Sršeň (Vespa) je rod blanokřídlého hmyzu, který zahrnuje největší sociální vosy. Některé sršně mohou být až 45 mm dlouhé. V česku žije jediný druh – sršeň obecná (Vespa crabro).
Sršeň obecná
Sršeň obecná (Vespa crabro) je největším evropským zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých.
Sršeň obecná je oproti jiným vosám větší a mohutnější. Královny dosahují velikosti 23 až 35 milimetrů, samci a dělnice jsou menší. Má dvě velké složené oči ledvinovitého tvaru umístěné po stranách červenavé hlavy. Mezi nimi má tři jednoduchá očka (ocelli). Samčí tykadla mají 13 segmentů, zatímco samičí mají segmentů 12. Samičí zadeček má 6 článků, zatímco samčí má článků 7. Svá blanitá křídla skládá sršeň rovně nad tělem.
Sršeň obecná má několik barevných variant a jim odpovídajících poddruhů
Ve střední Evropě se vyskytují dva různě zbarvené poddruhy. Vespa crabro germana má v přední svrchní části středohrudi dva světlé červenavé sbíhavé pruhy, kdežto u poddruhu Vespa crabro crabro pruhy chybějí a svrchní část středohrudi je celá tmavě zbarvena.
Chování
Po přezimování královna staví první plástev hnízda, to je přilepeno pevnou stopkou k podkladu. Kolem pláství s šestibokými buňkami postupně staví několikavrstvý ochranný obal. Do malých buněk, jejichž otvory směřují dolů, klade královna vajíčka a sama se stará o larvy. Sršní larvy jsou v buňkách poměrně aktivní a škrábáním o papírovinu se domáhají krmení. Vylíhlé dělnice postupně přebírají starost o potomstvo a rozšiřují hnízdo.
Hnízdo má postupem času několik poschodí (pláství), je stavěno z jemné i hrubší papíroviny, kterou sršně získávají ze starého trouchnivého dřeva.
Dělnice nepřetržitě hlídají vchod do hnízda. Po vylétnutí mladých královen a samců hnízdo postupně zaniká. Dělnice přestávají krmit larvy, které postupně chřadnou a slábnou. Na podzim vynášejí sršně z hnízda nedozrálý plod, který je mnohdy jedinou znatelnou známkou jejich přítomnosti.
Výskyt
Žije převážně v doubravách a lužních lesích, kde vyhledává dutiny stromů. Nevyhýbá se ani lidským obydlím, vyhovují ji zejména opuštěné, tmavé a klidné půdní prostory. Nepohrdne ani zastíněnými, před deštěm chráněnými zákoutími zdí.
Rozšíření
Sršeň obecná obývá značnou část Evropy a Asie. Zavlečena byla i do Severní Ameriky. Prvně byla pozorována roku 1840 ve státu New York, odkud se rozšířila do dalších států USA a některých provincií Kanady.
Význam
Přestože vyhledává nektar, není díky své nepočetnosti významným opylovačem. Její prospěšnost spočívá ve schopnosti požírat značné množství hmyzu, jehož výskyt v širším okolí hnízda znatelně potlačuje. Zřídka může napadat malá a oslabená včelstva, kde plení včelám zásoby medu, proto ji včelaři neradi vidí v blízkosti úlů a včelínů.
Sršní bodnutí je oproti jiným vosám znatelně bolestivější, protože její jed obsahuje větší množství acetylcholinu. Pro zdravého člověka není nebezpečné ani několikanásobné bodnutí, jsou ovšem zaznamenány případy úmrtí. Sršní jed je silnější, bolestivější a jeho žihadlo penetruje hloubějí. Na rozdíl od včel může sršeň své žihadlo použít opakovaně, neboť není opatřeno zpětnými háčky.
Nedoporučuje se přibližovat k sršnímu hnízdu na méně než 2 metry, při pomalém pohybu nesměřujícím k otvoru hnízda se může pozorovatel přiblížit i na 0,5 metru, pozorovatel by neměl bránit sršním ve výletu, dýchat směrem ke hnízdu a čímkoliv vibrovat. Přítomnost člověka sršně nedráždí a přímo na něj neútočí, přesto bývá člověkem pronásledována.
Sršeň mandarínská
Sršeň mandarínská (Vespa mandarinia) je druh jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Je to největší druh sršně na Zemi. Má takové množství jedu, že dokáže zabít oslabeného člověka (jen v čínské provincii Šen - si bylo od června do října 2013 hlášeno 42 úmrtí). Žije ve východní Asii - především v Japonsku, ale i v Číně, Koreji, Indii nebo ruském přímořském kraji.
Způsob života
Sršeň dokáže uletět až 100 kilometrů za den rychlostí až kolem 40 km/h. Způsob života této sršně je velmi podobný jiným sršním. Dospělí jedinci se živí nektarem a mízou a zároveň jsou aktivními predátory lovícími pro své larvy různé druhy hmyzu. Mají však jednu odlišnost. Nejen tím, že jde o největší zástupce vos (délka může přesáhnout 50 mm). Specializují se totiž na včely a páchají na úly masové útoky. Mrtvé včely už do svého hnízda neodnášejí. Zabijí každou včelu, která jim přijde do cesty, ale jejich těla odhazují stranou. Cílem jejich útoku jsou totiž plástve. Kdyby sršně včely nevyhubily, včely by jim nedovolily dostat se k plástvím. V plástvích se nachází nevylíhlé včelí larvy, které mají mnohem větší výživovou hodnotu než dospělé včely. Jejich šťavnatá a výživná těla se stávají potravou pro larvy sršní.
Sršně mají své zvědy, kteří včely vyhledávají a vniknou do jejich hnízda. V případě importovaných evropských včel (které produkují daleko více medu než japonské včely a jsou v Japonsku chovány stále častěji) průzkumný sršeň přežije první kontakt, neboť žihadla včel nedokáží proniknout jeho chitinem. Odletí z úlu a poté se vrátí s posilou, jejíž útok je pro včelstvo fatální. I poměrně malý počet útočníků (pod 50 jedinců) dokáže během několika hodin zcela zlikvidovat desetitisícovou včelí kolonii.
Japonské včely (Apis cerana japonica) si však vyvinuly vlastní obrannou strategii. Při kontatku se sršním průzkumníkem v hnízdě vypustí specifický feromon, na základě čehož se kolem sršně vytvoří velké klubko včel, které uvnitř i za cenu ztrát vlastních životů zvýší teplotu a množství oxidu uhličitého na takovou úroveň, že sršeň zahyne. Včely totiž tolerují vyšší teplotu (50 °C oproti 46 °C, která je pro sršeň již kritická) a také vyšší množství CO2 než sršeň, a přežijí. A tak se sršní zvěd domů nevrátí a včelí společenství přežije.
Vzhled
Je to obr mezi vosami s váčkem plným nebezpečného jedu. Na následky jejich bodnutí zemře v Japonsku každoročně až 70 lidí. Obrovské složené oči umožňují sršni přesnou navigaci. Kusadla ovládaná silnými svaly slouží jako nástroj ke krájení a pojídání kořisti. Křídla jsou natolik pevná, aby dokázala unést celou váhu masivního těla. Dělnice dokážou pro královnu a celou kolonii nalétat až 60 km za den. Několik vrstev chitinu obaluje tělo pevným krunýřem, pod nímž se skrývají citlivé a křehké orgány. Hlava je u každé barevné varianty této sršně zpravidla žlutá nebo oranžová - její barva je podmíněna dědičně. Pruhy jsou u kořene zadečku velmi tenké a tvoří někdy i nezřetelné čáry, ve středu zadečku přerušené. Pruhy po délce zadečku jsou široké. U barevné varianty Vespa mandarinia japonica a Vespa mandarinia smith jsou hnědé, u vzácnějších variant mohou být i do modrá. Špička zadečku je vždy žlutá nebo oranžová.
Zánik kolonie
Jestliže královna přestane vylučovat feromony nebo plodit, její vlastní dcery (dělnice) proti ní povstanou a královna přijde o život. Její život však není zbytečný, neboť z komůrek plástů vylezou nejprve samci, a potom nové královny. Nové královny se spáří jen jednou a pak odletí pryč. Jejich existence je znamením, že se životní cyklus staré říše uzavřel.
Potrava
Sršně jsou dravci, živí se především jinými bezobratlými nebo sbírají sladké ovocné šťávy nebo med z vyloupených včelých hnízd. Jedna sršeň dokáže denně ulovit až pět kusů much či jiného hmyzu.
Chování
Navzdory rozšířené představě o smrtelně nebezpečném tvorovi je sršeň obecná mírumilovná a prakticky neškodná. Většina obav pramení z velikosti sršně a jejího hlasitého bzučení. Varovné bzučení používá např. pokud se člověk přiblíží na méně než asi 50 cm. Sršeň také reaguje podrážděně při prudkých otřesech v okolí svého hnízda, manipulaci u výletového otvoru či přehrazení příletové dráhy.
Sršně žijí v hnízdě, kterého základy sama vybuduje královna-zakladatelka. Ta kusadly nastrouhá kousky dřeva, smíchá je se slinami a ze vzniklé papírové hmoty buduje odshora dolů hnízdo. První potomky vychovává sama do doby, než se vylíhnou dělnice, které převezmou veškerou péči. Těch bývá několik set, shánět potravu však vylétá jen asi 50–80 z nich. V září pak z hnízda vylétají oplodněné samičky, které na jaře založí nová hnízda. Společenství sršní totiž na rozdíl od včel nepřežívá zimu s výjimkou již zmiňovaných budoucích královen.
V případě, že usedne na člověka, pouze zkoumá, zda není k jídlu a během pár sekund odletí. Je však nutné se vyvarovat prudkých pohybů, které by ji mohly rozrušit. Sršeň reaguje na světlo – toho je možné využít, chceme-li ji dostat z pokoje, do kterého vlétla.
Jed
Sršně jsou vybaveny žihadlem spojeným s jedovou žlázou, podobně jako ostatní žihadlovití. Jejich žihadlo a jed jim slouží především k lovu. I když některé tropické druhy sršní jsou útočné a jejich jed může způsobit zdravotní problémy, jed sršně obecné je mnohonásobně méně toxický než jed včely medonosné. Bodnutí způsobuje otoky, případně jiné obtíže. Nedojde-li k zasažení jazyka či jícnu, není bodnutí (ani několikanásobné) pro zdravého člověka nikterak život ohrožující. Bodnutí může být nebezpečné pro přecitlivělé osoby, u kterých hrozí rozvoj anafylaktického šoku. Sršně navíc mají jednu speciální vlastnost – dokáží jed vystřikovat až na vzdálenost 40 centimetrů. Zasáhne-li oči, působí podobně jako pepřový sprej. Občas může zasažení vyvolat zimnici či třesavku, ty však do půl hodiny samy odezní.
Jazyková poznámka
Spisovně česky je ten i ta sršeň (Příruční slovník jazyka českého a Internetopříručka ÚJČ uvádějí ženský rod jako méně častý, v zoologii je ale preferovaný), lidově i (ten) sršán, sršáň.
Jak na keš
Samotná keš je uložena v bývalém hnízdě. Sršni se sem vrací jen velmi zřídka. Důvodem jejich návratu je kontrola a doplnění zásob starého sršně Toníka, který se při posledním stěhování odmítl připojit a přál si dožít zde. Chovejte se k němu mile a on vám pomůže k pokladu, nezapomeňte jej vrátit zpět do jeho plástve na vrchu hnízda. Berličky k posunu jsou ve dvířkách, vracejte je zpět. Vstup do hnízda je pod zámkem s kódem 444.
UPOZORNĚNÍ
Prosíme, nezajíždějte auty do GeoSavany, využijte parkoviště a projděte se.