Bělotín
Obec Moravské brány, leží v jejím nejužším místě. Obec se rozkládá podél Bělotínského potoka a potoka Doubravy, tj. podle silnice Bělotín - Střítež a Bělotín - Odry. Je značně rozlehlá a přes 6 km dlouhá. Leží v nadmořské výšce 306 m a rozloha jejího katastru je 1800 ha. Historie osídlení území dnešní obce sahá do šera dávnověku. O pradávném osídlení území svědčí nálezy dvou kamenných sekeromlatů. Jeden byl nalezen v polích směrem na Odry, druhý pak blízko dnešního památníku Rozvodí. V době moravského markraběte Břetislava (1304 - 1355) tvořily lesy přirozenou hranici proti nepříteli. Přes ně vedly chráněné stezky zvané "brány". Takovou branou byla i tzv. "Železná brána" v místě dnešního odpočivadla u silnice do Oder, kde je taktéž kešule.
Počátky Bělotína spadají do 2. poloviny 12. století. Středověké falzum z roku 1201 uvádí Bělotín mezi obcemi náležejícími k hranickému újezdu, majetku premonstrátského kláštera Hradisko u Olomouce. Listina byla součástí zápisů užitých ve sporu s rajhradskými Bednediktiny. V listině je jméno obce psáno Belotyn, česky je zde psáno mnoho dalších jmen a názvů. Je to doklad o tom, že původní obyvatelstvo obce bylo české a obec je slovanského založení až do 14. století. Teprve potom přistoupila k původní slovanské kolonizaci kolonizace německá.
Jedna zajímavost ze sporu "bílých" premonstrátů a "černých" benediktinů o právo na založené vsi vychází zajímavá hypotéza původu jmen Bělotín a Černotín.
Další zprávy o Bělotínu pocházejí z roku 1349, kdy slyšíme o Peškovi z Bělotína a z let 1405 - 1437, kdy se hovoří o Petrovi a Jindřichovi z Bělotína. Šlo o domácí bělotínský rod, kterému patřilo rychtářství neboli fojtství v Bělotíně. To již hranické panství, jehož byl Bělotín součástí nenáleželo premonstrátům, ale husitské vrchnosti Janu Tovačovskému z Cimburku, který se panství zmocnil roku 1430.
Roku 1475 bylo Hranicko prodáno Vilému z Perštejna. Pernštejnové vlastnili panství do roku 1548, kdy je Jan z Pernštejna prodal Václavu Hauqvicovi z Biskupic. V kupní smlouvě jsou uvedeny dědiny Olšovec, Střítež, Partutovice, Jidřichov, Nejdek, Bělotín, Lučice a Polom.
Po bitvě na Bílé hoře přecházejí Hranice konfiskací do majetku kardinála Františka, knížete Ditrichštejna. Nastává doba násilné germanizace. Na Hranicku byla evangelická správa a proto vesničtí fojti žádali kardinála o zachování náboženské svobody. Kardinál je dal vsadit do vězení. Bezohledná konfiskační politika a násilná rekatolizace posilovaly proticísařské postoje obyvatelstva. Když v říjnu 1626 přitáhlo k Hranicím dánské vojsko hraběte Mansfelda, sedláci z celého panství se k němu přidávali. Na jaře 1627 postupovalo od Olomouce císařské vojsko Albrechta z Valdštejna a hlavní část Mansfeldových vojsk byla zničena. Hranice se připravily na obranu, kterou řídil bělotínský fojt Malík, bývalý císařský rytmistr, na jehož hlavu vypsal císař odměnu 100 zlatých. Když Malík viděl nezdar obrany, skočil z okna zámecké věže, aby ušel potupné smrti.
16. října 1627 byl odboj hranických krutě potrestán. Na náměstí byl popraven mečem primátor města Adam Burkeš a měšťan Lukáš Kremz. Pak následovala poprava Martina Myšky, rebela, který přemluvil bělotínského fojta Malíka, aby se postavil do čela odboje. Desetiletý Janek Stašek byl popraven za zastřelení císařského trubače. Dvanáctiletý Josef Šatánek za to, že chtěl vyhodit do povětří hranický zámek. Na nově postaveném lešení u Horní brány byli oběšeni: Pavel Jan - starší purkmistr z Bělotína, Jan Váňa - rychtář z Nejdku a 2 další bělotínští sedláci. V Bělotíně z propadlého fojtova majetku a opuštěného hospodářství Jakuba Hojera byl vytvořen panský dvůr.
V roce 1646 byl Švédy vypálen bělotínský kostel. Když v roce 1754 opět vyhořel, byl položen základní kámen ke stavbě nového kostela, který byl vysvěcen 23.4.1757 Václavem Böhmem, děkanem z Lipníka.
Za vlády Marie Terezie trpěl Bělotín častými nájezdy pruských a ruských vojsk.
1. května 1847 byla slavnostně dokončena stavba Severní dráhy císaře Ferdinanda, která znamenala pro Bělotín velký zisk.
Po prohrané bitvě u Hradce Králové roku1866 byl v Bělotíně ubytován 1. batalion 41. pruského pěšího pluku. U každého sedláka bylo 10 - 14 vojáků, u chalupníka 6, u domkáře 2. Hejtman s doprovodem si z fary udělali kasárna. Za měsíc vojáci obec "vyjedli" a ještě přinesli choleru, které podlehlo asi 6 lidí.
Roku 1900 byl v Bělotíně zřízen poštovní úřad a četnická stanice. Postupně byly budovány silnice z Bělotína do okolních obcí: 1900 do Hynčic, 1902 do Stříteže, 1906 do Lučic, 1909 do Nejdku. V 1. světové válce padlo 40 mužů, 4. zůstali nezvěstní.
Po Mnichovské dohodě 1938 začaly české rodiny obec opouštět. Německá správa začala na obsazeném území Sudetenlandu fungovat až 1.1. 1939. Hranice druhé republiky a protektorátu probíhala na bělotínském rozvodí. Proto došlo ke vzniku nové farnosti. Bělotín, Nejdek, Lučice, Kunčice, Polom, Heřmanice a Loučky byly připojeny k oderskému děkanátu.
V únoru 1942 byly ve všech kostelích odebrány zvony. 17.10. 1944 shodily americké bombardéry 7 bomb u Kunčic. Všude byly kopány protitankové příkopy. Evakuační rozkaz pro Bělotín a přifařené obce byl vydán 3.5.1945, ale farář a mnozí farníci neuposlechli. Rudá armáda prošla Bělotínem 7. května. Ve válce padlo 55 bělotínských Němců, 26 zůstalo pohřešováno, 16 lidí zahynulo na konci války v obci.
V červenci - září 1946 bylo odsunuto z Bělotína 1106 Němců.
V červnu 1947 byl s velkou slávou přivezen z Hamburku zachráněný zvon sv. Jiří z roku 1696 a 5. července znovu zavěšen ve věži.
V roce 1949 měl Bělotín 1199 obyvatel.
V roce 1980 zde žilo 1195 obyvatel ve 248 domech.
V roce 2000 zde žije 1130 obyvatel ve 300 domech.
To byla trocha z historie Bělotína, kde jsem vybral ty důležité části. Vypsat to tam všechno tak jsme nyní ani né ve čtvrtině. Čerpal jsem, z oficialních Bělotínstkých stránek a z dostupných zdrojů.
Nyní k samotné keši:
Keška je velice jednoduchá a rychlá. Nemusíte se obávat mudlů. Jako všechny moje keše je umístěná na klidném místě, kde si můžete užít výhledy do krajiny i na samotný Bělotín.
ke keši nejezděte autem at ji neprozradite, použijte parkpoint!!!!!