Byl jeden malý chlapec, který se i přesto, že měl přátele, cítil osamělý. Neměl nikoho, komu by se svěřil. Jednoho dne spatřil na nebi hvězdu – byla docela malinká a nenápadná, spíše se schovávala mezi svými jasnými sestrami. Něčím ho však zaujala – tvarem, vzdáleností, kdo ví. Pokaždé, když se toulal večer po světě, pohlédl na oblohu, aby ji spatřil. Jednu noc se mu zdál sen – hvězda na nebi nebyla. Zmizela. Chlapec ji začal hledat. Ale všude, kam přišel, mu řekli, že hvězdu viděli, že tam byla, ale že už je pryč. Byl z toho zoufalý a měl strach, že „svou“ hvězdu již nikdy neuvidí. Po namáhavé pouti ji dostihl a podle jejího svitu se vrátil domů. Byl šťastný.
Ráno se probudil a vzpomněl si na sen. Najednou již nebyl sám, měl hvězdu, které se mohl svěřit. A tak večer co večer usedal pod strom a vyprávěl. Konečně měl někoho, kdo mu naslouchal! Hvězda jen seděla na obloze, vnímala chlapcova slova a naslouchala mu. I když byla pro chlapce vzdálená a nedosažitelná, stali se tichými přáteli. Chlapec povídal a hvězda zářila na jasné obloze. Po nějaké době však nebe zahalily mraky. Vznášely se nad zemí těžce, jako by na ni dopadla těžká peřina. Chlapec hvězdu neviděl a postupně na ni zapomněl…..
Konečně se mračna roztáhla a opět bylo vidět krásnou nebeskou báň. Hvězda vykoukla a dívala se na známé místo, kam chlapec chodíval. Ten však nepřicházel. Občas ho viděla, jak putuje světem s hlavou sklopenou a smutnýma očima. Volala na něj, ale její slabý hlásek chlapec neslyšel. Mávala na něj, ale její útlé ruce chlapec neviděl. Najednou nedokázal pohlédnout na oblohu. Hustá a černá mračna z něj vysála všechnu energii a z chlapcových očí zmizely šibalské jiskřičky. Hvězda nevěděla, jak mu pomoci.
Blížil se Štědrý den, den, kdy jsou si všichni blízko. Už věděla, co udělá. Zhluboka se nadechla a všechnu energii vložila do svého svitu. Jasně zazářila a její jas přehlušil veškeré ostatní hvězdy - sestry. Byla tou nejjasnější hvězdou štědrovečerní noci. Snad si jí v tu chvíli všiml i chlapec, protože pohlédl z okna a vypadalo to, jako by mu to něco připomínalo. Co ale?
V tu chvíli už však hvězda tolik nezářila, všechnu energii vložila do onoho štědrovečerního ticha. Pomalinku uhasínala, tak jak se to časem všem hvězdám stává. Ničeho však nelitovala. Dala svůj jas chlapci, aby se opět usmíval. Poznala sílu opravdového přátelství. Stala se vánoční hvězdou.
A chlapec? Viděl uhasínající hvězdu. Vyšel ven a v tu chvíli si vzpomněl...