Stara sachta Traditional Cache

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Historie dolování uhlí ve Varnsdorfu začíná nejpozději v 80. letech 18. století. V kostelním lese byly od Varnsdorfu raženy dvě štoly, přičemž štola vedoucí ke Světlinám dosáhla před rokem 1784 délky 716 metrů. Uhelná sloj byla mocná pouze 12 až 16 cm. Avšak nedostatek a drahota dřeva spojená se snahou zvýšit rozvoj místního obchodu a řemesel, vedly začátkem roku 1800 k založení Rumburské kamenouhelné těžební společnosti, vedené velkoobchodníkem Antonem Salomonem z Rumburku. V opuštěné štole nechala společnost vyhloubit 14 metrů hlubokou šachtu s vrtem. Tři polohy uhlí zastižené u Světlin vedly v únoru 1800 k založení dolu Ke staré naději, Varnsdorfská štola přitom sloužila jako odvodňovací. Důl ve kterém pracoval důlní,6 až 8 horníků a dva tesaři, byl činný od března 1803. Vyprodukoval 1 695 korců uhlí a 135 korců popela. Korec uhlí (157,9 litru či 140 kg) se prodával za 30 krejcarů, popel ke hnojení polí za 20 krejcarů a prosetý popel za 45 krejcarů. Důlní Joseph Hellmich nechal v okolí Kostelního lesa provést ještě dva vrty hluboké 6 a 39 metrů a vystřílet 6 šachet hlubokých až 17 metrů, které místy narazily na uhlí.

 

 

 

 

 

 

V roce 1836 byly díky rozmachu tovární výroby založeny z podnětu místních továrníků a měšťanů čtyři kutací společnosti. Zatím co tesařstvo Johanna Reinholda při pokusech na různých místech Varnsdorfu bezvýsledně vynaložilo 2 000 zlatých konvenční měny, navrtala v květnu 1837 společnost Ignaze Kreibicha na západním svahu Špičáku na pozemcích statku č. 131 (dnes čp. 243) vrstvu uhlí. Nedaleko odtud pak narazila 10.června těžební společnost J. Reinholda na statku čp. 123 Antona Rungeho v hloubce 13,3 metru na uhelnou sloj mocnou 158 cm. Z nálezné šachty byly raženy na JZZ, SSZ, SVV a JJV, chodby které ověřily rozlohu sloje. Podle dobrozdání horního přísežného Lose ze 4. července 1837 se uhlí jevilo jako kvalitní a obsahující málo síry. Dne 22. července 1837 bylo nálezné místo za účasti Johanna Reinholda,Aloise Richtera, Heinricha wilhelma Stolleho a rychtáře Johanna Michaela Goldberga hormistrem substituce c. a k. Horního soudu v Hrobě Franzem Klementem Paulusem úředně ohledáno a propůjčené čtyři dolové míry. Dolové pole s názvem Reichensegengottes (Bohaté Boží požehnání) o výměře 849,6 x 212,4 metru přiléhalo na severu svou delší stranou k saské hranici. Nálezná šachta, hluboká 74,5 metru, se nacházela uprostřed dolového komplexu. Mezi vrstvami písků, pískovce hlouběji do podloží tvořeného zvětralou žulou již šachtu neprorážely. Těžní šachta, založena severněji, dosáhla i s vrtem ve dně hloubky téměř 81 metrů. Podle sekčního geologa Johanna Jokélyho z c. a k. Říšského geologického ústavu ve Vídni, který lokalitu lokalitu navštívil v létě roku 1857, nalezli v šachtě pod vrstvami čedičových tufů, čediče, jílu a písku v hloubce 46,2 metru 0,79 metru silnou vrstvu břidličnatého uhlí a 1,58 metru mocnou vrstvu hořlavých lupků s otisky rostlin a ryb. V hloubce 53,6 metru se nacházela 7,6 metru mocná vrstva uhelných lupků, o 1,58 metru hlouběji druhá 5,07 metru silná vrstva a pod ní v 1,58 metru mocné poloze tufového pískovce další vrstva lupků. Šachtu hlubokou 69,47 metru ukončili na podloží z žulového štěrku. Mezi odvaly hlušiny, stojícími asi 100 metrů od sebe, byla postavena dvě stavení, z nichž jedno obýval důlní Augus Schubert a druhé důlní tesař Werner. U hald byly také postaveny cechovní dům a kolna na uhlí. Protože sloj byla na mnoha místech tektonicky porušena a přítok vody ztěžoval její dobývání, přičemž obdobná situace panovala na sousedním dole Concordia, povolil dne 30. července 1838 hormistr Paulus J. Reinholdovi na Rungeho pozemku ražení dědičné štoly, odvodňující oba doly. Práce na štole hloubené od jz. okraje dolového pole Reichensegengottes východním směrem, byly zahájeny 20. srpna. Štola nejprve pronikla modrým písčitým jílem a pak tekoucím pískem. Na 152 metru narazili na čedič a žulu, potom na jílovitou horninu a ve vzdálenosti 190 metrů od vchodu na zvětralou žulu. Při ražení vulkanickými horninami silný přítok vody vedl k zatopení šachet a přerušování prací. V roce 1843 dosáhla štola délky zhruba 285 metrů a do roku 1850 délky 474 metry. Dokončená štola byla nakonec zdemolována vodou, a tak za čas založilo novou zděnou štolu Do konce roku 1839 proinvestovala společnost 12 000 zlatých, aniž dosáhla výrazného úspěchu.

 

 

 

 

 

 

 

Práce na dole byly poznamenány také řadou neštěstí. 25. října 1838 zahynul při zavalení šachty 30letý důlní tesař Gottfried Kottmer, 19 října 1840 se v jámě udusil Johann Lehmann z Weisigu u Drážďan. Dne 29. prosince 1841 se v dole zřítil do 39 metrů hluboké šachty 29letý Franz Göbel. Pozoruhodné, ale byly mineralogické a paleontologické nálezy Augusta Schuberta - zkamenělé dřevo, vulkanické strusky , kyzy s obsahem železa, mědi a síry a s krystaly skalice, zrnité černohnědé porézní pískovce,otisky palmových, vrbových, jabloňových a kapradinových listů a jehličnanů. Dne 30. května 1843 bylo na základě žádosti J Reinholda dolové pole Reichensegengottes přeměřeno. Komise byla složena z hormistra F.K. Pauluse, správce dolů horních měst a pomocného vyměřovače Josepha Teumera, dále horního inženýra Friedricha Gottloba Haedirkeho a zástupců tří sousedících dolů včetně majitelů saského dolu Dreifaldigkeits Grube ( též Dreieinig keits Zeche) bratrů Johanna, Antona a Aloise Wahnerových, obchodníku ze Starého Varnsdorfu. Ze strany těžařstva Concordia začalo být totiž zpochybňováno. 31. května požádal J Reinhold na základě nálezu nové sloje o propůjčení tvz. přebytku - dvou nevelkých klínovitých pozemků, ležících mezi severním okrajem okrajem ¨dolového pole Reichensegengottes a hranicí se Saskem. Navrtaná vodorovná sloj spočívala v hloubce 1,9 metru a měla mocnost minimálně 32 cm. Přitom nalezená šachta se nacházela na saské straně hranice. Dne 1. června 1943 bylo území o rozloze 705 a 4 712 m2 úředně ohledáno a 9. srpna Reinholdově těžařstvu propůjčeno. Těžba pokrývala pouze desetinu nákladů. Do roku 1851 většina členů z těžařstva vystoupila, do poloviny roku 1852 dosáhly dluhy na desátcích 2690 zlatých. Pro svůj pokročilý věk přenechal J Reinhold důl v roce 1855 naddůlnímu A Schubertovi. Poslední zpráva o dole pochází z 9. prosince 1859.Jeden z domků patřící k dolu, shořel v říjnu 1897 a druhý byl rozebrán. Důl zaměstnával až 20 horníků, v roce 1840 vyprodukovaly Varnsdorfské doly 224 tun uhlí. To se prodávalo za cenu 30 krejcarů za centýř ( vídeňský centýř = 56,006 kg). V roce 1858 jdou na dole s rozlohou 51 486 čtverečních sáhů vykazováni 4 dělníci a těžba 8300 centýřů uhlí v hodnotě 2 190 zlatých.

 

 

 

 

 

 

 

Od února 1858 začal v místě dolu Concordia společně s Augtem Schubertem podnikat továrník Anton Holfeld ze Starého Varnsdorfu. Koncem července narazila šachta na parcele Č.3991 v hloubce 15,5 metru na 47,5 cm mocnou uhelnou sloj. Rozprostírala se směrem na SZ, východním směrem se zplošťovala na 38 cm. Poskytovala kvalitní uhlí, které se prodávalo za 30 krejcarů za centýř. Podloží tvořila 1,9 metru silná poloha uhelných lupků, také využitelných vytápění. 30. září bylo dolové pole sestávající se z dolových měr rozměrů 212,4 x 212,4 metru a 228 x 394,5 metru, pod názvem Antoni Zeche vyměřeno. Oproti původnímu dolu bylo posunuto o 228 metrů více na východ. Na jihu ho omezovala zástavba a to, že zde uhlí již vycházelo na povrch. Hodnotu dolových měr stanovily na 400 zlatých. Již 16. května 1859  ohlásil A. Holfeld opuštění dolu a do 15. března 1860 byl důl vymazán z horních knih. Starou štolu tvz. Hohlfeldův pramen, využilo město k jímání vody a v červenci 1928 ji nechalo napojit na veřejný vodovod. Hnědé uhlí bylo naraženo ještě v jedné ze starých šachet pod příkrovem čediče a tufů, v hloubce 41 metrů. Podloží i nadloží 0,3 až 0,75 metru mocné sloje tvořila vrstva leštivých břidlic. Mimo výše uvedené doly existoval ve Starém Varnsdorfu v letech 1840 a 1841 ještě důl Erharda Antona Patrona, není o něm však nic známo. Bezperspektivnost dolování uhlí ve Varnsdorfu potvrdily snahy řady důlních podnikatelů. v roce 1872 bylo Revírním horním úřadem v Teplicích potvrzeno na katastru města Varnsdorfu 67 výhradních kutišť Albertu Dubovi z Prahy. Do 8 září 1873 byla pro nedostatek pracovních sil vyvrtaná jediná, 29,5 metrů hluboká šachta, která narazila jen na kamenitý jíl. 14. května 1886 ohlásil dvě kutiště ve Varnsdorfu Julius Engelmann z Dolního Podluží Kutací kruhy (prostor o poloměru 425 metrů, v němž bylo dovoleno vyhledávat nerosty) vykrývaly okolí starých šachet na Špičáku a koupaliště. Protože se J. Engelmann nedohodl s majiteli pozemků o náhradě škod vrtných prací, byla jeho kutací práva 15. května 1887 vymazána z horních knih.škod Vrtných prací, byla jeho kutací práva 15. května 1887 vymazána z horních knih. Dne 2. Července 1886 požádal o kutací povolení a zároveň ohlásil výhradní kutiště na východním svahu Hrádku (429 m n. m.) spolumajitel Jiřetínských rudných dolů Wendelin Prasse,strojní zámečník z Varnsdorfu. O provádění prací nejsou známy žádné údaje. Dne 9. srpna 1887 bylo kutací povolení i s výhradním kutištěm vymazáno z horních knih. 3. dubna 1888 ohlásil tři výhradní kutiště na Špičáku, V prostoru bývalých dolů, Johann Eduard Eger z Varnsdorfu. V průběhu 2. pololetí 1889 až 2. pololetí 1891 bylo vyhloubeno 11 jam a pří- kopů, hlubokých až 6 metrů a dlouhých až 30 metrů. Vrty hluboké až 10 metrů narazily jen na ojedinělé úlomky uhlí a dva částečně hořlavé uhelné proplástky. V lednu 1893 byly práce zastaveny. Koncem roku 1892 ohlásila 6 kutišť v prostoru mezi Kostelním lesem, Dolním Podlužím a saskou hranicí a při jižním okraji městu Duchcovská uhelná společnost v Duchcově. Patrně žádné práce nebyly realizovány. Dne 21. října 1892 ohlásili 1 kutiště mezi Studánkou, Zlatým potokem, vodní nádrží Valčík a Kostelním lesem statkáři Anton Schütz z Bořislavi a Franz Parton z obce Žim na Teplicku. O pracích na kutném díle, ležícím severně od silnice do Studánky, asi 190 metrů na Východ od obecní hranice, nejsou dochovány žádné zprávy. Dne 2. listopadu 1892 ohlásil 7 Výhradních kutišť majitel porcelánky Carl Heinrich'Richter z Varnsdorfu. Pět z nich se nalézalo V místě starých dolů a další dvě severně od silnice do Studánky. Prvních 7 měsíců byly prováděny přípravné, geologické a měřičské práce a na více místech kopáno. 24. března 1893 ohlásil C. H. Richter další 3 kutiště na Špičáku. Do září 1894 zastihli několika šachtami a vrty jen rašelinový jíl, ale žádné uhlí. Od 11. září 1895 začal podnikat na třech výhradních kutištích na západním svahu Špičáku obchodník s fotografickými potřebami Herrmann Edwin Richter z Varnsdorfu. Dne 13. ledna 1896 ohlásil dalších 9 kutišť severně od silnice do Studánky a v okolí starých dolů. Na základě geologických průzkumů a vrtů bylo v říjnu 1896 pět kutišt vymazáno, v červnu 1898 dalších 5. Pro prodlení s placením báňských poplatků byla 18. dubna 1900 Richterova kutací práva zabavena. Téhož roku byla 3 kutiště na Špičáku převedena na Alfreda Gustava Richtera z Kasselu a obnoven na nich vrtný průzkum.

 

 

 

 

 

 

 

V 1. pololetí 1902 se pracovalo jen na jediném pracovišti v místě provozních budov starých dolů, kde sledovali výchoz uhelné sloje. Protože se nepodařilo dořešit s pozemkovými vlastníky náhrady škod, byla 1. března 1903 Zbylá kutiště vymazána z horních knih. 25. srpna 1898 obdržel kutací povolení majitel továrny na bavlněné zboží C. G. Herrmann z Varnsdorfu. Kutný Okrsek přiléhal k západní straně silnice a želez- nice do Horního Podluží v místě jejich i křížení na tzv. Galgenbergu. Patrně žádné práce nebyly realizovány a přesně za rok byla kutací práva odebrána. Dne 9. srpna 1900 ohlásil 3 kutiště Alfred Gus- tav Richter z Varnsdorfu. Zaujímala prostor v polích a V zástavbě na jih od dolu Concordia. Do října 1901 nechal Richter provést vedle geologických a měřičských prací také průzkumné výkopy a vrty, Výsledky analýz horninových vzorků však nebyly uspokojivé. Do hornického dění se zapojilo i město Varnsdorf. Dne 18. ledna 1896 ohlásilo kutný okrsek na jz. svahu Špičáku o ploše 1,2 hektaru, Kutné dílo se nacházelo uprostřed dolového komplexu, Reichensegengottes. kutací opravnění si nechalo město prodlužovat až do 19_ února 1907, zda byly nějaké: kutací práce realizovány, vsak není známo. Dne 1. března 1901 ohlasu 1 výhradní kutiště majitel dominia Rumburk Johann, kníže z Lichtensteinu. Situováno bylo při východním okraji Kostelního lesa. Pod vedením báňského inženýra Josefa Sýkory ze Smíchova byl znovu prozkoumán 100 let starý důl. Ve štole nalezli uhelnou sloj mocnosti 16 až 40 cm a uvažovali o jejím dotěžení. Po provedení geologických průzkumů nechali v 1. pololetí 1903 v Kostelním lese zahájit kutací práce. Šachtu vyhloubenou v 2. pololetí 1903 na parcele č. 1046 však po dosažení hloubky 4,5 m zatopila voda, a tak byla pro nebezpečnost prací opět zasypána. 2. března 1904 bylo kutiště vymazáno z horních knih. Obnovení kutných prací na katastru obce plánoval 29. prosince 1917 Hermann Edwin Richter, bydlící ve Vídni. Kutiště se nalézala při silnici do Studánky, na Špičáku i v městské zástavbě. V průběhu následujících 3 let kolísal počet kutišť mezi 7 a 16, avšak pro nečinnost jejich vlastníků kutací oprávnění zanikala a znovu byla obnovována. Některá kutiště byla přepsána z H. E. Richtera na Karla Hermanna Richtera, jiná se stala V roce 1919 předmětem soudního sporu mezi Gustavem Ferdinandem Richterem a městem. 21. listopadu 1919 ohlásilo město 16 kutišť, totožných s kutišti H. E. Richtera. Dohled a spoluřízení hornického pro- vozu převzal vrchní báňský ředitel ing. Wilhelm Purkert z Teplic. V únoru 1920 byla kutiště přepsána na Carla Heinricha Richtera. Ten koncem července 1920 požádal o povolení průzkumu staré důlní štoly na Špičáku, upravené V letech 1894 až 1895 k jímání vody. Městská rada akci povolila proti složení kauce 2 000 zlatých, vedení prací převzal stavební podnikatel Nardelly z Lesné. Do 24. listopadu nebyly ale žádné práce realizovány. 30. dubna' 1921 ohlásil starosta Josef Goth nová kutiště, městská rada to Však zamítla. Posledním pokusem o ohlášení kutišť 14. května údaje o novodobých kutacích pokusech ve Varnsdorfu končí. Poslední nález uhlí ve Varnsdorfu byl učiněn koncem roku 1938, kdy při stavbě nové hřbitovní budovy nalezli sopečné sklo a uhlí.

 

 

 

 

 

 

 

Těžební pokusy ve Varnsdorfu zapadají do obrazu tehdejší ekonomické situace v letech 1830 až 1839 vzrostla cena měkkého palivového dřeva v Čechách průměrně o 16 %, od roku 1840 do roku 1851 téměř o 65 % Přitom podle výhřevnosti nahradil 1 vídeňský cent uhlí 0,8 až 1,1 sáhu měkkého dřeva. Uhlhlí ze Špičáku bylo charakterizováno jako lesklé, lignitické, jednou dobře, jindy špatně hořící. Hnědouhelná formace, uložená pod čedičovým příkrovem, se sestávala z vrstev pískovců, diatomitů, bituminózních břidlic, jílovců. uhelných jílů a břidličnatého uhlí, dále z čedičových tufů a tufových pískovců. Stáří třetihorního souvrství je dnes na základě paleontologických nálezů řazeno do období spodního miocénu (24 až 16 milionů let). V roce 1865 už nebylo možné doly navštívit. Na odvalech byly nalezeny otisky divokých kachen, obojživelníků, ryb, listnáčů i jehličnanů, kapradin a lišejníků. Dolování na Špičáku do dnes připomíná odval hlušiny dlouhý 38 metrů a vysoký 4 metry. Na odvalu nalezené úlomky uhlí vykázaly obsah síry 0,70 % a výhřevnost 17 958 kJ/kg (4 289 kcal). Cesta k dolům, část dnešní Štursovy ulice, se dříve nazývala Bergwerkstrase (Důlní ulice). Uhelné sedimenty byly nalezeny také při zřizování studní a stavbě městského vodovodu v Kostelním lese v roce 1893, kdy starou štolu využily pro jímání vody.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V současné době se na území Šluknovské pahorkatiny netěží žádná ruda. Dodnes jsou zde zachovány sloje s výskytem uhlí a diatomitů. V 15. století se na kopci Hrazeném pokoušel o těžbu stříbra Jiří Šlejnic, v 18. století stejné pokusy zopakoval hrabě Harrach u Křečan, ovšem neúspěšně. Nedaleko Varnsdorfu v Jiřetíně pod Jedlovou se v 16. století začalo těžit stříbro, zlato, měď, olovo, cín, železo a jiné kovy, právo těžit získalo město na 20 let, těžbu zde připomíná štola sv. Kryštofa a štola Jana Evangelisty Purkyně