The cache is to show you some chert crags as well as a remarkable westward view from the natural monument Loupensko. See below for more information.
Besuche einen Platz mit vielen Felsen sowie einer schöner Aussicht im Naturdenkmal Loupensko. Mehr Angaben findest du unten.
CZ
Za Loupensko byl dříve označován kousek lesa kolem hájovny Loupensko, původně Hloupensko. Kopec včetně proslulého buližníkového hřbetu a celé přírodní památky by se správně měl jmenovat Velký les, jak je označován na všech mapách ještě v 19. století. Relativně nové je tedy užití jména "Loupensko" i pro nejvyšší bod. Když se poté hledal název pro nově vznikající přírodní památku (tehdy ještě tzv. chráněný přírodní výtvor), použil se logicky název nejvyššího bodu. No, a dnes už se Loupensko říká celému 3,5 km dlouhému kopci. (V některých lezeckých průvodcích je pod pojem Loupensko zahrnován dokonce i sousední masiv se zříceninou hradu Skála.) Původ slova přitom není zcela jasný, kromě loupání či hlupáků může jít např. o reminiscenci na lipový les, který v okolí rostl.
Při geovýpravě nezapomeňte na Skalního skřítka a earthcache na vrcholu Loupenska.
Geologie
Masiv Loupenska (560 m n. m.) patří k barrandienskému proterozoiku - to je soustava mořských sedimentů (hlavně droby a břidlice) silných až 10 km, která se táhne od Domažlic po Prahu. Vznikla před 700 až 500 mil. lety, díky čemuž se řadí (včetně Loupenska) mezi nejstarší geologické formace v ČR. Orograficky spadá Loupensko do Kamýcké vrchoviny, nejjižnější části Radyňské vrchoviny. Celý masiv se skládá z buližníku, břidlice a droby. Pokryv tvoří kyselá kambizem (tj. hnědozem).
Jelikož bych to lépe nenapsal, dovolím si ocitovat web geology.cz: „Vrcholová skála 500 m dlouhá skalní hradba (místy až 20 m vysoká); místy se vyskytují nápadné skalní útvary (jehly, věže a plotny). Ve vrcholových odkrytých partiích jsou zřetelné tektonické ohlazy. Svahy kryjí balvanité sutě. Buližníky (silicity), masivní, tvrdé horniny tvořené převážně křemenem, mají zde šedé až černé zbarvení způsobené grafitickou příměsí v hornině. Často jsou protkány sítí jemných křemenných žilek. Jejich odolnost vůči zvětrávání se projevuje výraznými elevacemi v krajině a často vystupují na povrch jako výrazná skaliska – skalní suky. Podloží tvoří břidlice a droby svrchního proterozoika. Skalky buližníků, i když menších rozměrů, se vyskytují i v jižní části hřbetu.“ Širší okolí buližníkových suků je pak tvořeno především třetihorními písky a obdobnými zvětralinami.
Hřbet Loupenska je veden jako významná geologická lokalita č. 2347. Území spadá do povodí Úhlavy, jižní část odvodňuje Vlčí potok a severní dva bezejmenné toky.
Zajímavě zvětralý výchoz kousíček od kešky; křemenná žíla v buližníku; jižní vrchol loupenského hřbetu.
Biologie
Chráněný přírodní výtvor (dnes přírodní památka) Loupensko byl vyhlášen r. 1976 na ochranu typických buližníkových suků a s nimi spojeným biotopem skalních společenstev. Její současný vegetační kryt lze přitom považovat za původní, tj. bez známek lidské činnosti - to se samozřejmě netýká jejího okolí, které je udržováno jako běžný hospodářský les. Dále se proto tento biologický popis bude týkat jen vlastního území přírodní památky.
Buližník neskýtá příliš živin a tak obecně nedává příležitost rozvoji rozmanité přírody. Vlastní skalní útvary porůstá reliktní bor.
Na slunných výchozech se daří především borůvce (Vaccinium myrtillus), metličce (Avenella flexuosa) a konvalince (Convallaria majalis). Naopak stinná zákoutí vyhovují např. kapradině osladiči obecnému (Polypodium vulgare), jímž místy prorůstá silně ohrožený osladič přehlížený (Polypodium interjectum). Sutě přirozeně pokrývá ostružiník (Rubus idaeus, R. bifrons) a kapraď rozložená (Dryopteris dilatata) se soliterními dřevinami - jedlí bělokorou (Abies alba), jeřábem ptačím (Sorbus Aucuparia), javorem klenem (Acer pseudoplatanus) či jilmem horským (Ulmus glabra). Dále od skal pak počíná pásmo dubových bučin a jedlobučin, často se starčekem vejčitým (Senecio ovatus) v podrostu.
Co se týká fauny, nejvýraznějším obyvatelem zdejšího lesa je výr velký (Bubo bubo), který hnízdí v obtížně přístupných skalních rozsedlinách. Tento ohrožený druh dorůstá až 75 cm při rozpětí křídel do 190 cm. Samice je mohutnější a může vážit až 4,2 kg (samec do 3 kg). Hnízdí zpravidla v dutinách skal či na zemi, výjimečně ve stromech; bývá věrný jednomu hnízdišti, kam na začátku jara snáší dvě až tři vejce. Po celou dobu na nich sedí samice, kterou samec krmí. Po 5 týdnech se líhnou mláďata, z nichž většina však kvůli v podstatě nechráněným hnízdům hyne; to je hlavní důvod nutnosti jeho ochrany, přestože jeho areál rozšíření pokrývá téměř celou Eurasii. Živí se převážně menšími savci a ptáky (hraboši, koroptve, zajíci, dokáže ale ulovit např. i lišku).
Jinak zde lze spatřit jen běžné druhy jako srnčí, divoká prasata, lišky, koroptve, bažanty atp. Roku 1983 byla u statku Henigarov (u fotovoltaické elektrárny za hájovnou Loupensko) spatřena laň losa evropského (Alces alces). S ohledem na odlehlost lokality by tudy mohl občas proběhnout i rys ostrovid (Lynx lynx), ale to je jen dohad na základě jeho migračních cest…
Archeologie
Loupensko je mezi archeology známé nálezy ze střední a mladší doby bronzové. Prvním, kdo ve zdejších lesích začal pátrat po dokladech pravěkého osídlení, byl F. Leger, jenž r. 1890 odhalil první mohylu. V té době již v okolí hledal i Josef Szombathy, zakladatel prehistorického oddělení Naturhistorisches Museum ve Vídni a mj. nálezce proslulé willendorfské Venuše. Ten v okolí Červeného Poříčí v letech 1888 až 1909 prozkoumal 172 mohyl, z toho 38 na dvou nalezištích právě na Loupensku. Menší mohylové pohřebiště objevil u hájovny Hloupensko, větší pak na jižním úbočí kopce, na úbočí nad Stropčicemi. Na další archeologický průzkum si zdejší oblast musela počkat až do konce 60. let, kdy obě zdejší naleziště potvrdila sběry V. Šaldová. R. 1972 pak Loupensko prošli archeolog A. Beneš a konzervátor V. Černý. K poslednímu průzkumu a přesnému zaměření pak došlo r. 2010.
Celkem lze na Loupensku mluvit o čtyřech archeologických nalezištích, které všechny pochází ze střední a mladší doby bronzové. U hájovny Hloupensko se nachází asi 27 mohyl (počty se drobně různí), z nichž první otevřel r. 1890 F. Leger. Většinu, patnáct mohyl, pak prokopal J. Szombathy během července 1897; při své další návštěvě v červnu 1909 pak prozkoumal další dvě. Nalezena byla především keramika, dále např. spona, několik bronzových náramků či zlomek bronzového prstenu. Lze zde identifikovat hlavní mohylník s velkými i malými mohylami, dvě skupinky velkých mohyl a dvě izolované velké mohyly.
Hned dvě mohylová pohřebiště, vzdálená od sebe sotva pár set metrů, lze identifikovat nad Stropčicemi. Dohromady čítají na 83 mohyl, přičemž menší (severnější) část sestává z devíti velkých. Osm mohyl prokopal v červenci 1895 J. Szombathely, dalších 13 tentýž muž na přelomu srpna a září 1902.
I zde byla nalezena především keramika a řada předmětů z bronzu (např. náramky, prsten, nůž), mohyla XI však navíc vydala čtyři artefakty ze zlata: tři spirálky (o vnějším průměru 16 až 17 mm) a drobné zlomky zlaté fólie (šířka 40 mm). Většinu mohyl lze datovat do střední doby bronzové, několik do její mladší fáze a jednu do časné doby halštatské.
Posledním „nalezištěm“ je vlastní vrchol Loupensko, kde byl údajně při rozbíjení kamenů a kopání drti nalezen depot asi 12 jantarových korálů (některé byly nálezci spáleny či rozdrceny, zachovaly se 3). Obdobné korálky byly nalezeny i na mohylovém pohřebišti doby bronzové cca 500 m západně od Zelené, i tyto lze tedy s velkou pravděpodobností klást do stejné doby.
Nejstarší a zároveň vrcholné osídlení zdejší oblasti lze klást do střední doby bronzové (2000 – 1300 př. Kr.), z níž pochází naprostá většina mohyl; méně často jsou nálezy mladší (tzv. milavečské) doby bronzové (1200 – 900 př. Kr.). Řídké osídlení se zde pravděpodobně udrželo i nadále, což potvrzují také nálezy na protějších svazích u Zelené a Vlčího, kde byly nalezeny pozůstatky osídlení z doby halštatské a časně laténské, poté však archeologické zdroje zcela utichají, a to až do doby raného středověku, kdy zdejší oblast začali osidlovat nově příchozí Slované.
Historie
Velký les tvořil přirozenou hranici mezi okolními panstvími, která v průběhu doby vznikala a zanikala (především Stropčice, Nezdice, Skála, Vlčí, Švihov, Červené Poříčí a Lužany). Většina kopce přitom vždy spadala pod Nezdice, na jejichž katastru leží dodnes. Teď nás ale bude zajímat jediná vesnice, která se nacházela přímo na kopci: Loupensko.
Nezdá se to, ale Velký les je velmi suchý bez jediného stabilního zdroje vody. To byl zřejmě hlavní důvod, proč se sem nikdy nikdo příliš nehrnul. Nejstarší zmínka o vsi Hlupíně, podle níž jeden zdejší poddanský dvůr patřil Svatoboru z Chocomyšle (a zbytek zřejmě panství při hradu Skála), je z r. 1403. Dlouho však tato osada nevydržela, osudnou se jí zřejmě staly již husitské války a r. 1546 je ves Hloupensko, nyní již součást švihovského panství, uváděna jako pustá.
Na konci 17. století vzniká kousek od zaniklé středověké vsi osada Laupenker Häusel (Loupenské domky), která byla postupně jako součást Horních Nezdic připojena k červenopoříčskému panství. K r. 1789 je zde evidováno 11 čísel, ale V polovině 18. století zde zbyla již jen panská chalupa pana Hrušky, který po lese pásával dobytek ze dvora v Záhoří. K r. 1800 je jako majitel uveden tkadlec Josef Holoubek, a jelikož se tomuto řemeslu věnovalo i dalších několik generací majitelů Loupenska, začalo se zde říkat U Kalců. Správně spadalo Hloupensko na konci 19. století pod Nezdice (a je tomu tak dodnes), ale farně pod Kbely a školně pod Horšice (a teď něco zařizujte). Po poslední přestavbě r. 1900 (viz snímek z r. 1925) se samota stala velkým stavením s doškovou střechou o zastavěné ploše 367 m2, k němuž náleželo 11 strychů polí (3,1 ha). U samoty sice stála studna, v době sucha se však muselo ke studánce 300 m na jihovýchod pod tzv. Krátkou skálou a i ta občas vysychala (dnes už je zde jen suchá rýna). Samota byla původně obklopena poli, okolí bylo zalesněno až na přelomu 19. a 20. století. Výrazným oživením pak bylo zbudování cesty na Stropčice v l. 1909-13.
Během let se zde odehrála spousta příběhů, obzvláště živo muselo být za Josefova syna Prokopa, který měl se ženou Kateřinou 15 dětí. V r. 1883 měl teprve dvanáctiletý Vojtěch Holoubek jen tak ze srandy zastřelit "tuláka Venclíčka Kudrnatýho z Blojc". R. 1916 propadl na rybníčku u Henigarova pod led a utonul sedmiletý Vojtěch, syn posledních vlastníků Prokopa a Magdaleny Holoubkových, a k poslední zdejší tragédii došlo r. 1932, kdy zde z nešťastné lásky spáchal sebevraždu jejich nejstarší syn Václav.
Po smrti manžela 19. 11. 1931 se Magdalena rozhodla prodat samotu za 11 000 korun Správě Polesí Červené Poříčí, která o ni již dlouho usilovala. Ta ji nechala r. 1935 zbourat (stavební materiál vydražen za 950 Kč) a dnes je již toto místo sotva patrná (já ho nenašel). Současnou stavbu (hájovnu), původně těsně u silnice (dnešní silnice z r. 1931 vede o 20 m dál), vybudovala lesní správa již r. 1929.
Lezení
Horolezci se koncentrují kolem severní části hřbetu Loupenska, jehož skalní útvary překřtili na Vejří skálu, Myší kámen, Syslík, Dračí hřeben, Mravenčí skálu a Žabího koně. Lezení je omezeno na dobu od 1. 8. do 31. 12, a to z důvodu ochrany výra velkého, který hnízdí ve skalních průrvách.
Mohutná, asi 20 m vysoká buližníková stěna zvaná Vejří skála je lezci považována za nejlepší; nabízí 12 cest obtížností 3 až 6, všechny vyskobované. Asi 30 m severně je Myší kámen (cesty III a IV) a Syslík (tři cesty II až VI). Stranou, na sever od vlastního vrcholu, je tzv. Dračí hřeben (celkem 12 cest 2 až 6+, opraveno a doplněno v září 2007). Naopak na jižním okraji hřebene, asi 100 m jižně od Vejří skály, jsou tzv. Mravenčí skála (osm cest I až IV) a Žabí kůň, jenž tak byl nazván pro svou podobnost se stejnojmenným skalním útvarem v Tatrách (čtyři cesty II až VI). Počet a náročnost cest se mohly změnit (např. na Dračí hřeben vedlo před 20 lety „jen“ osm cest).
Zdroje
Při shánění informací o Loupensku mne překvapila jejich roztříštěnost, proto jsem se rozhodl vypsat sem všechny zdroje, na které jsem narazil (třeba se to někomu bude hodit). Pokud byste věděli o nějakých dalších, případně našli v listingu chybu, budu jen rád za doplnění/opravu.
BENEŠ, A. 1974: Výzkumy expozitury Arch. ústavu ČSAV v Plzni v Západočeském kraji v letech 1963 - 1972. Minulostí Západočeského kraje 10, 170 - 182.
BOUCHNER, L. 2010: Nezdice 1243 - 2010. Dostupné z www: obec-nezdice.cz
ČUJANOVÁ, E. 1975: Zlaté předměty v hrobech českofalcké mohylové kultury. Pam. arch. LXVI, 74 - 132.
DAVID, P. - SOUKUP, V. 2011: Velká turistická encyklopedie. Plzeňský kraj.
JIRKOVÁ, P. 2009: Loupensko. Dostupné z www: geology.cz
KOUDELKA, J. 2007: Dračí hreben. Lezecký průvodce H.O.K.N. 2007. Dostupné z www: skalnioblasti.cz.
KRAFT, J. et al. 1984: Chráněný přírodní výtvor Loupensko.
KRIŠTUF, P. et al. 2011: Prostorové uspořádání mohylových pohřebišť na Plzeňsku. Acta FF ZČU 4, 105 - 128.
MICHÁLEK, J. 1979: West- und Südböhmische Funde in Wien. I. Katalogband, II. Tafelband.
NOVOTNÝ, J. et al. 1987: Nepískovcové skály v Čechách 2.
PÍČ, J. L. 1900: Čechy předhistorické 2. Pokolení kamenných mohyl.
ROŽMBERSKÝ, P. 2008: Zaniklé vesnice jižního Plzeňska.
ŠALDOVÁ, V. 1975: Eneolitická výš. sídliště a moh. pohřebiště na Přešticku. Výzkumy v Čechách 1971, 214 - 226.
ŠLÉGL, A. 1925: Politický okres přestický. II. Část zvláštní.
ZAHRADNICKÝ, J. - MACKOVČIN, P. 2004: Chráněná území ČR XI. Plzeňsko a Karlovarsko.
EN
Welcome to the natural monument (NM) Loupensko, a 3.5km (2m) long chert ridge full of bizarre crags and rocks. The monument was set in 1976 to protect 5.98ha (14.8 acres) area of relict pine stands and crag biological communities.
The core of NM Loupensko is located around the same-named peak - Loupensko (560m). The slopes are covered with boulder debris and small blockfields. The bedrock consists of slate and greywacke with chert bodies that protrude onto surface to create bizarre formations.
Chert ridges are low in nutrients, therefore only few plants can flourish here. Some of the most common species follow: bilberry (Vaccinium myrtillus), raspberry (Rubus idaeus, R. bifrons), wavy hair-grass (Avenella flexuosa), common polypody (Polypodium vulgare), wood ragwort (Senecio ovatus) and lily-of-the-valley (Convallaria majalis). Endangered intermediate polypody (P. interjectum) should cover some outcrops as well. Probably the most interesting animal living here is Eurasian eagle-owl (Bubo bubo), the biggest owl in the Czech republic.
There are four archaeological sites stretched across the hill: one barrow field near gamekeeper's lodge Loupensko (27 mounds), two barrow fields above Stropčice (83 mounds in total) and one isolated found of amber beads on the peak of Loupensko. All sites but one barrow (from Hallstatt period) can be dated to the middle (2000-1300 BC) and late bronze age (1200-900 BC).
The natural monument is well-known among climbers who enjoy primarily the peak Loupensko. Yet keep in mind that the climbing is prohibited from January 1 to July 31 in order to protect nesting eagle-owls!
The CACHE is located a few hundred meters away from the peak. Even the peak is rarely visited and this place is known to hardly anyone. I hope you will like the spot as well as the westward view - if you come in the evening, you will understand the name of this cache…
DE
Willkommen im Naturdenkmal Loupensko, auf einem 3,5km-langen Kieselschieferkamm, der viele besondere Steingebilde anbietet. Das Naturdenkmal, das 5,98 ha beträgt, wurde im 1976 gegründet, um Fragmente der Reliktkiefernwälder sowie die Felsenlebensgemeinschaft zu schützen.
Der Kern des Naturdenkmals befindet sich rund um den gleichnammigen Gipfel - Loupensko (560 m). Die Kammabhänge sind mit Blockschutt bedeckt. Der Untergrund besteht aus neoproterozoikischen (500-750 Mil. Jahre her) Schiefern und Grauwacken, wodurch Kieselschieferobjekte (oder besser: Chertobjekte) emporkommen und interessante anstehende Gesteine bilden.
Kieselschieferkämme mangeln an Nährstoffe, deswegen können nur durch wenige Pflanzen bewachsen werden. Zu den üblichsten Arten, die hier anzutreffen sind, gehören z.B. Folgende: Heidelbeere (Vaccinium myrtillus), Himbeere (Rubus idaeus und R. bifrons), Draht-Schmiele (Avenella flexuosa), gewöhnliche Tüpfelfarn (Polypodium vulgare), Fuchs-Greiskraut (Senecio ovatus) und Maiglöckchen (Convallaria majalis). Manche Aufschlüsse sind auch durch geschützten mittleren Tüpfelfarn (P. interjectum) bestreut. Das wahrscheinlich ansprechendeste Tier ist Uhu (Bubo bubo) - die größte in Tschechien lebende Eule, die viele Felswänden bewohnt.
Es gibt vier archäologische Fundorte über das Massiv Loupensko: ein Hügelgräberfeld beim Hegerhaus Loupensko (27 Hügel), zwei Hügelgräberfelder über Stropčice (insgesamt 83 Hügel) und ein vereinzelter Fund von Bernsteinperlen auf dem Gipfel von Loupensko. Außer einer Hügel, die in Hallstatt datiert wird, stammen alle Funde entweder aus der Mittel- (2000-1300 v.Chr.) oder Spätbronzezeit (1200-900 v.Chr.).
Das Naturdenkmal ist ziemlich gut bekannt dank seiner Bergsteigmöglichkeiten, die meistens auf dem höchsten Gipfel zu genießen sind. Ob Sie zu Kletterfans gehören, beachten sie, dass es hier vom 1. Januar bis 31. Juli verboten ist, damit hiesige Uhus in Ruhe nisten könnten.
Der CACHE befindet sich ein paar hundert Meter abseits des Gipfels Loupensko. Sogar der eigene Gipfel wird durch Touristen selten besucht und dieser Platz ist fast keinem bekannt. Er bietet einige Felsen sowie eine wunderschöne Westaussicht, weshalb ich einen Nachmittags/Abendbesuch empfehle. Hoffentlich wird dieser Platz Ihnen auch gefallen…
