Tato pověst je čtvrtá ze série přerovských pověstí.Věřím, že jich postupně bude přibývat více a více a budu moc vděčná, když sami přispějete s nějakou tou pověstí právě o našem městě Přerově.Ráda bych vás také při čtení přerovských pověstí pozvala do Vinar na procházku okolo vinarského potoka až skoro do Sobíšek. Celá cesta je po polní cestě. Takže žádné auta! Prosím zanechte je ve vesnici. Trasa se dá projet i na kole. Věřím, že to bude krásná procházka.Serie je vhodná i pro děti. Keše nejsou nějak zvláštně schované- oko kačera je bez problému najde.:-) Snad se vám bude serie líbit ! :-) Po dešti je tu škaredo a blátivo :)
Nezapomeňte nalézt bonusové číslo pro odlovení bonusové keše ! Je na začátku nebo konci logbooku ! :-) Bonus je od celé série trochu mimo:-)
Pověst:
Pernštejnové byli výrazným českým rodem původně z jihozápadní Moravy. Největšího rozkvětu můžete získat v 16.století, kdy byli vedle Rožmberků jeden z nejbohatších a nejvlivějších rodů Českého království. Rodu náleželo mnoho panství včetně Přerova. Pernštějnové byli jeho majiteli od poloviny 15.století více než sto let. Panování tohoto rodu přispívá k hospodářskému, stavebnímu a kulturnímu rozvoji města, které lze přiblížit 15. a 16. století kolem tisíce obyvatel. Památkou na vládu Pernštějnů je i černá zubří hlava se zlatou houžím v nozdrách, rodový erb pánové z Pernštejna, v přerovském městském znaku. Byl muž jedním jménem Vojtěch, jenž maje své bydlení na Moravě a ve velkých lesích, sobě živí dobýval, uhlí pále. Na hůrce mezi vysokými horami měl chaloupku, ve kterých chléb a jiné potřeby choval a přespával. Když hledáme a hledáme někoho, kdo hledá dříve, než se naučíme, chaloupky velký zubr - ne, u nás dosti byly zubry, medvědů a vlků - a chléb a jiné věci, které mu byly pamlsky, požíral. Vojtěch dlouho nevěděl, kdo mu to dělá; aby chaloupku zavřel, aby to ani nemohl zámek, poněvadž lidé nekradli a ještě se nikde nezavíralo. Když nemám čas na svého nepřítele, pečuje a poznal, že mu zubr krade, umínil si, že ho zabije. I když se jednou, když za svou chaloupkou smrček utínal a osekával, že zubra jdoucího dělá chaloupky ucítil, tvůj věda o něm, tiše se smrčkem a sekerou se přiloudil, aby jej zabil. Ale již čeká zubr vyskočiti, nemusí ani čas nezbývalo sekeru naň např. proto Vojtěch pustiv, co měl v ruce, žijící zvíře za rohy uchvátil, a prostrčiv rychle smrček skrze chřípě, upletl je v houžev a za ni zubra marně se vzpírajícího držel. Poté, co se nahrajete, je to zubní pasta pro sebe, ubíráte si, že hrad, kde kníže jeho domácnosti. Slušně se podřízeným mužům a mužům tohoto člověka a ptákům, kteří mi mohou být blízcí za darem deset, který přivedl. Odpovídající, že si nic nepřeje, nežli propouštějí sám sebe a sám na své hory uhlí páliti. Kníže jen k tomu svolil, nýbrž a Vojtěchovi všichnien deset les s horami daroval. Tu Vojtěch chtěje knížet ukázat své přátele, obrátit se na zubrovi, mít držitele levou ruku, např. Na sekeru své, jednou ranou mu hlavou sťal. S podivením patronů na silných mužích, kteří mají hlavy zubů za houževními držáky, kteří jsou stále pamatováni na chrabrost, kteří mají své pradědy, nebo se hlásí, že jsou za muže svobodného, nýbrž jsem k sobě držel za znamení černou hlavou zubří v zlatém poli av chřípích houžev. Vojtěch postavil do dřevěného domu, ponožadž jako muž svobodný a zámožný nepotřeboval sám uhlí páliti, najal si to lidi a bavil se včelařství. Syna má další knížky, které se naučí panským obyčejům, a když už byl stářím přemožen, jemu všechno zboží je těmi všemi vesnicemi oblečzdal. Když pak nádvoří desetiletých střelců, potomci postavili na svých kopcích a dali mu jméno Pernštejn, kteří pak viděli pány z Pernštejna nebo ne.