Kdysi dávno žily pod zámkem Hrubý Rohozec tři dlouhovlasé víly - Kačenka, Liběnka a Mařenka. V noci tancovaly v záři měsíce, ve dne se schovávaly před lidmi a odpočívaly ve stínu starých vrb. Jejich krásu odrážely hladiny rybníčků, o které se pečlivě staraly. Rybníčky se leskly a víly se v nich vzhlížely jako v nejčistších zrcadlech. Lidé, kteří chodili kolem na procházky, se podivovali: „Jak je to jenom na tom světě zařízeno, že jsou rybníčky stále tak čisté?“ Víly je tiše poslouchaly a smály se, samy věděly, jak dlouho trvá, než z hladiny zmizí i to nejmenší smítko. Jednou v noci šel kolem Josífek, mladý podkoní z Hrubého Rohozce. Znal cestu jako své boty. Tu v záři měsíce spatřil tři krásné dívky. „Odkud jenom mohou být, nikdy jsem je tady neviděl,“ říkal si pro sebe. A ukryl se za kmen velikého stromu. Kačenka, Liběnka i Mařenka tančily lehce na hladinách. Smály se, lehké šaty jim vlály. Ta nádhera Josífka okouzlila. „Kdybych si tak mohl vzít jednu za ženu!“ Bál se však svého prozrazení. Potichounku se proplížil na cestu a potom rychle spěchal na zámek. V hlavě se mu zrodil plán. „Přinesu dívkám růže. Ta, která si vybere rudou, se stane mojí ženou!“ Druhý den šel Josífek zase pěšinou z Rohozce ke třem rybníčkům. Tentokrát držel v ruce tři růže - červenou, žlutou a bílou. Schoval se pod jednu vrbu a čekal. Ale dnes byl měsíc ukrytý za mraky. Ani jedna z dívek nepřišla. A tak to bylo po několik dalších dní. Josífek ztratil trpělivost. „Ať čekám, jak čekám, žádná z krasavic tu dnes zase netančí. Tak to tedy ne!“ Pohodil růže do houští a rozzlobeně odešel. Na dívky však stále myslel. Počkal si až bude jasná noc. Na nebi zářily hvězdy a Josífek se vydal opět k rybníčkům. Na jejich hladinách tančily víly Kačenka, Liběnka a Mařenka. Josífek na ně zavolal: „Krásné dívky, která z vás bude mojí ženou?“ To neměl dělat! Víly se polekaly a rozplynuly se. Josífek se zarazil: „Kde jste, kam jste zmizely?“ Ale víly už se nevrátily, Josífek zůstal sám. Sklonil hlavu, zadíval se do vody a smutně si řekl: „Ty hlupáku, vždyť si je vyplašil!“ Měsíc zašel za mraky a údolím se táhlo ticho. Josífek šel zklamaně zpátky na zámek. Nad rybníčky se skláněly smutně vrby. Měsíc marně hledal tančící víly. Do rybníčků padaly větve stromů a na hladině plavalo spadané listí. Lidé, kteří ke třem rybníčkům chodili na procházku se divili, že se jejich hladiny již nelesknou čistotou. Víly zmizely z toho kraje. Ztratily se v černočerné tmě. Jenom Josífek věděl, proč se to stalo. Svou lidskou chtivostí vyplašil víly, které už se nikdy k rybníčkům nevrátily. Až půjdete kolem, představte si ty tři víly Kačenku, Liběnku a Mařenku. Možná se proměnily v mlhu, možná ve vítr, možná v měsíční paprsky. Třeba se v této podobě vznáší nad hladinami rybníčků, kterým však už nikdy nemohou navrátit jejich lesk a čistotu.