První torpéda se objevila dávno před 1. světovou válkou, ale největšího rozmachu i technického pokroku dosáhla za 2. světové války. Torpéda dala možnost i malé lodi potopit tu velikou. Mezi nejmenší lodě s torpédy patřily torpédové čluny, dále torpéda nosily hlavně torpédoborce a křižníky. Bitevní lodě jen výjimečně (třeba Rodney nebo Tirpitz) Odlehčené verze torpéd nosily torpédové bombardéry – pro ty byl útok velkým rizikem, musely se k lodi dostat z boku, v přesné nízké výšce a během zaměřování nemohly uhýbat. Třeba v bitvě u Midwaye americké torpédové letouny utrpěly skoro 100% ztráty. V několika bitvách jedna strana podcenila efektivnost leteckých torpéd a tvrdě na to doplatila – Italové v Tarantu, Britové v Malajském tažení (Repulse a Prince of Wales) a Američané v Pearl Harbor.
Pro torpéda se asi nejznámější zbraní staly ponorky.
Ponorky se podílely na bojích 2. světové války velkou měrou a používali je jak Spojenci, tak Německo a jeho satelity. Velké bitvy řádily v Atlantiku i v Pacifiku a desítky tisíc námořníků v nich padly. V případě zásahu měla posádka jen malou šanci na únik, i kdyby se dostali ven, čekala je ledová voda nebo na hladině hořící nafta. V ponorkách bylo málo místa, takže třeba na lůžku se střídali 2 námořníci, jeden spal a druhý byl ve službě. Tehdejší ponorky vydržely pod vodou jen několik hodin, než jim došel vzduch a vybily se baterie. Ke konci války Němci zavedli šnorchl, který umožňoval plavbu na dieselové motory pod hladinou.
Před vypuštěním torpéda musela posádka ponorky provést několik úkonů a výpočtů, aby byl její útok úspěšný. Musela identifikovat cíl, o jaký typ lodě se jedná a pod jakou vlajkou pluje. Posádka měla příručku, kde zjistila, jak je loď dlouhá a vysoká (důležité při měření vzdálenosti) a jakému státu patří (není-li vidět vlajka). Dále následovalo zjištění vzdálenosti, rychlosti a kurzu cíle, nutných pro výpočet navádění torpéda, hloubky ponoru (plná loď má větší). Byl nutný výpočet kurzu pro pohyb ponorky, aby se dostala do ideální vzdálenosti a úhlu pro útok. Torpéda měla jen omezený dosah a pro úspěšný zásah potřebovala dobrý úhel nárazu. Torpéda na konci války se uměla pohybovat po klikaté dráze, nebo se sama naváděla na zvuk lodních šroubů.
Souřadnice keše jsou: 49° 4A.BCD 013° 2E.FGH
1.
Americkým ponorkám se povedlo v Pacifiku to, co Němcům ne, a to sice naprosté přerušení japonské lodní dopravy. Ke dnu šlo tolik japonských nákladních lodí, že Japonci byli nakonec nuceni vozit náklady a vojáky na torpédoborcích, křižnících a dokonce ponorkami (třeba zkoušeli střílet pytle s rýží z torpédometů). Nicméně americká torpéda byla z torpéd 2. světové války prakticky nejvíce poruchová, často selhala a dokonce existuje několik amerických ponorek, které zničilo vlastní torpédo. Jednou z nich byla USS Tang (SS-306). Její torpédo opsalo po odpálení kruh a potopilo jí. Zachránilo se jen několik námořníků, kteří byli zajati.
A = Skoro všechny japonské nákladní a rybářské lodi měly jméno ze dvou slov, druhá část názvu je vždy stejná - MARU - k počtu písmen přičtěte 4
B = Počet zachráněných a zajatých námořníků z USS Tang (SS-306) byl pouze 9 - ale nikdo u nich už dnes nežije, takže zapište 0
2.
Jednou z neslavnějších německých ponorek byla U-47 pod velením kapitánporučíka Günthera Priena. Její asi nejznámější akcí bylo proniknutí do přístavu Scapa Flow a potopení bitevní lodi Royal Oak přímo v něm. Nicméně se U-47 z úspěchu radovala jen něco přes rok, než beze stopy zmizela i s celou posádkou u irských břehů. Její osud není do dneška znám. Na začátku vály německé ponorky posílaly ke dnu stovky lodí, ale s novými technologiemi (sonar, hedgehog, radar, konvoje atd.) se karta obrátila a ke konci války byly německé ponorky často zničeny na 1. plavbě, aniž by potopily jedinou spojeneckou loď. Nadto Američané vyráběli několik lodí denně (Victory a Liberty), rychleji než byly potápěny.
C = tonáž všech 30 obchodních lodí potopených U-47 byla 162769 a odečtěte -162760
D = Royal Oak byla potopena v sobotu, tedy šestý den, přičtětek tomu 2
3.
Torpéda používala nárazové nebo magnetické roznětky. Ze začátku byly používány roznětky nárazové, ovšem ty potřebovaly při zásahu do trupu ideální úhel (90°), při jiném úhlu torpédo často selhalo. Magnetické roznětky byly krokem vpřed, ale dlouho trpěly dětskými nemocemi, po vyladění umožňovaly explozi při proplutí v blízkosti lodního trupu i bez přímého zásahu. To mělo své výhody, protože voda je nestlačitelná a sílu exploze proti trupu ještě umocní, u válečných lodí, které měly na boku silnou pancéřovou obšívku, byla exploze pod kýlem (dnem) lodi účinnější, lodi to často zlomilo hřbet a vyhodilo věže z jejich uložení.
E = váha britského leteckého torpéda, typ 18 inch Mark XII byla 1548 liber, odečtěte -1545
F = bitevní loď Bismarck byla zasažena torpédem zastaralého letadla Swordfish do kormidla a ochromena, pak ji dorazily britské lodě. Úhel, ve kterém se kormidlo zaseklo byl 12, odečtěte -11
4.
Torpéda měla nejčastěji pohon stlačeným plynem, pohon bateriemi nebo spalovací komoru pro palivo s okysličovadlem. Stlačený plyn měl tu nevýhodu, že při plavbě torpéda unikal po průchodu turbínou na hladinu a dráha torpéda tak byla často prozrazena. Elektrická torpéda nebyla vidět, ale mívala nejkratší dosah. Nejdokonalejší byla torpéda japonská, se spalovací komorou, ta dosahovala rychlosti až 96 km/h a mohla dojet 40 km daleko. Říkalo se jim dlouhá kopí a několikrát je Američané ke své škodě podcenili. Na konci války byla tato torpéda prodloužena a doplněna kabinou pro pilota, vznikl tak Kaiten - sebevražedná zbraň.
G = Japonské torpédo typu Dlouhé kopí, plující rychlostí 96 km/h, se k americké lodi vzdálené 8 km dostane za pouhých 5 minut
H = Americký křižník byl potopen krátce potom, co vyložil části jaderné bomby, určené pro Hirošimu. Vzhledem k utajení mise nebyla loď postrádána několik dní a žraloci si vybrali svou daň – pouze 300 z 1200 námořníku přežilo. Japonská ponorka kapitána Hašimota, která tento křižník potopila, měla číslo I-58 - sečtěte její číslice a odečtěte 5.
Kontrolní součet ABCD = 25 , EFGH = 17