ale čarodějnice tam nebyla. Ferda tedy jen na stromě nad kamenným stolem udělal svou značku tlapkou a běžel s kopečka, na východ, až k velkému stromu, kde Viklana sbírávala lišájník, ale ani tam nebyla. Jezevec Ferda udělal další značku a protože kousek doleva, pod skálou, přebýval loupežník Kulda, běžel se podívat, jestli není Viklana na táčkách. Ale ani u Kuldy nebyl nikdo doma. Ferda tedy udělal poslední značku a běžel padesát dlouhých kroků dolů údolím, až k podivnému stromu - tady už značku nedělal, protože hned vedle, ve skále, měl svůj pelíšek. Zalezl dovnitř a pytlíček s čarodějným pokladem pověsil dozadu, do komory, pod strop.
Čarodějnice Viklana už se ale domů nikdy nevrátila, přestěhovala se s loupežníkem Kuldou pod Mandelstein, a tak poklad snad visí ve Ferdově pelíšku dodnes.