|
Bílý kříž na Chochole
Toho jara se Podkomorské lesy jen pomalu probíraly ze zimního spánku. První lístky by již rády nastavily svou ostrou zeleň občasným slunečním paprskům, ale hustá změť stop na zešedlém sněhu napovídala, že se spíš stanou prvním čerstvým krmením vyhublé vysoké zvěře. Co způsobilo takový nedostatek? Nebyly snad často panské lesy u Jeleního  žlíbku zásobeny lépe, než vícero kurů a skotu v malých chalupách podél řeky v údolí? Pro hledání odpovědi se musíme vrátit o rok nazpět, do toho poněkud zvláštního jara roku 1907.
Příroda byla ten rok jako poblázněná. Zatímco v hlubokých žlebech lesních cest staré nánosy těžkého zledovatělého sněhu bránily kolům vozů v průjezdu, na jižních stráních spadajících k řece Svratce již bujel barevný život nového jara. Vozy, většinou patřící kožkařům bojujících o první jarní výkup kožešin, schraňovaných po celou zimu šetrnými chalupníky, jen těžko zdolávaly svoji každoroční jarní pouť po vsích. „No tak hej, malá“ poháněl svoji klisničku mladý Jaroušek z Ivančic. Letos poprvé vyrazil sám, bez společnosti svého otce, který zimu proležel v nemoci a přestože ho první paprsky z chalupy vylákaly, na cesty musel mladý vyrazit sám. Doufal, že nikdo nenaruší léty vymáhané právo, které obhajoval jeho otec, právo jako první navštívit starou hájenku. Už se těšil na setkání se svým vrstevníkem, podlesním Storwiakem, kterému neřekl nikdo jinak než Stromák. Jejich ze začátku formální rozhovory se vždy nakonec stočily na místní panny, zvláště poté, co na masopustním bále spolu vypili nejednu sklenku pálavského červeného a na vystrojených dívčinách mohli oči nechat. Stromák neměl ten večer myšlenky pro nic jiného, než líčit svému příteli známý příběh krásné Helenky a namouněného Ríšy. Dokonce Jarouškovi slíbil, že mu knihu na jaře půjčí, beztak nebude mít při začátku sezóny čas na čtení.
U hájenky nebylo nutno ani volat, klisnička sama tušila kde bude zastávka a hned také začala škubat čerstvou trávu vedle rozbahněné cesty. „Zdař Bůh, Jaroušku, jak to žes letos sám“, vyhnal rachot kol Stromáka na zápraží „je pan otec v pořádku?“ „Zaplaťpánbůh, ale to víš příteli, už asi zůstane živnost na mých bedrech. A co, jsi tak sám, neobrostl jsi během zimy mechem jak dub? Na trdlovačce jsi neměl slov než pro svoji Helenku z knížky. No povím ti, chladno sice ještě je, ale panenky radost pohledět. V Hvozdci jsem zahlédl mladou Hanušovou ze statku pod kostelem, to už není žádná malá žabka co jezdila po vsi s kočárkem. Škoda povídat, nemožu zústat nikde dýl, nebo by mi kožky vykoupili druzí a otec by mně hnal!„ naoko zazoufal Jaroušek. „Nemysli že celou zimu sedím jen v hájence“, bránil se Stromák, „krmelce musím obsloužit každý pátý den a to jsme letos naštěstí neměli žádnou škodnou na dvou nohách. Nadlesní dokonce řekl, abych nechal bláznivého Šabatu na pokoji, protože vysokou on nelíčí a o těch pár zajíců milostpán nezchudne. Kdoví, co za tím stojí. Ale povím ti, je to krásné snění“ odbočil Stromák, narážeje na knihu „kdybych tak já byl na místě toho Pražáka! Myslí si, že když na právníka studuje, že snad veškerou moudrost sežral! Jak se vychloubá a Helenku balamutí! Že prý všechny rostliny na zahrádce pozná! To kdybych tak já mohl s Helenkou pobýt. Na čihadlo bych ji vzal a co by jsme čekali, jestli starý dvanácterák přijde, já bych se o ni staral, pléd ji upravil. A polehounku bych ji kolem ramen vzal, jen tak trochu bych cítil její dotyk, jak by mně šimralo krajkoví jejího živůtku. Já bych ji lesa mohl ukázat a všechno živé pojmenovat a vyprávět. Ale když ona jen pro toho měšťáka Ríšu má oči.“ „No vidím, že zima byla přec jen dlouhá“ opáčil Jaroušek. „Půjčíš mi ji tedy?“ naléhal na kamaráda. „Slíbil jsem, tak tady ji máš, ale to určitě, až příště přijedeš, přivez ji!“ spíše přikázal než žádal Stromák. Stačil jediný pohled na zasněný Stromákův obličej a bylo nad nebe jasné, že ve svých snech rozhodně nezůstavá u letmého dotyku Helenčina živůtku, ale že ho fantazie zavádí i dále, do vlhkých roztoužených hlubin ženského lůna.
Tak se začaly dny natahovat a lesní práce spustily v plném tempu. Pro výstavbu nového mostu pod mlýnem bylo potřeba plnit objednávky a vybírat stromy vhodné k stavbě. Mýtiny vzniklé z polomu minulý rok bylo nutno osázet a oplotit. Stromák byl vtažen do povinností své služby a rozhovor, který vedl o knize a Helence mu připadal skoro až směšný, když na něj vzpomenul. Až do toho okamžiku. Procházel zrovna panskou cestou a jal se kontrolovat práci nádeníků, kteří stahovali ořezy na velké hromady, zatímco ženy a dívky prováděly výsadbu malých smrčin. Ve tváři se mu zračila rozmrzelost nad neustálými výtkami ke kvalitě prací – na placení to byli všichni hned ve frontě, ale pracovat tak, jak jim neustále napomínal to ne. Najednou zůstal jak zkamenělý. Byla to ona! Tep svého srdce cítil až na krku jako zimní horkost. Najednou nevěděl co dělat, nejraději by se k ní vrhl, odvedl ji na slunečnou paseku a tam sedě na čerstvé trávě, jí řekl úplně vše, co měl už dávno hotovo ve svých představách. Než jen tak stál, neschopen slova. Až si toho všiml jeden z dělníků, kterého před chvíli peskoval za kvalitu díla: „Pánko, teď se vám naše práce líbí, když je schovaná v sukních?“ Stromák by nejraději strhl z ramene pušku a dal mu za vyučenou, děj se co děj. Takto ale dělal, že neslyší a odešel skryt zrakům dělníků do mladiny. Takové rozrušení! Potřeboval trochu utišit bušící srdce. Přes větve z ní nespouštěl oči a bylo mu jasné, že jeho život už nikdy nebude jako předtím.
Nakonec nebylo cesty, rozechvěle vykročil k pasece a mířil přímo k ní. Pozvedla oči a s laškovným zábleskem ho sledovala. „Ahoj, Helenko“ pravil třesoucím se hlasem. „Ale copak vás má, já jsem přece Anče dole z Bystrce, kde jste na tom byl?“ odpověděla sice se smíchem, ale i s obavou v očích dívka „raději byste měl jít po svých, on to Fero nerad vidí, když se vybavuju s mužskými“. „A to má setsakramentsky pravdu“ zahřměl za Stromákem hrubý hlas. „Radím vám zmizte, než si budu myslet, že mi mojí holku svádíte – její sukně drží pevně a sundávám ji jenom já“. Poslední připomínka vyvolala veselý smích a před chvíli shrbená záda se proměnila ve škodolibě se šklebící se obličeje. Fero vzal Anče hrubě za ruku, postavil si je vedle sebe a ke Stromákovi kývl: „tak na co ještě čekáte, tady vaše panské móresy ani nablýskaná flintička ničeho nepořídí! Utíkejte dál peskovat našince za práci!“. Nato se otočil k Aničce a špinavou rukou ji zajel až na oblinu jejích hýždí a tam prudce stiskl. Anička vykřikla až se ji slzy nalily do očí. „Co si to dovoluješ, ty zvíře“ vykřikl Stromák a strhl z ramene kulovnici míře na násilníka. „Klidně si mě zastřel, na svojí holku můžu sáhnout kdy chci já, do toho mi nemáš co mluvit. Snad si nemyslíš, že by něco měla s takovým třasořitkou a šmírákem, jako jsi ty, který se ani jinému chlapu s holýma rukama nepostaví? Nebo je to snad tím že se mu vůbec nepostaví? Nebo jen když jsi v chalupě sám?“ teď již propukl zbytek dělníků v neskrývaný hurónský řev. Stromák škubl hlavou, když v tom vyšlehla jeho zbraň a o zlomek vteřiny později zazněla rána. Fero jako kdyby byl neviditelnou silou odhozen dozadu, přes pařez kde zůstal ležet na vlhké zemi. Z rány na břiše se řinul potok krve. Sám ani neměl sílu rukama tisknout ránu, kterou unikal jeho život mezi koruny stromů někam v dál. „Ne“ vykřikla Anička a vrhla se v objetí na nehybné zkrvavené tělo pod sebou. „Ty vrahu!“.
Jako v horečce se Stromák rozběhl pryč, zanechávaje nešťastnici svému osudu. Běžel směrem k vrcholu Chochola zakopávaje cestou o padené větve a pařezy, za sebou nechávaje tragický obraz, vykreslený na pozadí zelené trávy paseky. Po chvíli lesem třeskla další rána, doprovázená vířením křídel vzlétnuvších ptáku. 
Na počest svého přítele nechal kožkař Jaroušek postavit na vrcholu Chocholy bílý kříž, aby nikdy nebyl zapomenut zoufalý čin, na jehož počátku byla bezbřehá láska k neexistující dívce. Je na posouzení laskavého čtenáře, zda celou vinu nese pouze Vilém Mrštík, který své romantické představy převedl na papír nevěda, k jakým skutkům povede jeho imaginace. Místo trestu se však tomuto napomahači zločinu dostává jen ocenění a slávy. Leč spravedlnost odevzdejme do rukou Božích, jehož mlýny melou tiše ale vytrvale a vraťme se k našemu příběhu.
Dlouho nemohly Podkomorské lesy najít nikoho, kdy by měl zájem se nastěhovat a žít v chalupě po nešťastném Stromákovi. Les byl zanedbaný a zvěř strádala. Až po dlouhých deseti měsících našel rajón nového správce, Rakušáka Brena Laufera, původem až z dalekého Mistelbachu. Poté co se nastěhoval do opuštěné hájenky a probíral zbylé věci po nešťastném Stromákovi, našel zajímavou cennost. Snubní prstýnek s dopisem, který jej adresoval vysněné snoubence Helence. Jako cenný poklad jej ukryl v lese a přidal k němu i několik mincí, zústavších v pozůstalosti Stromákově. Úkryt našel v prasklině kmenu malého dubu ve výšce méně než sáh, samozřejmě nedaleko bílého kříže na Chochole. Malý váleček s cenností se do praskliny akorát vešel. O místě napsal pouze na zadní stranu malé knížky a doplnil svým podpisem. Knížečku schoval do dutiny pařezu hned u vrcholu Chocholy, kousek od místa kam Stromák chodil na čekanou. Takto zde čekají oba poklady na své nálezce dodnes, postupně opečovávané a udržované službu konajícími lesníky, kteří si toto truchlivé břímě předávají z ruky do ruky ve Stromákově hájovně.
A to byla poslední památka na smutný příběh neexistující lásky. Ten zůstal zachován jen díky poctivému novináři, který měsíce čekal se svým oddílem na smrt v zákopech Světové války a společníkem mu nebyl nikdo jiný než ivančický rodák, kožkař Jaroušek. Vyposlechnutý příběh pak sepsal na základě svých vzpomínek a vydal v příloze týdeníku Listy republiky.
|