Partyzanske bunkry Traditional Cache

Keš připomíná bojové události na konci 2. světové války v okolí obce Senorady.

Ticho lesa náhle narušil zvuk motocyklu, který se řítil cestou od Ivančic. Byl to motocykl se sajdou. Vezl německou hlídku a značně spěchal. Včera dorazily oddíly generála Bělousova do Ivančic. Zde je zatím klid. Území nikoho. Josef zamířil svoji kulovnici a v hledáčku sledoval ujíždějící motocykl, který se mu ztrácel a znovu objevoval mezi stromy u cesty. Když tu ucítil dotek na rameni. Už je čas. Musíme zpátky. Už to začlo..

Za rozbřesku 18. dubna roku 1945 se dala jezdecko-mechanizovaná vojska Rudé armády do pohybu a zamířila proti proudu řeky Jihlavy směrem na západ. Proti všemu očekávání projela 15. jezdecká divize generála Bělousova téměř bez výstřelu až do Ivančic a tam podle rozkazu přešla do obrany na úseku Ivančice - Neslovice. Její průzkumné a zajišťovací hlídky ji na vzdálenost mnoha kilometrů předjely, nikde nenarazily na vážnější odpor, přesto se však podle rozkazu vrátily za stanovenou linii obrany. Údolí řeky Jihlavy představovalo v dané době rozmezí mezi oběma německými skupinami armád Jih a Střed. Dotykový prostor nebyl dostatečně zajištěn a tím mezi oběma armádními skupinami vznikla vážná nezacelená mezera. Právě tou pronikli kozáci do Ivančic a nebýt rozkazu k přechodu do obrany, mohli snadno pokračovat v jízdě až někam do středních Čech. Jenže rozkaz byl neúprosný a Bělousov jej plně respektoval. Po stažení předsunutých jednotek za linii obrany u Ivančic vzniklo v těchto místech "území nikoho", kam střídavě dojížděly malé německé i sovětské skupiny vojáků na průzkum nebo na zásobovací akce.

V místních lesích žila pod velením kpt. Antonína Řepky partyzánská jednotka nesoucí jméno Dr. Josefa Hybeše. Jakmile se o ní dozvěděl generál Bělousov, poslal do partyzánského tábora majora Fesenka, aby zjistil jejich početnost a akceschopnost. Zprávy byly příznivé a proto povolal kpt. Řepku s částí partyzánů do Ivančic. V součinnosti s Rudou armádou provedla partyzánská skupina řadu diverzních a bojových akcí.

Antonín Řepka obdržel v noci 13. října 1944 obsílku k nástupu na zákopové práce v Maďarsku. Na stanovený nástup se nedostavil a rozhodl se trvale přejít do ilegality. Večer 14. října se v domu jeho matky sešli členové ilegální organizace. Antonín Řepka informoval přítomné o svém rozhodnutí přejít do ilegality a vytvořit partyzánskou skupinu. Se založením partyzánské skupiny všichni přítomní souhlasili. Schválili také záměr vybudovat úkryty v prostoru Biskoupských kopců, Jamolic, u zříceniny hradu Templštýna, u Čučic, Dolních Kounic, Kuroslep a na Chvojnici. Mimo lesních úkrytů byly připraveny další v domech obcí nebo jejich zahradách.

V činnosti partyzánské skupině značně bránila skutečnost, že až do prvních měsíců roku 1945 byla téměř bez výzbroje. Základem byly brokovnice a kulovnice získané od hajných a pytláků, několik pistolí a pušek starších typů. Pokus o získání zbraní výsadkem byl také neúspěšný. Zbraně si proto skupina zkoušela obstarat přepadením několika četnických stanic nebo zabavením zbraní lesníkům.

Potraviny, potřeby a informace získávala skupina od rolníků v Senoradech, Lhánicích, Polánce, Hrubšicích, Dolních Dubňanech, Mohelně, Skryjích a na mnoha dalších místech. Odběry zboží v obchodech, řeznictvích, trafikách a jinde se vždy řádně platily a vydávalo se potvrzení o množství odběru. Existují ale svědectví, která tyto nákupy líčí poněkud odlišně: "Partyzáni přišli, sebrali co chtěli a při odchodu jen zamávali flintou". Mnoho prostředků jim rolníci poskytovali dobrovolně ačkoliv tím byli ohroženi na životě více než partyzáni ukrytí v lesích

Větší množství zbraní získali partyzáni až při zajetí skupiny maďarských vojáků u Mohelna, Dobřínska a v Tulešicích. Maďarští vojáci již věděli, že Maďarsko bylo osvobozeno sovětskou armádou, a nechtěli umírat pro německé zájmy. Proto proběhlo převedení maďarských vojáků na základnu bez jediného výstřelu dobrovolně. Maďarští zajatci byli odvedeni k Biskoupkám, kde byly projednány podmínky pro pobyt na základně včetně zásobování a příslibu odchodu zajatců po válce do Maďarska.

Dne 14. dubna 1945 došlo k výjimečné události. Nedaleko Jamolic bylo salvou z pušek a třemi kulomety sestřeleno německé průzkumné letadlo. Po salvě bylo slyšet vynechávání motoru a letadlo bylo nuceno přistát západně od Jamolic. Partyzáni se okamžitě k letadlu přesunuli, zastřelili pilota a jednoho člena posádky, zatímco druhému se podařilo uprchnout. To bylo snad jediné letadlo sestřelené partyzány v českých zemích pouze s pěchotními zbraněmi.

Kritický den pro partyzánskou družinu byl 17. dubna. V tento den se uskutečnila německá trestná výprava, při které byly německým vojskem obsazeny Biskoupky a Nová Ves a v obou vesnicích zajistili vojáci několik desítek rukojmích. Nakonec se podařilo pomocí jednoho partyzána, oblečeného do německé uniformy, Němce z Nové Vsi odlákat.

Přelom v akcích partyzánské družiny byl 18. duben 1945, kdy byly osvobozeny Ivančice. To změnilo situaci i záměry družiny. Dopoledne dne 19. dubna 1945 přijel na koních na základnu u Biskoupek průzkum armády a navázal tak první spojení s partyzánskou družinou. Sovětská armáda nepostupovala za řeku Jihlavu a další obce (Senorady, Lhánice, Mohelno, Kladeruby, ...) zůstaly v zemi nikoho, kde se střídaly hlídky Rudé armády, Němců, ale dál také pokračovala partyzánská činnost.

Partyzánské skupině se podařilo 15. dubna rozprášit odvod koní v Náměšti nad Oslavou, dne 19. dubna provedla bojové akce v Mohelně, 21. dubna zmařila odvozu obilí v Rouchovanech a Horních Dubňanech, dne 18. dubna bojově zabezpečila část předmostí u Ivančic, 22. dubna zajala maďarské vojáků v Dobřínsku, 23. dubna provedla průzkum partyzánů s hlídkou Rudé armády do Náměště nad Oslavou, 25. dubna zneškodnila německý tank u Rešic, 27. dubna zajala 16 Arménů a Gruzínců v Polánce a prováděla další bojové a zpravodajské úkoly. Bojová činnost družiny se završila dnem 5. května 1945, kdy byl zničen most přes řeku Jihlavku u Mohelně.

Naštěstí nebyly ke konci války o naši obec vedeny žádné boje a ani tudy neprocházelo větší množství ustupující německé či osvobozující Rudé armády. Daleko hůře dopadly jiné obce v okolí. Například tragické bombardování v Hrotovicích, kdy sovětské letectvo omylem zaútočilo na náměstí plné lidí vítajících Rudou armádu. Nebo boje o obec Ořechov či Babice. Tragické byly také první dny po osvobození, kdy například v Náměšti nad Oslavou prováděla Rudá armáda rabování a násilnosti na obyvatelstvu. Naštěstí jsou tyto dny minulostí a doufejme, že se nebudou nikdy opakovat.

Mezi pamětníky se vypráví o sestřelení německého letadla, které spadlo na pole za obcí Senorady. Psal se 18. srpen roku 1943 a lidé z obce sledovali oblohu, kde přelétala letka anglických letadel. Náhle však letku přepadly německé stíhačky. Anglická letadla byla zatížena bombami, tak si „odlehčila“ a vypustila bomby, které dopadly u Kuroslep a na Zaražených. Po krátkém souboji byla jedna z německých stíhaček zasažena a spadla na pole u Senorad v místě za kravínem. Další dvě německé stíhačky, které se souboje účastnily, se vydaly na útěk údolím řeky Oslavy směrem na Oslavany. Tím se ztratily obyvatelům Senorady z dohledu. Lidé, kteří souboj nesledovali a jen uslyšeli výbuch spadených bomb, byli zděšeni, protože nevěděli, proč byly bomby shozeny. Ukázalo se však, že anglická letadla mají na obloze převahu, což bylo určitě povzbuzením v tak těžké době. Datum 18. srpna 1943 známe z vyprávění pamětníků. Avšak na serveru hloubkari.cz, který se věnuje leteckým bitvám nad naším územím, upozornili, že by se mělo jednat o jiné datum, protože v tento den žádný sestřel nad naším územím nebyl hlášen. Martin Vlček, který ve své diplomové práci mapuje téma "Spojenecké nálety na Brno v letech 1944-1945" uvádí následující: "...Focke Wulf sestřelený americkými stíhači kolem 11.30 h dopadl na zem na Třebíčsku. Podle hlášení četnického velitelství v Třebíči svedly nad Mohelnem a Oslavanami letecký souboj tři německé a čtyři americké stíhačky. V průběhu souboje se podařilo Američanům sestřelit jeden z německých letounů, jenž se zřítil asi 400 m západně od Senorad a podle údajů četníků „byl zcela proměněn v trosky, jež z větší části shořely.“ V důsledku naprosté destrukce letadla se nepodařilo zjistit ani typ ani číslo stroje. Německý stíhač se pokusil v poslední chvíli opustit svůj neovladatelný stroj, ale podobně jako v případě jeho kolegy z Kovalovic nestačila malá výška na bezpečné rozevření padáku. Jeden kilometr jihozápadně od Senorad byla na poli nalezena mrtvola německého pilota, jehož totožnost se kvůli absenci jakýchkoli dokladů nepodařilo zjistit. Dnes již víme, že dalším pilotem z I./SG 152, jenž zaplatil 25.8.1944 střet s americkými doprovodnými stíhači svým životem, byl Feldwebel Werner Voland..." Z výše uvedeného můžeme tedy určit přesný čas pádu letadla na 11.30h dne 25.8.1944. Zkrácená verze článku, který danou událost popisuje, vyšla ve sborníku Brno v minulosti a dnes, ročník XX, 2007. Jak uvádějí Filip Vojtášek a Michal Plavec ze serveru hloubkari.cz, v době druhé světové války se nesměly psát kroniky a tak jich mnoho bylo dopisováno až dlouho po válce. Proto mohlo dojít snadno k záměně uvedeného data.