Asi před dvěma sty lety - bylo to za časů císařovny Marie Terezie - žila
v blízké Dobré Vodě svobodná žena. Byla již starší. Svobodná zůstala proto,
že byla jako chlap, že se nenašel mládenec, který byl jí odvedl k oltáři.
Měla mužské způsoby, jezdila ráda na koni. Jak stárla, zanevřela na lidi
a přála si mít hodně majetku, aby jim dokázala, že jimi pohrdá.
Ve zdejších lesích, které byla tehdy náramně hluboké, žila baba
čarodějnice. K té se uchýlila o radu.
"Slyš babo, ty mnoho víš a také, mnoho zmůžeš! Pověz mi tedy, prozraď jak
bych mohla nabýt jmění a moci!"
"Chachacha - zachechtala se baba. "Víš ty osobo, co ode mne žádáš? Mohu
ti vyhovět, ale dobře vše rozvaž, neboť jde o spásu tvé duše."
"Ať - beztoho mě lidé nemají rádi! A duše? No, řekni, k čemu je mi duše?
Jen poraď, babo dobře se ti odměním!"
"Dej tedy pozor! Připrav pole a zasij len, A až budou na Velký pátek v
kostele číst pašije, dej se do práce. Přeď, utkej přízi a ušij z ní režnou
košili! Dokážeš-li to a budeš-li košili nosit, všechno, pravím, všechno se
ti pak úplně zdaří."
Žena odešla. Byla nyní plná nadějí. Co jí baba poradila, to také
vykonala. Lidé o ní říkali, že se spolčila s ďáblem, když tak veliký svátek
znesvětila, a nenáviděli jí ještě více. Žena však na to nic nedala. Nosila
režnou košili, zpanštěla. Všechno se jí dařilo.
Říkali jí Režná paní.
Ale Režná se nespokojila s prvními úspěchy. Toužila výše a výše.
Vzpomněla si, že by mohla založit skelnou huť. I vypravila se do Vídně
a brzy dosáhla povolení k stavbě.
A tak zavládl v tichých posázavských lesích pojednou čilý ruch. Huť brzy
stála, dělníků přibývalo. Sousedé byli rádi, že je přijala do práce,
a Režná paní byla spokojena, že jim může poroučet.
Ale brzy poznala, že nemá ve svých lesích dostatek paliva. Huť byla
nenasytná. Správce se tvářil vážně a v okolních vsích se škodolibě
usmívali. Režná paní si však vždycky dovedla poradit.
Jedné noci sedla na koně a poručila čeledínům, aby jí následovali. Zajela
hluboko do malčínských lesů a přenesla mezníky do malčínských pozemků.
Celou noc takto pracovali, teprve k ránu byli hotovi.
Malčínští sousedé se nemálo podivili, když našli na svých pozemcích cizí
mezníky. Spěchali do Dobré Vody a Režné paní vytýkali její ošklivý skutek.
Vždyť jim zabrala jejich lesy! Ale paní si je změřila zlobným pohledem
a pánovitě řekla:
"Co chcete? Mezníky ohraničují mé pozemky. Není-li vám to vhod,
domníváte-li se, že vám bylo ublíženo, hlaste se o své právo před soudem,
ráda se tam dostavím."
Co měli dělat?
Došlo skutečně k soudu. Dostavili se malčínští sousedé, dostavila se
i Režná paní. Sousedé měli právo zapsané v knihách, byli si tedy jisti, ale
div divoucí: nepochodili. Paní měla na sobě režnou košili, a proto vyhrála.
I vraceli se smutně do vsi a proklínali Režnou paní.
"Kéž by ani po smrti neměla pokoj!"
Přáli jí všechno nejhorší.
Ještě jinak uměla Režná paní ochránit svůj majetek. Měla-li někam
odcestovat, přičarovala vždycky podobu svého obličeje na okno, aby se lidé
domnívali, že je doma, a báli se jí nějak uškodit.
Jmění Režné paní neustále vzrůstalo, ale zároveň vzrůstal také její
nepokoj. Bála se, aby jí někdo neokradl, a ve dne v noci přemýšlela, kam by
ukryla své bohatství. Ani spát už proto nemohla, málo jedla - každý pohyb
jí lekal.
Jednou k sobě zavolala do huti cizího zedníka. Když přišla noc,
probudila kočího, rozkázala mnu zapřáhnout do vozu a naložit na něj těžkou
bednu. Zedník si musel s sebou vzít všechny potřebné nástroje. Potom oběma
zavázala šátkem oči a jezdila s nimi dlouho po lesích. Posléze zastavila,
sňala jim šátky a poručila udivenému kočímu:
"Tady kopej!"
Kočí se dal do práce a brzy vykopal hlubokou jámu.
Režná paní pak poručila zedníkovi:
"Dobře ji vyzdi!"
Když bylo dílo hotovo, vložili oba bednu do jámy a jámu zaházeli.
Co v bedně bylo, to věděla jenom Režná paní. Oba pomocníci byli však
pevně přesvědčeni, že v ni byly samé peníze. V té myšlence je utvrdila
i skutečnost, že je paní za jejich práci bohaté odměnila. Museli jí však
přísahat, že o svém nočním dobrodružství nikomu nepovědí a že také sami
nebudou hledat, kde bednu zakopali.
Jak se dostali do lesa, tak se také z něho vrátili. Kočí sice nedbal
přísahy a snažil se místo vypátrat, ale nadarmo. V hlubokých dobrovodských
lesích odpočívá dodnes veliký poklad. Mnoho lidí se už namáhalo, aby je
našlo, ale dosud se to nikomu nepodařilo.
Brzy potom zemřela. Protože ji malčínští sousedé
prokleli, nemá ani v hrobě klid. Každý den v poledne a o půlnoci obchází od
mezníku k mezníku za trest, že je dala podvodně zasadit.
Podle historické skutečnosti založil skelnou huť v Dobré Vodě roku
1725 pražský měšťan Jiří Jan Hogl. Po něm měly D. Vodu tři panny, nejspíše
jeho dcery, z nichž nejstarší se vyznamenávala srdnatostí a mužným
chováním. Zdá se, že tyto její vlastnosti daly podnět k výše uvedené
pověsti.