Každý rybník hlídá vodník, stejně tak je tomu i u našeho rybníka. Mezi lidmi se říká, že v dávných dobách, kdy ještě mlel Paličskej mlejn, byl na rybníku darebný vodník Nezbeda, který tropil mlynářovi velké trápení. To když ve mlejně bylo nejvíc práce, uzavřel vodník hráz, a mlejn tak zastavil. Jindy zase zelený mužíček zablokoval stavidlo rybníku tak, že s ním ani kouzla trpaslíků nedokázala pohnout. Často se taky stávalo, že vodník v noci našplíchal spoustu vody po okolí, ráno byly tak všude na lesních cestách veliké kaluže. Mlejnská chasa a mleči se tak začali mlejnu vyhýbat a Paličský mlejn se brzy dostal do potíží.
Tu se jednoho večera Dyleňským lesem potuloval Benátčan. Benátčané, tak se ve zdejším kraji říkávalo cizincům se zvláštními schopnostmi, hlavně Vlachům, Španělům a Němcům, kteří přicházeli do Dyleňského lesa, aby tu kutali drahé kamení v domnění, že rychle zbohatnou. Benátčané se nechávali od místních obyvatel vodit na tajemná místa, která měly zapsaná ve svých čarodějných knížkách. Na nich pak mizeli místním před očima a neviditelně dolovali drahé kamení z hory. Benátčané nebyli sice vidět, ale každý člověk je mohl snadno slyšet – po celém lese se totiž rozléhalo klepání z nitra hory. Když si takový Benátčan vykutal už dost zlata, nakreslil ve vzduchu magický kruh, posadil se se svými poklady na vítr a rychle zmizel zpátky do Benátek, kde s vykutanými poklady obchodoval…
Náš Benátčan se toulal Dyleňským lesem, až se večer do Paličského mlejna dotoulal. Požádal mlynáře o nocleh. Mlynář nebyl žádný chamtivec, jen řekl Benátčanovi, jakou neplechu v noci vodník Nezbeda tropí. „Já mám pro strach uděláno.“ odpověděl Benátčan mlynářovi se smíchem na tváři. Inu, mlynář jen pokrčil rameny a Benátčanovi řekl, aby přespal na šalandě. Pocestný ve světnici poveřečel, kde housle na zdi uviděl. Protože byl Benátčan dobrým muzikantem, housle rychle naladil a začal na ně hrát. Lesem se tak linula něžná melodie, až u srdce bolelo. Tu s ve světnici náhle ozval strašný hřmot, až v uších zaléhalo. Benátčan si však hluku nevšímal a hrál dál. Za chvíli kravál ustál, dveře mlejna se otevřely a do světnice vešel vodník, co hlídá rybník. Na hlavě měl zelený klobouk, z kabátku mu kapala na podlahu voda. Benátčan hrál dál a ničeho si nevšímal. Tak k němu vodník Nezbeda přistoupil a hned začal: „Nauč mě taky hrát na housle!“ „Proč ne?“ odpověděl Benátčan a hned se do výuky pustil. Dal vodníkovi housle a ten spustil, lesem se rozléhalo skřípání, až uši brněly a šišky ze stromů na zem padaly. „Skřípe ti to, máš křivé prsty. Chceš-li hrát jako já, musím ti prsty narovnat. Bude to však trochu bolet.“ řekl Benátčan vodníkovi. Vodník souhlasil.
Krajánek vyvrtal do stolu deset děr a vybídl vodníka, aby do děr prsty strčil. Zespoda je přichytil tak pevně, že jimi vodník nemohl ani pohnout. „Tak a teď ti začnu prsty narovnávat“ řekl Benátčan, sundal svůj pásek a začal hastrmana pěkně zvostra vyplácet. Zelený mužík sebou zmítal, křičel, ječel, že v ten večer všechna zvěř z lesa utekla. Nebylo mu to však nic platné, Benátčan dál vodníka vyplácel a vyplácel. „Přestaň, už!“ začal vodník s prosíkem. „Nepřestanu, dokud mi neslíbíš, že z lesa zmizíš a nikdy se tu neukážeš.“ Co mohl vodník dělat, kabát už mu pomalu vysychal a síly ho rychle opouštěly. „Slibuji, jen už mě pusť!“. Jakmile ho Benátčan uvolnil, vodník zahrozil, vyběhl ze mlýna a zmizel z Dyleňského lesa a od té doby se na rybníku neukázal.
Převzato a volně upraveno z: Růžička, Jan – Hoffmann, Jiří. 1999. Pověsti hory Dyleň. Cheb. a Elektroskanzen Čechův mlýn ve Šlovicích. Pověst o šlovickém vodníkovi. http://www.elektroskanzen-slovice.cz/povest-o-slovickem-vodnikovi.htm.
O Kešce/About Cache
Keška je velikosti microcache. V nesnázích použij fotohint. / It is a microcache. You can use photohint in troubles.