7. mechanizovana brigada Traditional Cache

Revoluční události v letech 1848 – 1849 si v habsburské monarchii vynutili věnovat zvýšenou pozornost výchově budoucích vojenských profesionálů. Dosud byl velitelský sbor budován přežilým polofeudálním systémem prebend a privilegií. Reforma měla vytvořit pružný systém vzdělávání budoucích vojáků z povolání, který by umožnil vhodné uplatnění také chlapcům z rodin vojáků s nižší hodností, sirotkům válečných veteránů a synům válečných invalidů. Internátní forma výuky měla chlapce ochránit před neustálými změnami služebních působišť jejich otců a formou kolektivní výchovy připravit na život vojenského profesionála.

Začátkem 50. let 19. století se zvažovala výstavba vyššího výchovného ústavu pro chlapce ve věku 11 až 15 let v Brně a nižšího výchovného ústavu pro sedmi až desetileté chlapce v některém z menších moravských měst s dobrou železniční a silniční dostupností. Vybíralo se mezi Přerovem, Kroměříží a Hranicemi. Po složitých jednání bylo Brno pro neúnosné finanční požadavky z výběru vypuštěno a do Hranic byl 19. března 1853 umístěn vševojskový vyšší výchovný ústav a výchovný ústav jezdectva. Nižší výchovný ústav měl být postavem v Přerově.

Původní plány zřízení komplexního vojenského výchovného centra v Hranicích byly již v době výstavby mohutných budov obou ústavů změny v důsledku přepracování rakouské vojenské doktríny. Mezinárodně-politické postavení Rakouska se prudce zhoršilo. Jedinou přijatelnou obranou před očekávanou agresí se zdála být výstavba mohutných pevnostních základen, které by znemožnili útok na Vídeň přes terénně přístupné oblasti. Na Moravě se opevněným centrem měla stát Olomouc s jejím okolím. Všechny jednotky a útvary olomoucké posádky, které přímo nesloužily obranným cílům, byly z města postupně odstěhovány. V roce 1858 byla z Olomouce do Hranic přesunuta Dělostřelecká akademie. To samozřejmě vyžadovalo výstavbu dalších objektů a zařízení, nutných k výuce i praktickému výcviku budoucích důstojníků dělostřelectva.

Další osud rozsáhlého vojenského objektu předurčila prusko-rakouská válka v létě roku 1866. Po katastrofické porážce rakouské armády poblíž Hradce Králové se Prusko, dřívější nebezpečný protivník a konkurent ve středoevropském prostoru, vynuceně stalo nejbližším rakouským spojencem. Sjednocovaly se vojenské plány obou mocností a rovněž koncepce vojenského školství. Dělostřelecká akademie se v roce 1869 odstěhovala do Vídně. V uprázdněném objektu sídlila Vojenská technická škola, aby se v polovině 70. let stal sídlem dvou prestižních vojenských středních škol. Od roku 1875 v objektu působila Vyšší vojenská reálka, tedy vlastně vojenské reálné gymnázium a od roku 1878 také Jízdní kadetní škola.

Hranice (tehdy Weisskirchen) byly pro stavbu c.k. rakousko-uherských vojenských ústavů v roce 1852 vybrány na úkor Přerova, Brna a Kroměříže hlavně proto, že zde byla již dostavěna železnice spojující Vídeň s Krakovem. Toto rozhodnutí mělo pro Hranice tehdy se 7200 obyvateli nedocenitelný význam. Areál s rozlohou 21 hektarů, navržený podle objektů Arsenalu (zbrojnice ve Vídni) se stal protiváhou města uzavřeného za hradbami a patří k nejrozsáhlejším komplexům svého druhu ve střední Evropě.

Hlavní fáze výstavby areálu probíhala v letech 1853 – 1863 podle návrhu profesora vídeňské techniky Wilhelma von Doderera (1825 – 1900). V souladu s dobovou tradicí bylo členění domů, zadní a boční pohledy i interiéry, s výjimkou reprezentačních prostor (Zrcadlový, Jiříkův a Mánesův sál a kaple) záležitostí výhradně inženýrsko-vojenskou. Výstavbu areálu řídil ženijní setník Karl Schmidt (1836 – 1888 ?), který signoval většinu plánů uložených dnes v Ústředním vojenském archivu v Praze. Dále je také zmiňován setník František Češka (Szeschka), místní stavitel Klement Zástěra, nebo pevnostní stavitelé Maader, Kotas, Frantz Katzmayer a Matěj Resek.

Vojenské školství v habsburské monarchii bylo rozděleno na střední, vyšší a vysoké. V letech 1867 – 1874 byly jediným druhem středních vojenských škol kadetky. Dosud existují dva druhy kadetů, všemožně zvýhodňovaní tak zvaní kadeti císařští z rodin šlechticů a bohatých bankéřů, byrokratů a podnikatelů, a kadeti plukovní, délesloužící, kteří výtečným výkonem služby dosáhli hodnost šikovatele (četaře), byli v roce 1867 sjednoceni. Do kadetních škol přijímali zájemce starší 15 let, kteří úspěšně absolvovali nejméně čtyři roky gymnázia. Kadetní škola byla čtyřletá a slučovala výuku klasického gymnázia a odborné školy pro přípravu nižších důstojníků. Po jejím skončení byli nejúspěšnější absolventi jmenováni poručíky, ostatní kadety, důstojnickými zástupci. Od roku 1878 existovala v Hranicích jediná jízdní kadetka pro habsburskou monarchii.

Od roku 1874 byla zřizována také nižší a vyšší vojenská reálná gymnázia. Nižší vojenská reálná gymnázia poskytovala potřebné vzdělání pro studia na kadetkách a školili se v nich žáci ve věku 10 – 15 let. Vyšší vojenské reálné gymnázium, které bylo v Hranicích od roku 1875 rovněž jediné pro celou monarchii, připravovalo absolventy na studium na vojenských akademiích. Elitní internátní vojenské školy zcela změnily ráz Hranic. Město se stalo místem dlouhodobého pobytu synů z význačných šlechtických rodin a z rodin !horních deseti tisíc“. Školy přinesly do ospalého venkovského města bouřlivou konjunkturu místní tovární i řemeslné výroby, přispěly k podstatnému snížen nezaměstnanosti a všestrannému rozvoji kulturního a společenského života. Vedly ovšem také k zostření národnostního napětí. Velitelský a pedagogický sbor škol i jejich rodinní příslušníci byli převážně německého původu. Posílili německou menšinu v honoraci města a při tehdejším nerovném volebním právu umožnili, aby německá menšina obyvatel ovládla městské zastupitelské orgány.

V počáteční fázi 1. světové války musela rakouská armáda ustoupit z velké části Haliče. Proto byly v září 1914 obě hranické vojenské školy přechodně evakuovány, vyšší vojenská reálka do vídeňského Nového Města, jízdní kadetka do Modlingenu, a kasárna byla přeměněna v rezervní vojenskou nemocnici. Ale její kapacita při děsivých ztrátách na frontě nepostačovala. Obdivovaný rozlehlý park vojenských ústavů byl zmenšen a znehodnocen překotnou výstavbou nouzových dřevěných baráků, jejichž počet uvnitř i vně kasáren nakonec dosáhl dvaceti. K rychlejší dopravě raněných byla také zřízena na jaře 1915 od viaduktů do vojenské nemocnice železniční vlečka, která svému neradostnému účelu sloužila až do konce války. Po roce se sice vyšší vojenská reálka i jízdní kadetka ve zredukovaném početním stavu do Hranic navrátily, ale v areálu kasáren i nadále zůstávala vojenská nemocnice. Po skončení války se změnila na karanténní tábor pro demobilizované vojáky různých bojišť války a dočasný zajatecký tábor, ve kterém bylo ještě v roce 1919 mezi 1.600 až 2.000 zajatců.

Po rozpadu rakousko-uherské monarchie byla 18. února 1919 škola zrušena. Mladá republika se stálým vojskem nepočítala, armáda měla být nahrazena milicí. Chovanci se rozjeli domů, profesoři složitě hledali zaměstnáni. Nejtěžší chvíle však zažily budovy kasáren a jejich rozsáhlé vybavení. Bohaté sbírky ústavního muzea i knihovny, nábytek reprezentačních místností a služebních bytů, zařízení kina a další vybavení bylo odvezeno. Do chátrajících budov měla být nastěhována Vysoká škola zemědělská, ale nakonec byla umístěna do Brna. Krátce našel areál uplatnění pro Vojenský ústav pro výrobu očkovacích látek potom pro Československý ústav jezdecký včetně stovky ušlechtilých koní z bývalé kadetky. Koně byli umístěni namísto v dřívějších kamenných stájích do dřevěných baráků. V parném létě roku 1921 zde vypukl požár a 96 koní uhořelo.

Teprve po přepadu Slovenska Maďarskou republikou rad se ukázalo, že Československo se bez stabilní armády neobejde. 26. 3. 1920 byla v Hranicích otevřena Československá vojenská akademie. Důležité funkce ve škole byly obsazeny francouzskými důstojníky. Školení v akademii bylo dvouleté. Absolventi získali hodnost poručíka a pokračovali v odborném školení podle druhu vojsk v ročních až dvouletých vojenských učilištích. 23. 6. 1924 navštívil akademii prezident G. Masaryk.

V letech 1938 - 1939 zde krátce, do zrušení nacisty, působilo Československé vojenské gymnázium, přestěhované z Němci po Mnichovu obsazené Moravské Třebové. Absolventi akademie nezradili slib věrnosti Československé republice ani po ostudné Mnichovské kapitulaci a obsazení státu nacisty. Kolem 260 z nich, včetně posledního předválečného velitele akademie generála Otakara Zahálky, přineslo na oltář vlasti oběť nejvyšší. Smutný epilog.

Po válce se stal Ministrem národní obrany osvobozeného státu bývalý profesor maďarštiny zdejší akademie, armádní generál Ludvík Svoboda. Ale tak zvaná lidová demokracie měla s tradicemi demokracie od počátku málo společného a po únoru 1948 se změnila na krutou a bezcitnou komunistickou diktaturu. Tisíce vojáků z povolání bylo bez uvedení důvodů vyhozeno z armády. Velkou část z nich bezprostředně poté i s rodinami vystěhovali z bytů a zatkli. Tragický osud vojáků z povolání riskujících život v odboji proti nacismu, z nichž většina prošla hranickou vojenskou akademií, je ostudnou etapou naší národní historie.

Únorem 1948 začalo i umírání Československé vojenské akademie. Ještě v roce 1948 vzniklo v hranických kasárnách Jaslo dělostřelecké učiliště, školící poručíky dělostřelectva, které zpočátku patřilo pod vojenskou akademii. Od roku 1950 bylo přemístěno do kasáren generála Zahálky a Československá vojenská akademie zanikla. V roce 1960 přeložili učiliště nejprve do kasáren Jaslo a odtud do Martina na Slovensku. O dva roky později vzniklo v areálu bývalých rakousko-uherských vojenských škol výcvikové středisko pro přípravu specialistů pro vojáky základní služby i vojáky z povolání. Později bylo přeměněno na Výcvikové středisko dělostřelectva a raketového vojska. V současné době je v objektu umístěna 7. mechanizovaná brigáda a 71. mechanizovaný prapor Armády České republiky.

7. mechanizovaná brigáda je tvořena dvěma mechanizovanými prapory (dislokovanými v Hranicích a Přáslavicích), tankovým praporem (Přáslavice) a od podzimu roku 2008 také lehkým motorizovaným (Bučovice). Představuje rozhodující palebnou a údernou sílu těžkého typu pozemních sil Armády České republiky. Je určena pro plnění úkolů prevence a reakce na krizové situace v národním a aliančním rozsahu, její příslušníci mohou být nasazeni v souladu s platnou legislativou České republiky i k plnění úkolů Policie ČR.

Dne 1. dubna 2004 proběhla redislokace posádky a velitelství 7. mechanizované brigády do Hranic. V témže roce byla doplněna modernizovanými tanky T-72 M4CZ, modernizovanými bojovými vozidly pěchoty BVP-2 a samohybnými minomety PRAM

Příslušníci brigády jsou nasazováni do celé řady zahraničních operací, obvykle jako první nebo jedni z prvních. V letech 1998 a 1999 byli součástí mise SFOR v Bosně a Hercegovině. V roce 2002 vytvořili základ 1. česko-slovenského praporu KFOR v Kosovu. 71. mechanizovaný prapor byl v roce 2003 základem 4. česko-slovenského praporu KFOR, v roce 2006 plnil ve stejném prostoru úkoly jako 9. kontingent KFOR. Ve stejném roce působil 72. mechanizovaný prapor jako 4. kontingent mise EUFOR v Bosně a Hercegovině, v roce 2008 byl nasazen coby 12. kontingent KFOR v Kosovu. Příslušníci 73. tankového praporu v roce 2006 tvořili strážní čety mise vojenské policie v Iráku. Na přelomu roku 2007 a 2008 byl prapor v podobě 4. kontingentu AČR MNF-I opět nasazen do Iráku.

V roce 2008 je část příslušníků brigády, pod vedením jejího současného velitele plukovníka Ivo Střechy, společně se 102. průzkumným praporem vyslána do Afghánistánu jako první kontingent provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar. V září 2008 jej vystřídal 2. kontingent AČR PRT Lógar postavený na základě 71. mechanizovaného praporu Hranice.

V roce 2010 7. mechanizovaná brigáda znovu nasazuje své příslušníky do afghánské provincie Lógar. Od února zde bude působit 5. kontingent, postavený na bázi 72. mechanizovaného praporu. Jeho velitelem je plukovník Rudolf Honzák, současný zástupce velitele brigády. Po šesti měsících jej vystřídá 6. kontingent, tvořený především vojáky 71. mechanizovaného praporu. Velitelem tohoto kontingentu je podplukovník Ctirad Gazda (zástupce náčelníka štábu brigády).

Použitá literatura:
1) 7mb.army.cz - oficiální web 7. mechanizované brigády
2) Fotky ze Dnů NATO 2014 převzaty z webu 2014.natodays.cz
3) Fotky a videa z oslav 20. výročí založení 7. mechanizované brigády v Hranicích byly pořízeny mnou a Filutou.

Informace o keši:
1) Po nalezení keš vraťte na původní místo.