Brauneisenstollen A
Drechsleruv mlyn B
Podleská štola C
Šlikova štola D
Kde se voda ztrácí E
Eliáš nádrž F
Schneppova-pinka „Schnepp-Bruch“ na Hřebečné / Hengstererben
převzato z http://www.unbekannter-bergbau.de/inhalte/spot_12_2012_hengstererben_cz.htm
Jedním z nejzajímavějších dokladů dolování cínu na Hřebečné je tzv. Schneppova pinka nazývaná také Schnepp-bruch. Tento propad nese jméno po vlastníkovi hostince, který do roku 1945 stával v bezprostřední blízkosti okraje propadliny. Tato pinka vznikla kombinací propadu podzemní vyrubané komory a povrchového dobývání na křížení dvou hlavních žilných systémů ložiska Zadní Hengst, (žíly Mauritius a Führinger) s méně významnou žilnou strukturou. Obě hlavní žíly ložiska, s vysokým obsahem kasiteritu, probíhají ve směru SV-JZ paralelně, ve vzdálenosti cca. 3 až 5 metrů od sebe. V některých úsecích pak dochází ke spojení obou žilných struktur a spolu s okoložilnou greisenizovanou zónou dosahuje celkové mocnosti až 16. metrů.
Počátky dolování na této lokalitě sahají rovněž do 16. století. První hornickou činností bylo tak, jak je pro středověk typické, rýžování a povrchové mělké dobývání za pomocí šachtiček a povrchových dobývek. Po vytěžení přípovrchových úseků ložiska bylo přikročeno k ražbě prvních štol ze svahu, konče údolím potoka Červená Bystřice. Z údolí tohoto potoka byla ražena dědičná štola Blasius, která spolu s dalšími dvěma mělčími štolami rovněž probíhá v úrovni Schneppovi pinky. Nejblíže povrchu je v této lokalitě štola s názvem Tag-Strecke (Denní cesta), která je ještě dnes patrná ve stěně horního propadu na Schneppově pince.
V prostoru nad Schneppovo pinkou se nacházejí různě veliké propadliny, pinky a trychtýřovité jámy, které určující místa starých šachet. Většina těchto povrchových projevů dolování se nachází v místě křížení žilného systému šachty Mauritius a žíly Zinngrübner. Prostor těchto propadů je oplocen a v žádném případě není doporučeno do něj vstupovat !
V podzemních prostorech dolu Mauritius jsou dodnes dochovány ohromné podzemní komory o šířkách do 10 metrů a o délce až 200 metrů. Při dobývání ve zdejším tvrdém žulovém masivu přicházela často ke slovu dobývací metoda zvaná sázení ohněm. Tato dobývací metoda spočívala v rozdělání velké hranice dřeva na čelbě dobývaného úseku. V důsledku velkého žáru, který vznikl na povrchu skalního masivu docházelo k termostatickému rozrušení masivu a popraskání jeho přípovrchové části. Takto rozpraskaná skála se pak mnohem lépe dobývala. Pří této dobývací metodě vznikaly typické okrouhlé tzv. „vajíčkové“ profily.
Cínová ruda byla rozptýlena v křemenných žilách a v jejich okolí ve formě drobných zrnek. Takovému typu mineralizace se říká greisen. Při dobývání takovýchto nepravidelných a poměrně širokých rudních těles vznikaly mnohdy veliké vydobyté prostory. Tyto prostory pak v průběhu času často podlehly povětrnostním vlivům a tlaku nadloží a zřítily se. Na Hřebečné je příkladem takového postupného zřícení vydobytých prostor právě Schneppova pinka či o něco západněji ležící pinka Jiří. V současné době jsou propady v prostoru Přední a Zadní Hřebečné krásnými ukázkami vývoje zvětrávání vydobytých prostor. Dalším, za zmínku stojícím faktem je skutečnost, že cín patřil dlouhou dobu mezi tzv. nevyhrazené kovy. To znamená, že nebyl nedílnou součástí vlastnictví panovníka Koruny České, ale právo dobývat jej, náleželo pozemkovému vlastníkovi dané oblasti, který své právo dále poskytoval formou tzv. horních propůjček.
Schneppova pinka leží zhruba uprostřed důlního pole dolu Mauritius v místě kudy probíhají obě hlavní žíly ložiska. Rozsah celého zříceného prostoru je ohromný, vždyť pevná skála se v těchto místech nachází zhruba 70 metrů pod úrovní terénu. Na povrchu je však vidět pouze menší část z celého zříceného prostoru. Vznikem Schneppovi pinky byl přerušen průběh dvou hlavních štol revíru, a to štoly Kryštof a Festenburg. Jediná štola Blasius je do dnešních dnů neporušena tímto ohromným závalem, nicméně se nachází pod vodní hladinou, takže není možné jí projít.
Těžba cínových rud byla v prostoru Schneppovi pinky ukončena na počátku 18. století. V průběhu 18. století se těžba soustředila dále na sever, kde na křížení několika žilných struktur vzniklo rovněž velmi bohaté cínové zrudnění. Dobývací práce zde dosáhly až do hloubek 220 metrů pod povrchem