Mít tu možnost, možná i výsadu, moci být tak často v blízkosti tohoto kostela, na jeho faře, na jeho farské zahradě i v jeho interiéru, být zároveň kešer a nezaložit zde keš? To by bylo skoro divné, když konkurenční katolický téměř naproti přes ulici ji má  . Nehledě na další výsadu - mít uloženu jeho českou historii, již jsem pro cizí návštěvníky převáděl do němčiny. Není tomu ani tak dávno, kdy byl kostel oplocen a ještě předtím se nesmělo do jeho blízkosti pro padající omítku. Celá desetiletí byl nepřístupný úplně, což se změnilo až s příchodem devadesátých let minulého století. Jeho historii nám přibližuje místní historik a archivář Daniel Říčan takto:
Evangelický chrám Páně v Suchdole nad Odrou je zajímavý jak svým dějinným vývojem, tak i architekturou. Stojí zde jako pomník událostí v tomto městyse, kde protestantství nad ostatními duchovními proudy výrazně dominovalo.
Ještě na počátku 18. století velká část tajných evangelíků emigrovala do saského Ochranova (Herrnhut: dlouhé seznamy těch lidí jsou ke zhlédnutí ve zdejším, s těmito záležitostmi úzce souvisejícím, muzeu Moravských bratří) aby  se pak, hned po uvolnění poměrů vydáním tolerančního patentu císařem Josefem II. roku 1781, čtyři pětiny(!) obyvatel přihlásily k protestantství. Vznikl zde veliký evangelický sbor luterské konfese, který se stal sídlem seniorátu, ale také jeho hospodářským zázemím.
Když se po roce 1848 v rakouském mocnářství uvolnily poměry ještě více a došlo ke zrovnoprávnění církví, rozhodli se i suchdolané pro stavbu chrámu Páně důstojného a reprezentativního vzhledu pro největší evangelický sbor na Moravě. Nebyl v Suchdole prvním. Prvními evangelíky - luterány byl užíván v rozmezí let 1575 až 1605 nejstarší, původně dřevěný kostel, který později vyhořel. Na jeho místě byl evangelíky postaven druhý kostel, dnes katolický, a užíván v letech 1605 až 1624. Po vydání tolerančního patentu si v roce 1782 evangelíci vybudovali na protější straně suchdolského údolí dřevěnou modlitebnu a o deset let později na tomtéž místě modlitebnu zděnou, bez věže. Po šedesáti letech užívání, za působení seniora Jana Szepessyho,  kurátora (též starosty) Johanna Liebische z č.p. 35 a učitele P. Cichyho započali se stavbou podle návrhu stavitele Julia Appelta z Bialska. Ten novostavbu navrhl jako pozdně barokní a započal práce. Patrně na popud vídeňské konzistoře byl projekt výrazně pozměněn do modernější podoby architektem Ludwigem Försterem (1797-1863),  který pro církev již déle pracoval. V té době byl již jedním z nejuznávanějších rakouských architektů nové generace, kteří odvážně vnášeli do historizujících slohů antických i prvky románské, gotické a orientální. V této nové orientaci nakonec převážil hlavní proud sakrální architektury - neogotika. Suchdolský kostel je jejím předznamenáním. Představy o podobě kostela prošly rychlým vývojem a dnes již nevnímáme, že byl realizován jako ve své době velice moderní a provokující stavba. Förster měl podíl na výstavbě mnoha reprezentativních objektů. Největšími jsou vídeňský arzenál a projekt okružní třídy. Suchdolskému kostelu je stylově nejbližší kostel ve vídeňském Gumpendorf (Buffallova vsuvka: Gumpendorf byla samostatná ves u řeky Wien, roku 1850 byla s dalšími předměstími začleněna do dnešního 6. víděňského obecního obvodu Mariahilf. Kostel se dnes jmenuje Gustav-Adolf-Kirche, souřadnice N 48°11.424, E 16°20.618). U obou uplatnil takzvaný arkádový styl, který se pak objevuje i na dalších stavbách na Moravě.
 Dne 13. září 1852 započaly výkopové práce s takovým nadšením, že za tři dny byly hotovy. Základní kámen byl slavnostně položen 19. října a vyzděny základy. Stavitel Appelt v následujícím roce odstoupil od zakázky a stavbu převzal stavitel Franz Wanke z Oder. Förster navštívil staveniště v dubnu 1853 a radil, aby tento rok byl věnován shromažďování materiálu. Roku 1854 bylo dílo dovedeno po okna a v následujícím roce zastřešeno zdejším mistrem Josefem Münsterem z č.p. 77. V roce 1856 byla budována věž, kam byly při veliké slavnosti 26. 10. 1856 zavěšeny tři zvony, vyrobené ve Vídeňském Novém Městě a Förster opět navštívil Suchdol. Zařídil ve Vídni výrobu kříže na věž a čtyř dalších do štítů, a to podle vlastního náčrtu. Terakotové ozdoby jako římsy a ostatní cihlové ozdobné prvky dodávala továrna na kameninu v Hrušově. Tamní inženýr Eduard Würtemberg také prováděl stavební dozor a podle jeho návrhů byly v arkádovém stylu provedeny dveře, oltář a další architektonicky náročné detaily. Navrhl také výstavní vstupní bránu na hřbitov, který byl otevřen roku 1856. Kovářské práce prováděl místní mistr Leopold Zeisberger z č.p. 162. Stolici zvonů nese dubový ozdobný sloup, do něhož jsou vytesána jména všech, kteří se o vybudování kostela nejvíce zasloužili.
Stavba, realizovaná z výtěžku čtyř velkých sbírek mezi členy sboru, které vynesly 13 000 zlatých a z dalších darů, se neustále potýkala s nedostatkem peněz. Je výrazem neobyčejné obětavosti zdejších evangelíků, kteří si stavbu z větší části sami financovali a prodloužili si tak dobrovolně robotu, nedávno zrušenou. Celkové náklady činily 25 000 zlatých. Slavnostní otevření bylo 17. října 1858.
 Architektonická hodnota této suchdolské dominanty dlouho unikala pozornosti odborníků, dokonce byla v minulosti ohrožena demolicí a vztah k objektu se měnil s jejími majiteli. Budovatelé kostela, zdejší evangelíci - moravští Němci, jej udržovali v příkladném stavu. Po vysídlení německého obyvatelstva po konci druhé světové války byl kostel státem konfiskován i s jeho hospodářským zázemím.
Vlastnické vztahy byly dlouho nejasné. Teprve až roku 2008 se právoplatným majitelem chrámu stal zdejší Farní sbor Českobratrské církve evangelické, který se cítí být duchovním nástupcem německých evangelíků a zprostředkovatelem Kristova evangelia protestantské tradice v Suchdolu nad Odrou. V současné době probíhá rozsáhlá rekonstrukce objektu, aby kostel mohl být opět zpřístupněn a užíván k bohoslužebným a kulturním účelům.
Za sebe (Buffallo) bych k této stati dodal, že znám ještě jeden evangelický kostel, jehož INTERIÉR (jen ten) je k neuvěření podobný interiéru suchdolského kostela. Nachází se v Ratiboři na Vsetínsku, je u něj keš GC48YDK. Kdo od koho "opisoval" , to jsem ještě nedokázal zjistit.
Pár poznámek k možnostem lovu. O keši ví celé osazenstvo fary - farářova rodina a dvě podnájemnice plus správcová kostela. Často se zde žádní nehrající nevyskytují, krom občasných návštěvníků hřbitova za kostelem. Dvě velká okna, koukající z fary do ulice a další tři za rohem, koukající na kostel, patří modlitebně. Odtamtud můžete za běžných okolností být viděni jen v něděli v době konání bohoslužeb, tedy mezi cca 9:30 a 11:30. Další okno je taková "konzultační" (návštěvní) místnost, kde se lidé moc často nevyskytují. Ještě další okno je farářova pracovna - okno však má rapaté neprůhledné sklo. Naopak - dobrý čas k lovu jsou čtvrtky, kdy je na místě správcová kostela (u katolíků je to kostelník ) - moje manželka - a v době mezi 10:00 a 16:00 tak existuje možnost si v klidu vychutnat evangelicky střídmý a přesto krásný, nedávno opravený, interiér kostela. Nebudou-li dveře kostela otevřeny, je třeba zkusit za kliku anebo nakouknout na faru - tam je otevřeno vždy. Ve vývěsce by měl být uveden její telefon. Nechte se také zavést do jeho podkroví obdivovat neskutečné tesařské a stavitelské umění dávných řemesleníků. O úterních odpolednech můžete být sledováni dětmi z místní organizace YMCA z balkónu fary, ale ty hlídá a krotí Svačka . Jinak můžete být vystaveni už jen pobaveným (možná) pohledům obyvatelky v patře nad modlitebnou - ale ta bývá často v práci..... Stává se, že v kostele probíhají výstavy, jež pak bývají přístupné o čtvrtcích i nedělích. Potěší, když zanecháte podpísek nejen v logbooku, ale i v návštěvní knize .
|