Od 16.8.2015 došlo k mírnému posunutí uložení keše a tedy i k změně finálních souřadnic!!! V souvislosti s tím byl upraven i vědomostní kvíz.
Na úvodních souřadnicích keš nehledejte, je tady jen pěkný výhled. Nevstupujte ani do prostoru místního letiště, ani jeho bezprostředního okolí, tam keš také není.
Čtvrtá keš ze série výhledů na Soběchleby, která vám představí pohled od jihu, je věnována soběchlebským pověstem. Pověsti jsou to morbidní a ještě morbidnější, K. J. Erben s Kyticí by záviděl. Čert ví, kde se v takovém mírumilovném, úrodném a bohabojném kraji vzaly. Avšak jak se sami můžete přesvědčit, např. při odlovu naší multikeše Soběchleby GC51HWJ, kdy si celou obec v klidu projdete, ve vesnici se žije dobře a bezpečně a všechny přízraky jsou dle sdělení kompetentních míst v současné době disable nebo rovnou archivovány. Ale věřte tomu...
Nejkrásnější výhled na Soběchleby od jihu je sice z hřebene od Žákovské kaple k Horním Nětčicím, viz naše fotografie, ale je tu poněkud překeškováno (viz keše Kaplička u sedmi lip GC1RWK6, Sportovní letiště Horní Nětčice GC1A50W a Obec Horní Nětčice GC4VZJ7), takže jsme umístění naší keše museli trochu posunout. Ale i z námi vybrané lokality je naši vesnici pěkně vidět. A proč je čtvrtá keš umístěna právě tam, kde je? To pochopíte z poslední pověsti, která se vztahuje přibližně k tomuto místu.
Pohled od jihu přibližně z úvodních souřadnic
Jak zjistíte z citovaných pověstí, soběchlebská strašidla jsou prvními zakladateli a ownery keší v zdejším regionu, neboť již před staletími zde ukrývala četné schránky s poklady. Je zajímavé, že strašidla vytvářela pouze mystery keše, kde musíte pro získání pokladu něco splnit, a navíc je v rozporu se současnými pravidly Groundspeaku zakopávala do země (i když – u sousedů severně od našich hranic to prý dělají dodnes). I my budeme ctít zdejší tradice a pojmeme keš jako jednoduchou mystery, také proto, abychom vás přiměli si ty pověsti skutečně přečíst 
. Uznáváme, že je listing delší (proto jsme také dali obtížnost 2, jinou záludnost v tom nehledejte), ale vybrané pověsti nám připadaly natolik zajímavé a dynamické, že se při jejich čtení snad nebudete nudit, a nikoho k odlovu této keše nenutíme.
Zde je hrst pověstí, které jsme pro vás z nepřeberné studnice místní lidové moudrosti vybrali. Když si je přečtete (což vám ještě důrazně doporučujeme, byť někteří si určitě zkusí rovnou odlov BF), možná si ještě rozmyslíte keš hledat.
Věščák
Valentům ze Soběchleb se narodil chlapec. Asi za pět dnů vyběhla šestinedělka před chalupu pro dříví. V noci nato jí dítě pořád plakalo. Myslila, že onemocnělo. Když však byl rok skoro pryč a děcko bylo stále uřvané a i v růstu jaksi nepodařené, zavolala na pomoc bábu.
Bába přišla a zakroutila hlavou nad podivným stvořením. Hlava velká, tělo krátké, břicho odulé, nožky tenké. „A mluví?“ zeptala se. Když zvěděla, že ještě ne, povídá: „Milá sousedko, nepolekejte se, to bude věščák. Dala jste na sebe v nedělích dobrý pozor?“ „Na mou duši, ani jsem paty ze stavení nevytáhla.“ „No vzpomeňte si!“ „Máte pravdu. Pátý den jsem byla před chalupou pro drva.“ „Tak vidíte, že to bude věščák. Ale pro jistotu to musíme zkusit.“
Bába vzala sedm vaječných skořápek, naplnila je vodou a postavila na ohniště, přistavila děcko v kolébce k tomu a šla se schovat. Jak začala voda vřít, zavrtělo se děcko v kolíbce a povídá: „Jak su čert staré, takové náčiní jsem eště neviděl!“
„To je věščák,“ řekla bába.“ „Ale co je s mým chlapcem?“ „Toho mají u sebe věšťky. Bude z něho lesní muž.“ „A nemohu ho dostat zpátky?“ „Můžete, ale veselo vám při tom nebude. Nyní musíte o půlnoci na hřbitov, tam z hrobu nekřtěňátka si vezmete do šátku hlíny. Ale jestli se ohlédnete, tož běda vám a třikrát běda vašemu dítěti. Doma opište kolem sebe a kolíbky kruh svěcenou křídou a začněte na děcko házet přinesenou hlínu. Přijde věšťka a bude je chtít. Ale vy jí ho nedávejte dříve, až položí vaše dítě do kruhu. Pak hned dejte děcko znovu pokřtít.“ „Pán Bůh zaplať za radu, a to víte, podaří-li se to, budu na vás pamatovat.“
Panimáma Valentka se o půlnoci strachem třásla, ale na hřbitov šla a srdnatě tam z hrobu nekřtěňátka nabrala hlíny. Když se vracela, tartasilo a řvalo to za ní, neohlédla se však.
Vskutku, vše se potom stalo, jak bába řekla. Jak házela na věščáka v svěceném kruhu hlínu, objevila se suchá, vyzáblá ženština. Panímáma hned po ní chtěla vlastní dítě. Tu hned postava vhodila do kruhu krásného pacholíka a Valentová jí vhodila ven věščáka. Zašustilo to a věšťka i se svým panchartem byla pryč. Panimáma objala své děcko, pomodlila se vroucně pár otčenášů, děcko ráno dala pokřtít a babku odměnila.
Smrt
Jednou pásli kluci v Soběchlebích koně. Byl podzim, mlhavo. Tak chlapci se tísnili kolem ohně, kde se pekly brambory, každý zachumlaný do svého pytle a plkali. Najednou se všichni koně splašili a přiběhli za chlapci. Ti vzhlédli a polekali se strašně. Na sto kroků od nich vystupovala ze země žena, zahalená v bílou roušku. Rouška se rozevřela a chlapci uviděli kostlivce. Chtěli utíkat pryč, ale byli jak přimrazeni. Přízrak se rozhlédl po kraji a vydal se k Soběchlebům. Tam došla smrt k hospodě, vystoupila na zápraží a podívala se okénkem do jizby, kde ležela těžce nemocná hospodská. Chvíli se tam dívala, pak pokývla hlavou a zmizela. Chlapci se sebrali a šli domů. Strachy by se v nich krve nedořezal.
Na druhý den, sotva se rozednilo, zazněl umíráček. Hostinská byla v Pánu. Chlapci ten úlek všichni odstonali horkou nemocí.
Nebyla to však ten rok jediná návštěva smrti v dědině. O několik měsíců ji k večeru spatřili, jak sedí na komíně Kociánova statku a klátí nohama ve vzduchu. Do rána se hospodář, do té doby zdravý jako řípa, rozžehnal se životem.
Poklad za stodolou
I.
Za stara seli na Záhoří mnoho lnu a konopí. Jednou trhaly roby na Kráčině za Kociánovou stodolou konopí. A tu u té stodoly uzřely hořet v kotlu peníze a jakýsi chlap škaredý jako noc, porostlý na těle černou srstí a s planoucíma očima je míchal kopístí. Ženské se polekaly, nechaly konopí a utekly domů.
II.
U Hradilů, kde jsou nyní Kociánovi, sloužila Kateřina Vanýsková, odkudsi od Kelče. Jednou v noci ji cosi vzbudilo, otevřela oči, a tu vidí před sebou bílého ducha. Ten jí pravil: „Neboj se a pojď se mnou za stodolu. Tam je u míšeňské jabloně zakopaná pětičtvrtní truhla s penězi. Ty budou tvoje a mne tím vysvobodíš.“ Ale dívka se bála, stáhla si duchnu přes hlavu a zacpala si uši. Tak jsou tam ty peníze ještě dnes.
Poklad v pastvisku
Pole Strž, patřící nyní ke gruntu Jančíkovému a Kociánovému, bylo za stara panské pastvisko. Pásávaly se tu ovce. Později pak darovalo panstvo tento pozemek „u Horky“ oprostovskému fojtu. Ten potom daroval pastvisko obci. Strž je na homolovitém pahorku, jako by tam bylo hlíny přisypáno. Nebožtík Oliva o tom vykládal, že je tam jistojistě poklad. Jednou tam prý měl posečenou jetelinu. V noci bylo měsíčno, tak strýc vstal a šel se podívat, nejsou-li mu na ní baby. Došel ke kopci a vidí ho otevřený a v něm velké poklady. Jak měsíček svítil, blýštily se tam hromady zlata, stříbra a kupa drahého kamení. Chtěl se tam podívat, ale jakási tmavá postava mu zastoupila cestu řkouc: „Příteli, počkej. Ještě není čas. Ale až přijde, všechno toto bohatství vyjde na povrch.“ Jelikož se poklad od těch dob nikomu nezjevil, zjevně ten čas dosud nenastal.
Půlnoční strašidlo
Nebožtík strýc Malant měli roli zrovna za Kociánovou zahradou. Měli tam naseto míšaninu. Měsíček svítil jak rybí oko. Strýc nemohli spat, tož vstali s lůžka, oblékli se a vyšli na dvůr.
Starý psík, jak je ucítil, hned se k nim hnal a začal je lízať. „No, no, Broku, tož lehni, ty mrcho, dyť tě vezmu s sebou!“ Strýc vzali kosisko a krbík, pískli na psa a šli. Sečení jim šlo pěkně od ruky, už měli půl role dole, když najednou Brok přiběhl až k nim a začal se jim třít o nohu. „Hodný Brok, hodný,“ uznali strýc, chtěli psíka pohladit a zase se pustit do sečení. Ale psík se pořád třel, tuze divně na strýce hleděl a potom začal hrozitánsky výt. Strýc se pokřižovali a chtěli séct dál, ale psík pořád dorážel a nedal se odehnat. Najednou spustil strašný štěkot, obrátil se upaloval domů.
Strýc Malant byli srdnatý člověk, však ve vojně se hnali při šturmu nejednou vpředu, tak jenom zavrtěli hlavou a rozmáchli se kosiskem. Ale v půlce jim zůstala ruka trčet a zamrazilo je: cestou k nim kráčela s deset loktů vysoká obluda v bílých šatech. Strýc zahodili kosu a mazali také dom. Ohlédna se, uviděli obludu v patách a takový vichor se strhl, až se stromy v Kociánově zahradě lámaly. Bez dechu doběhli strýc domů a od té doby nevytáhli v noci paty ze stavení.
Proč se osyka chvěje
Přestože se v naší dědině vlkodlaci nevyskytovali (jejich rejdiště byste prý našli o pár kilometrů dál na západ u pravěkých mohyl v Dřevohostickém lese), vlci tu také nebyli zcela obyčejní. Strýc Pavliš se jednou vraceli pozdě večer dom z města, kde měli jakési vyřizování ve vrchnostenské kanceláři. Už se jim zdálo, že vidí světla ze Soběchleb, ale byla to dvě lesklá očiska: Panebože, vlk. A už si to mastili k lesu. A vlk za nimi. Ale jak byli na kraji lesa, strýc vylezli na první strom, který měli po ruce. Jenom se přikrčili a už tu byl vlk. Hned se ptal lidským hlasem všech stromů: „Nejsou tady někde strýc Pavliš?“ Ale stromy nic. A vlk zas: „Povězte, nejsou tady strýc Pavliš?“ Osyce, na které byl strýc skovaný, se udělalo nevalně a zachvěla se. Vlk to zmerčil a hned na ni udeřil: “Osyko, nesedí na tobě strýc Pavliš?“ Osyka se roztřepala jak před soudnou stolicí Boží. A to už vlk věděl své. Zdvihl čumák k nebi a zavyl. Strýcovi bylo úzko, zvlášť když viděl, že se sbíhají další vlci. Seděl jich kolem něho kruh a cvakali zubálama. Proseděli tak celou noc. Strýc měli strach, že zmrznou nebo usnou a spadnou dolů vlkům do tlam, nebo že vlci vyskočí a stáhnou jich dolů. Až když začlo svítat, vlci cosi ucítili a utekli. Strýc slezli opatrně dolů a pomodlili se pět Otčenášů. Pak se podívali na osyku a ona se ještě pořád třepala. A tak se třepe až do dneška.
O soběchlebském vodníkovi
V současné době se v bezprostředním okolí Soběchleb nachází šest rybníků, které však pocházejí až z 2. poloviny 20. století. Přesto i Soběchleby měly svého vodníka. A o něm se vypravuje toto: Když se na obecních pozemcích pásávali koně, nezřídka pásl s pohůnky koně také vodník. Soběchlebský vodník dovedl se proměniti také v koně. A tu na něj pacholci vyzráli. Když se zas před jejich očima proměnil v koně, chytili jej a uvázali vazovou ohlávkou, aby jim neutekl. Dokud byl v ní, nemohl se prý přeměniti ve vodníka. Proto koněm orali, užívali k těžkým pracím, v ničem jej nešetříce. Musili však dávati pozor, aby neprohryzl vazovou ohlávku. Při orání musili však pole celé doorati, jinak by se hlína zas převrátila, jak byla, a pole by zůstalo nezorané.
Ze Soběchleb do Oprostovic se jde též přes potok. Kolem lávky u potoka bylo mnoho vrbového proutí. Velmi často lidé, jdoucí přes potok po lávce, viděli na keřích mnoho rozvěšených pestrobarevných pentliček a z houští slyšeli dětský pláč. Našli v houští malého chlapečka, který se však začal smáti, a když chtěli jej vzíti za ruce, tu se zasmál smíchem podobným psímu štěkotu. Skočil do potůčku a bylo viděti z něho jen zelený klobouček s barevnými pentličkami.
Přízrak na poli
Janek, syn dvořáka ze Soběchleb, šel za svou milou Terezkou do Horních Nětčic. Šlo se mu zvesela, však mu pan farář slíbil oznámit první ohlášky už tuto neděli. Aby byl u milé dřív, nešel po panské silnici, ale krátil si cestu po mezích mezi díly na Kráčinách u potoka a Kopcích nad Dolními Nětčicemi. Věděl sice, že se všichni tomu místu vyhýbají jako čert kříži a že se mezi lidmi v dědině povídá, že tam dějí věci divné a dokonce straší, ale nedbal toho. By to mládenec pohledný a statný, který se hned tak něčeho nezalekl. „Šak co,“ říkal si, „sluníčko je ešče vysoko, tak jakýpak copak se strašidly. A já si tím ňákou tu míli ušetřím.“ Cestou do kopce se opíral o silnou sukovici, kterou nejednomu lidskému nepodarovi, co si na něj dovoloval, už zvalchoval hřbet.
Jak tak po polní cestě lemované stromy přichází na vrchol kopečku nad potokem, vidí sedět na stromě lidskou postavu, ale nějakou divnou, jako pokřivenou. Šel dál směrem k němu, a když byl blíž, prohlédl si jej. Byl ještě příliš daleko, ale zdálo se mu, že ten člověk je nějaký zarostlý a rozedraný. Asi nějaký pobuda nebo vojenský zběh, po té nepodařené válce v Netalii jich je v lesích plno. Janek sevřel sukovici ještě pevněji, ale neuhnul, má přec pro strach uděláno. Když přišel asi na dvě stě kroků, pobuda zahoukal a zachechtal se nelidským hlasem. Hejkal! Nyní si jej Janek mohl pořádně prohlédnout. Stvoření mohlo být asi čtyři lokte vysoké a porostlé dlouhou srstí a vlasy tak, že skrzevá skoro nebyl vidět obličej, jen pichlavé oči a velká ústa se začernalými zuby jimi trochu prosvítaly. Janek byl chlop srdnatý a tak se rozhodl, že ho zažene, teď za světla ještě nemá hejkal sílu, a namířil si to přímo k němu. Divý lesní muž se na něj potměšile šklebil. Když se k němu Janek přiblížil s holí na třicet kroků, hejkal se zatvářil vyděšeně. Vida tě, panáčku, nahnal jsem ti strach. Když však Janek došel na pár kroků, zdálo se mu, že se vystrašený hejkal nedívá na něj, ale někam za něj. Obrátil se a ustrnul. Hnal se k nim obrovský bílý přízrak velký jak věž soběchlebského kostela s otevřenou tlamou plnou dlouhých zubů v několika řadách, ostrých a zahnutých jako šavle, s planoucíma rudýma očima a čtyřmi pařáty delšími než strom, na kterém seděl hejkal. Šel z ní hřmot, řev a kvílení, jako když lidské duše úpí v pekelných kotlích, až z toho uši zaléhaly. Co to musí za ďábelské hovádstvo, pomyslel si Janek, když se jej bojí i hejkalskej. Vzal nohy na ramena a upaloval, co mu síly stačily, a hejkal na druhou stranu. Janek měl štěstí, rozšklebený přízrak si to nejdřív namířil za hejkalem. Roztrhal hejkala jak hadrovou panenku, mrštil zbytky Jankovým směrem a vydal se za Jankem. Už už po něm natahoval své ohyzdné pařáty, když Janek zakopl a upadl hlavou na kámen. V posledním záblesku vědomí viděl, jak se ta příšera řítí přímo na něj a rozevírá svou mordu. Teď bude jisto jistě po mně veta, a loučil se se životem. Pak upadl v milosrdné mrákoty.
Když se probral, byla už tma. Hlava jej bolela, snad i krv mu z ní tekla, neboť si na spánku nahmatal ošklivý mokvající šrám. Rozhlédl se a v měsíčním světle spatřil, jak se kolem po zemi široko daleko válejí zbytky hejkala jako kusy špinavých hader a koudele. Jeho kousky se zachytily i na stromech a povlávaly ve větru. Janek se tuze podivil, že je ještě živ a že jej přízrak nezabil a neroztrhal jako hejkala. Když se sbíral ze země, zavadil rukou o posvěcený obrázek Panenky Marie Svatohostýnské na šňůrce, který mu dala Terezka o letošní pouti a který mu při pádu vypadl ze záňadří. „To mě nejspíš zachránilo od jisté smrti,“ pomyslel si. Pokřižoval se a přemýšlel, co dál. Nebude přece v noci bouřit na dveře Terezčina domku, co by tomu její tatík hospodář řekl, že je přepadá v noci jako zbojník, a co sousedi? Rozhodl se proto raději vrátit domů. Šlo se mu ale ztěžka, jako by jej nohy neposlouchaly. Brzy byl unaven a musel odpočívat.
Konečně přišel do Soběchleb, ale všecko se mu tu zdálo jakési nepovědomé, cizí, jako by tu byl prvně. Ani tatíkův grunt nenašel. Zabouřil na vrata nějakého statku a nechal se čeledíny dovést na faru. Hm, jiný velebný pán. Nikdo Janka v celé dědině neznal a měli ho za pomateného, a pak ještě víc, když jim řekl, co se mu přihodilo. Tu pana faráře napadlo podívat se na staré farní zápisy a optal se ho: „Nejsi ty ten Jan z gruntu Zámorských, co se před více jak dvěma sty lety ztratil na cestě do Horních Netčic?“ „No baže su od Zámorských, ale před jakými dvěma sty lety? Vždyť jsem dnes večer vyrazil na cestu!“ V světle loučí a svíc pohlédne na své ruce a vidí, že jsou jakési slaboučké a scvrké. Vyžádá si zrcadlo, a když v něm vidí svůj obraz, zesiná. Ze zrcadla se na něj dívá vrásčitý starý muž s propadlými tvářemi a žasne nad stříbrem svých dlouhých nestříhaných vlasů. V tom okamžiku Janek pochopil. Když mu ten pekelný přízrak nemohl vzít život, pomstil se mu aspoň tím, že mu vzal 200 let na tomto světě a smysl života. Terezka, jeho rodiče, sourozenci, kamarádi, vše je nenávratně pryč. Vyrazil ze sebe výkřik jako raněné zvíře a poručiv svou duši Bohu, rozpadl se v hromádku popela.
P.s.: Souřadnice Kociánovy stodoly a zahrady, které jsou zjevně nejoblíbenějším rejdištěm zdejších strašidel, raději nebudeme zveřejňovat. Až vaše ratolesti po návštěvě tohoto mysteriózního pozemku začnou otáčet hlavy kolem krku dokola jako na korouhvičce, budou na vás mluvit cizími a dávno mrtvými jazyky, lézt po stěnách a stropech a bát se krucifixu a svěcené vody, ještě byste si na nás chodili stěžovat.
Na četná přání dětí přece jen zveřejňujeme souřadnice Kociánovy zahrady: N 49° 28.769' E 017° 39.297'. Stodola už dávno nestojí, podlehla zubu času.
Použitý zdroj: Záhorská kronika a lidové vyprávění. Při přepisu pověstí byl zachován původní archaický pravopis i nářeční výrazy.
A kdo má zájem, další pověsti, které jsme sem pro jejich větší rozsah nezařadili (např. Proč je na fazulích šev, O dvanácti princeznách, Třešňová trouba, O ohnivé bečce, Petrklíč, Bezhlavý muž a další), si může přečíst v lidopisném vlastivědném sborníku Záhorská kronika, která zde vycházel v letech 1891 – 1950, viz odkaz výše.
Finální souřadnice keše získáte, pokud správně odpovíte na následující otázky vycházející z pověstí a dosadíte je do vzorce. Nedoporučujeme odlov keše za tmy; při troše nepozornosti by vám strašidla mohla vypíchnout oči. Vy si při tom naivně budete myslet, že jste se nabodli na větvičku. Tož to jen tak, abyste neřekli, že jsme vás nevarovali.
Jaký test na výskyt věščáka provedla bába u Valentů?
1) dala vařit vodu v sedmi skořápkách, pak A = 28
2) rozžala u kolébky dvě hromničky, pak A = 27
3) pokropila místnost svěcenou vodou, pak A = 29
Koho pozorovala smrt okénkem do jizby?
1) hospodskou, pak B = 3
2) děvečku, pak B = 6
3) selku, pak B = 8
Koho viděly roby na Kráčině u pokladu za stodolou?
1) zakletou princeznu, pak C = 4
2) černokněžníka, pak C = 6
3) škaredého chlapa, pak C = 0
Jakou plodinu měl strýc Oliva posečenou nad pokladem v pastvisku?
1) pšenici, pak D = 5
2) jetelinu, pak D = 2
3) vojtěšku, pak D = 8
Jak se jmenoval pes strýčka Malanta v pověsti Půlnoční strašidlo?
1) Prach, pak E = 39
2) Brok, pak E = 40
3) Punťa, pak E = 41
Který predátor uvěznil strýce Pavliše na osice?
1) liška, pak F = 6
2) medvěd, pak F = 4
3) vlk, pak F = 2
V jaké zvíře se proměňoval soběchlebský vodník?
1) v sumce, pak G = 0
2) v koně, pak G = 9
3) v žabáka, pak G = 1
Koho viděl Janek na stromě?
1) divoženku, pak H = 7
2) ohnivce, pak H = 5
3) hejkala, pak H = 3
Zjištěné hodnoty dosaďte do vzorce
N 49°A.BCD E 017°E.FGH
a získáte finální souřadnice.
I v této keši najdete nějaká CWG na výměnu a pár drobností pro geodrobotinu. Pro první tři nálezce je v keši malá stylová odměna, pro FTF ještě bonus. Pro několik prvních nálezců se v ní také nachází speciální edice CWG, ale i tyto měňte fér, tj. kus za kus.
Nezapomeňte si opsat poslední dvě bonusová čísla.
Prosíme všechny nálezce a jejich potomky, aby nám nerozebírali a neodnášeli výzdobu. Vše je uchycené, takže by se stejně ozdoby nenávratně poškodily. Protože nám zemědělci rozorali původní přístupovou cestičku, choďte ke keši z východní strany, kde je v houští vytvořen nový přístupový koridor.
Stupně vítězů