Na vznik pověsti o loupeživém rytíři mělo vliv hned několik skutečností. Jednou z nich je zcela jistě dominantní vrch Trný s kamennou plošinkou na vrcholu. Vodorovná plošina, volné kameny poházené všude kolem a kamenné moře, dnes sice porostlé travou, svažující se k východu vyvolává nutkání, že zde musela stát nějaká stavba, nejraději hrádek, který byl někým a z nějakého důvodu zničen a rozmetán. Další skutečností může být i přítomnost solné stezky mezi Řeznem a Strarým Plzencem, později Plzní, kdy jedna z teorií připouští i užívání brodu přes Radbuzu právě v Holýšově. A konečně třetí skutečností je v Holýšově dodnes zachované důlní dílo bývalé Bergamannovy štoly, pro kterou se vžil i místní název „Rauberholle“, tedy loupežnická jeskyně. Ústí této štoly vychází do skalnatého břehu snad jen 300 metrů od bývalého brodu proti proudu řeky Radbuzy a budeme-li sledovat směr štoly, napadne nás, stejně jako všechny generace před námi, že by se mohlo jednat o podzemní chodbu ústící právě na vrcholové plošině vrchu Trný. A co nám zbývá ke vzniku další pověsti? Snad jen jméno, v tomto případě negativního, hrdiny a zdatný vypravěč. Pro naši pověst je ideálním jménem Wikart z Terny a vypravěčem již osvědčený holýšovský rodák Franz Andress.
„Na vrchu Trný stával kdysi malý hrádek. Zpočátku možná fungoval jako hrádek strážní, aby přenášel ohňové signály vysílané v případě nebezpečí z příhraničních hradů na Radyni. Jeho majitel, Wikart z Terny, získal hrádek od českého krále darem jako dík za to, že mu v jedné bitevní vřavě zachránil život. Společně s hrádkem daroval král Wikartovi i silný zlatý řetěz, kterým se směl Wikart prokázat vždy, když by potřeboval od krále a jeho poddaných nějakou pomoc. Každý, komu byl řetěz ukázán, měl za povinnost být majiteli řetězu všemi silami ku pomoci. Wikart uchovával zlatý řetěz v úctě a na čestném místě a to do té doby, než se pustil na zločineckou dráhu. Z hrádku často pozoroval povozy putující po kostrbaté stezce a podle jejich váhy a opatrnosti, s jakou překonávaly brod odhadoval, jaký náklad může být ukryt pod plachtou či v těžkých okovaných bednách. Každým dnem v něm narůstala zvědavost a především vidina bezpracného zisku bohatství. To pokušení stále sílilo až se jednoho dne konečně k činu rozhoupal. S partou obdobně smýšlejících lapků přepadli vozy v místě brodu a i se získaným jměním zmizeli případným pronásledovatelům ve tmě loupežnické jeskyně. Po první vydařené loupeži následovaly i další. Proč se pracně lopotit pro zisk jednoho zlaťáku, když jich vozy v údolí převážejí hned celé stovky.
Časem zcela zapomněl na povinnosti majitele strážního hrádku, z čestného místa sejmul i zlatý řetěz, coby vzpomínku na svého krále a plně se věnoval již jen loupežnickému povolání.
Netrvalo dlouho a o působení loupežnické bandy v prostoru brodu přes Radbuzu se dozvěděl samotný král. Historky o loupežnících číhajících na kupecké stezce se mezi obchodníky rychle roznesly a ti přestali sice kratší, ale nyní nebezpečné cesty zcela užívat. Královský dvůr tím přicházel o povinné mýtné, majitelé hostinců a stájí počali hlasitě reptat nad ztrátou zisků, celnice a trhy ve Starém Plzenci přišly díky lapkům o většinu obchodů a stav se stával pomalu, ale jistě neúnosným. Král proto dlouho neotálel a jednal. Vyslal svoji ozbrojenou družinu k hrádku rytíře Wikarta s jediným cílem. Hrádek dobýt a Wikarta i s jeho kumpány přivést v řetězech k řádnému potrestání.
Hrádek na vrchu Trný byl v krátké době královským vojskem dobyt a jako varování všem nástupcům loupežnického řemesla zcela rozmetán. Wikart se svoji tlupou byl vsazen do okovů a předveden před krále. V okamžiku, kdy byl vynesen královským soudcem pro celou bandu loupežníků ten nejpřísnější trest, rozhrnul rytíř Wikart halenu u krku, ukázal soudci i samotnému králi zlatý řetěz, připomněl mu slib, který mu král dal a žádal za své bývalé zásluhy za záchranu králova života svobodu. Když tuto drzou prosbu král uslyšel, strašlivě se rozčílil. S ohněm v planoucích očích se podíval nenávistně na Wikarta a vzteky mezi zuby procedil: „Mám i jiné řetězy na rozdávání “. Potom strhl Wikartovi z hrdla zlatý řetěz a místo něho pověsil konopnou oprátku. Ve chvíli, kdy měl být Wikart se svou loupežnickou bandou na popravišti oběšen a byl vyzván, aby vyřkl své poslední přání, podíval se Wikart nenávistně na svého krále a před svojí smrtí zvolal: „Mé jméno může být zapomenuto, ale jméno hory, na které stával můj hrad, ať není zapomenuto nikdy.“ Po těchto slovech dal král povel katovi a ten vykonal svůj úkol.
V němčině měla poslední Wikartova slova znít asi takto: „Und soll mein Name vergehen, der Berg steht, wo ich gehaust, der Berg, der nie vergehet.: A tak se také stalo. Jméno hory Terný nebylo nikdy /der nie/ zapomenuto.“
O keši
Rozhodli jsme se přispět do této adrenalinové série a tak vás vítáme na další keši, která je věnována jedné pověsti, spjaté s vrchem Trný. Pro odlov budete potřebovat znalost horolezecké metodiky a lezecké vybavení (Lano minimálně 50 metrů, smyce, sedák, helmu, slaňovací a stoupací pomůcku, jumar a karabiny). Keš není vhodná pro začínající lezce. Stage i finále jsou umístěné do výšky 22 metrů. Na odlov se vždy vypravte minimálně ve dvojici a zbytečně neriskujte. Idicie A až F zjistíte na výchozích souřadnicích, při jejich zdolávání buďte obzvlášť opatrní a vždy se jistěte na hlavním kmenu.
Odlov je na vlastní nebezpečí. Na keš choďte jen ve dvojici.
N 49°36.ABC E013°07.DEF
Zdroj: Webové stránky města Holýšov
