Procházka pod Čavisovem
Nahoře nad Čavisovem se můžete kochat výhledy, ale také dole pod kopcem narazíte na leccos zajímavého. Pokud se se mnou vydáte na malou procházku, můžete se o tom přesvědčit na vlastní oči.
* * *
Nejdříve se ale zastavíme na kus řeči u starého pana Dubského, který tu vlídným slovem vítá poutníky. Potkávám jej pokaždé na stejném místě, na kraji lesa, kde tiše stojí a zasněně pozoruje okolí. Dá se říct, že jsme se za ta léta, co se známe, docela spřátelili.
„Dobrý den. Dnes je tady ale krásně,“ zdravím už z daleka.
„Krásně tu je. To teda jo,“ spustil nečekaně zhurta. „A kdysi tu býval i božský klid, než se vedle usadil ten floutek Klapavý. Slyšíte to duc, duc, duc? Takhle to jde nepřetržitě celé dny i noci. Hlava mi z toho třeští, nemůžu spát ani jíst a chytil jsem tik do levého oka.“
„Opravdu něco slyším, to se nedá přeslechnout. Zkoušel jste mu domluvit?“ projevuji opatrný zájem.
„To víte, že jo, ale znáte ty mladé. Ještě si ze mě utahoval, prevít jeden. Že prý je nějaká celebrita, nebo co. Dělá do šoubyznysu a kamarádí se s hvězdama.“
Rozhoduji se, že je nejvyšší čas pana Dubského i s jeho remcáním opustit.
„Zkusím se u něj zastavit a trochu mu domluvit,“ slibuji.
„To by bylo fajn. Snad budete mít více štěstí než já.“
* * *
„Dobrý den. Jak se vede?“ během chvilky už se pouštím do hovoru s panem Klapavým.
„Kdepak dobrý. Stojí to za starý škrpál,“ zareagoval nakvašeně. „Ještě nedávno jsem bydlel v krásném domě u jezera a teď tu přespávám v blátě u cesty a nad hlavou mám místo střechy hvězdy. Co na tom může být dobrého?“
„Co se stalo?“ nedá mi to, abych nevyzvídal.
„Ále, to víte. Nějakou dobu se mi docela dařilo. Byznys s orobincovými cereáliemi slušně vynášel, tak jsme si tady nedaleko se ženou pořídili vysněný dům. Žili jsme si jako v ráji. Jenomže pak přišla krize, dluhy, exekuce, rozvod a ze mě je najednou bezdomovec. O všechno jsem přišel a teď už dokonce nestojí ani ten náš dům. Nedávno to tam parta bobrů srovnala se zemí. Prý rekonstrukce, cha. I tady už se ukázali, bestie jedny chlupaté, zubaté. Naštěstí se ale bojí hluku, tak tu celé dny sedím a tluču do kastrolů jako blázen. Dlouho už to ale nevydržím. Nakonec budu muset odejít a potom to schytá chudák starý pan Dubský. Zrovna nedávno jsme o tom spolu mluvili.“
Tak tomu teda říkám nečekaný obrat.
„Můžu nějak pomoci?“ vypadlo ze mě dříve, než jsem si to stačil promyslet.
„Byl bych moc rád, kdybyste se mohl nenápadně mrknout po mém trezoru. Ještě by tam mělo být pár drobných. Já se tam neodvážím, ale vy ho určitě najdete snadno. Vidím, že máte navigaci, tak si poznamenejte:
* * *
Číslo na tabuli před domem pana Dubského si zapište jako A.
Počet hvězd, které mám místo střechy nad hlavou, pak bude B.
Když teď spočítáte A*B*9, dostanete výsledek ve tvaru XYZ a z něj dosadíte do souřadnic:
N49° 49.(XYZ+2) E018° 05.(XYZ-29)