Pověsti z Oderska - Pasáček ovcí
V České Vsi vykonával obecního pastýře malý chlapec. Nikdo mu neříkal jménem. Pro lidi byl vždy jenom Pasáček. Každé ráno vstával velice brzy, aby odvedl krávy a ovce na Dobešovský kopec, kde byla vždy ta nejšťavnatější tráva. Před polednem již býval doma u své nemocné matky, aby jí pomohl v domácnosti. A v podvečer opět běžel pást svěřený dobytek. Lidé ho měli moc rádi pro jeho veselou povahu. Poklidný život v oblasti Vyhnanova však začalo znepokojovat tatarské nebezpečí, blížící se z Polska. Proto pověřil král své lidi, aby chystali obranu proti hroznému nepříteli. Práce na výstavbě zařízení sloužících k obraně řídil sám kastelán Milich z Hradce (Místním slovanským etnikem nazývaný Milík). Ten dal rozšířit staré strážní Babí Hrádky na velkou dřevěnou pevnost (Později se celému hradnímu vrchu začalo říkat Milíkov). Všude bylo káceno stavební dříví, až byl doslova celý vrch s novou pevností zbaven lesa. Čím více se Tataři blížili, tím horečnější byly přípravy k nevyhnutelnému boji. Jen o Pasáčka se nikdo nestaral. Když přišly zprávy, že Opava je v obležení, lidé začali utíkat do hlubokých lesů v okolí. Každý si vzal sebou i svůj dobytek. Jen o ovečky patřící panovníkovi se nikdo nepostaral. Pasáček nevěděl, co si má počít? Kam by měl svěřené ovečky ukrýt? Tu si vzpomněl na vyprávění svého otce, že kousek nad mlýnem je vchod do staré podzemní chodby, která měla vést až do starých Babích Hrádků. Proto začal pást ovečky v okolí mlýna, aby vchod do podzemí našel. V sousedním Vyhnanově již bylo slyšet dusot kopyt tatarských koní a strašlivý křik obávaných bojovníků. I ovečky se před tím rámusem třásly strachem. Také hledaly kde se ukrýt před nebezpečím. V tom se jedna ovečka propadla do nějakého otvoru v zemi. Tak poznal Pasáček, že se jedná o starou podzemní chodbu vedoucí do hradu. Rychle otvor rozšířil a ovečky zavedl do podzemí. Tataři pak celý kraj kolem řeky Odry vydrancovali a lidi povraždili. Celá zem byla vypálena. I nová pevnost celá shořela. Když Tataři odtáhli, vyšli lidé z lesů a hledali těla mužů, kteří bránili jejich domov, aby je pohřbili. Nikde však nemohli těla mrtvých obránců najít. Ani v troskách spálené pevnosti. I vzpomněli si na starou podzemní chodbu do hradu a jali se jí prohledávat. Nic však v podzemí nenašli. Jednou si však lidé všimli, že z podzemí jdou slyšet nějaké hlasy, zvonění ovčích zvonců a krásná melodie Pasáčkovy píšťalky. Proto u vchodu do podzemí postavili na Pasáčkovu památku velký dřevěný kříž. Po čase však kříž zničila hniloba a ústí podzemní chodby se propadlo. I nadále však v těchto místech zaznívala ze země smutná melodie Pasáčkovy píšťalky. Proto zde na památku postavili kapličku, kterou zasvětili sv. Josefu. Ta zde stojí dodnes. Lidé ji už nenavštěvují. Jenom jedna stará paní čas od času donese kytičku pod oltářní obraz a tiše se pomodlí. A jestli zná tuto smutnou legendu, tak zcela určitě i za nebohého Pasáčka.
Pověst sepsal Květoslav Wiltsch, Historicko-Vlastivědný spolek Odry
Kaple sv. Josefa, 21.2.2015