Docela by mne zajímalo, kolik řidičů, projíždějících po silnici č. 47 mezi Fulnekem a Odrami (nebo opačně), vůbec zaznamená, že zhruba v polovině stoupání z Oder stojí po pravé straně několik osamělých domů. Přesně je jich šest, doplněných o klasické venkovské šopky. Většinu řidičů spíš asi otráví fakt, že v obou směrech je třeba snížit rychlost na sedmdesátku a mnoho z těch, kteří jsou již pěkně rozjeti směrem od Fulneku dolů, si toho ani nevšimnou či nad tím bohorovně mávnou rukou. I to je dost špatně – neboť nejen, že většinou nevědí, kudy to projíždějí, navíc je tohle opatření jediné, jež by mělo trochu zmírnit nespravedlivě se vůči malinké osadě chovající provoz. To místo se nazývá krásným jménem HVĚZDOVÁ, což já vím z dávných „toulek“ turistickými mapami Česka (Československa), ale přímo na místě by to člověk zjistil asi jen z jízdního řádu stejnojmenné autobusové zastávky. Později se mi obzory ohledně této osady rozšířily díky ochranářským vycházkám třeba kolem nedalekého Stříbrného jezírka nebo takzvaným „Ukončovačkám“ kolem silvestrovského času, kdy nás slovně obvykle doprovází oderský publicista Květoš Wiltsch. Sedmým domem tohoto obydleného prostoru byl, dnes už jen v sotva znatelných rozvalinách se nacházející, výletní hostinec Bocheta či Pocheta.
Objevil jsem o minulosti hostince i domů v jeho blízkosti dosti obsáhlý článek a rozhodl se jemu, ale potažmo celé nenápadné osadě věnovat keš. Z onoho článku jsem se pokusil udělat zkrácený text tohoto listingu.
 Kořeny toho, že zde v jinak prázdné oblasti mezi Odrami a Fulnekem vznikla takto malá osada, navíc s výletním hostincem, je nutno hledat až v osm stovek let dávné minulosti. Od 13. století se totiž v okolí nedalekých vesnic Pohoř, Jerlochovice, Kletné a Jestřabí dolovaly rudy olova a zlato a stříbro, přičemž tato těžba se v závislosti na mnoha různých okolnostech až do jejího konce v 19. století střídavě obnovovala a zanikala. Těžbu přerušovaly především nájezdy tatarských hord, husitské války a třicetiletá válka v letech 1618 až 1648, jež měla na hornictví zničující a trvalý vliv. Doly byly zasypané, zřícené a zatopené vodou a i přes opakující se pokusy se déletrvající provoz dolů již nepodařilo obnovit. Všechno úsilí těžařů bylo neúspěšné, přičemž příčinou bylo neodborné vedení dolování a nedostatek k němu potřebného materiálu, překážky, jež těžařům působilo fulnecké panství, nerentabilní těžba. Proto roku 1814 "pohořské dolování" úplně zaniklo. A zatímco dolování rud zanechalo v krajině viditelné stopy v podobě hald a zatopených dolů (například již zmíněné Stříbrné jezírko), dřevěné technologické stavby zmizely z krajiny úplně - zůstaly jen pomístní názvy.
 Vzhledem k útlumu a postupnému zániku dolování spojila většina obyvatelstva oblasti od konce 18. století svou existenci se zemědělstvím, řemesly a živnostmi a tak v 60. letech 18. století postavil Karel hrabě Lichnovsky při cestě do Fulneku (na Bochetě) na hranici oderského a fulneckého panství a zároveň hranici moravsko-slezské hostinec "U bílé hvězdy" ("Zum weißen Stern"). Název oblasti kolem výletního hostince Bocheta či Pocheta se vztahuje rovněž k zaniklé těžbě a zpracování vytěžených rud a vznikl zkomolením a počeštěním německého slova „Pochhütte“, což česky znamená drtírnu rud či také „stoupu“.
V okolí hostince vznikla osada "Hvězdné pole" („Sternfeld“). Název hostince i osady pravděpodobně souvisí se zářící hvězdnou oblohou nad osadou za jasných nocí a tento úkaz je zohledněn i v dnešním názvu osady - Hvězdová. V roce 1784 měla šest domů z kamenného zdiva s popisnými čísly 1 až 5, v roce 1836 to bylo domů už sedm s popisnými čísly 1 až 7. Každý z nich měl dřevěný přístavek, někdy i hospodářskou budovu a zpravidla u nich byly i zelinářské zahrádky. Domy byly postaveny podél cesty bez příkopu, za nimi byla pole a u lesa mokré louky. Objekt s popisným číslem 1 se vzhledem ke svému poslání hostince svým územním uspořádáním od ostatních lišil. Měl dvě podél cesty rovnoběžně situované budovy z kamenného zdiva a mezi nimi ovocný sad. V roce 1836 zde byla přistavěna dřevěná veranda a menší dřevěná hospodářská budova. Mezi domy byla vodní plocha - jezírko nebo rybník.
Od prvního pravděpodobného hostinského na Bochetě od konce 18. století, Josepha Schmieda s manželkou Viktorií, uplynulo až do roku 1901, kdy po svém otci převzal hospodaření na Bochetě Alois Walzel, sto let. Alois Walzel s velkým elánem přistoupil k adaptaci hospodářských budov. V roce 1902 zboural stávající chlévy včetně kůlny a podél hranice k Jestřabí postavil novou stavbu, sestávající z komory, chléva pro krávy, komory na krmení, průjezdu a kůlny. Stavbu provedl z pevného materiálu a střechu pokryl pálenými taškami. V roce 1909 ještě přistavěl za stodolu přilehlou kůlnu na žentour včetně mlatu a humen.
 Bohužel, s vypuknutím 1. světové války se podstatně snížila návštěvnost hostince, což dokládá i průzkum tehdejšího oderského starosty Heinricha Schenka v dubnu roku 1915 pro Okresní úřad v Opavě. Uvádí se v něm, že návštěvníci hostince jsou převážně výletní víkendoví hosté z nedalekých Oder a Fulneku, kteří většinou konzumují jen nápoje a chléb s máslem, po případě se salámem. Káva a čokoláda se pro nezájem hostů nepodávají. Ubytování požadují jen cestující řemeslníci. Po skončení války však počátkem 20. let 20. století nastává oživení návštěvnosti hostince a Alois Walzel se rozhodl přilákat další návštěvníky vybudováním nového tanečního sálu a odpočinkové zóny s jezírkem a FONTÁNOU. Taneční sál byl navržen z dřevěného materiálu se zastřešením lepenkou a měl být postaven na kamenné podsadě. 9. října 1926 proto předkládá stavební plán tanečního sálu, který kladně posoudil oderský znalec, stavitel Rudolf Lipowský. Na tomto základě stavební komise města plány schválila a Aloisi Walzelovi, který stavbu realizoval v průběhu příštího roku, vydala stavební povolení. Neví se sice, zda se jeho představy o návštěvnosti nového výletního místa naplnily, ale vzpomínky pamětníků dokládají hojnou účast hostů při tanečních radovánkách o víkendech ve 30. letech 20. století, kdy se staří i mladí scházeli k veselým dostaveníčkům. Hlavně pro mladší generaci byla Bocheta místem setkávání obyvatel z Oder i Fulneku, kdy z některých vznikla šťastná manželství.
V roce 1942, kdy s otcem Aloisem Na Bochetě šenkovali také oba jeho synové a dvě dcery, dochází k přestavbě interiéru hostince podle plánu oderského stavitele Ing. Emila Hradetze. Z nádvoří s jezírkem byly samostatné vstupy do předsíně i do kuchyně. Z kuchyně byl pak přístup do předsíně i do pokoje. Obytné prostory byly rozděleny na předpokoj, propojený již s uvedeným pokojem a na dva obývací pokoje, přístupné z kuchyně. Bohužel si upravený domov příliš neužili, v roce 1946 byli vysídleni do Německa.
 Hostinec na Bochetě tak dostal od roku 1948 nového majitele a správce - Alfonse Anděla a od roku 1950 město Odry, zastoupené městským Komunálním podnikem. Nemovitost byla pronajímána fyzickým osobám a spolkům. Například, podle zápisu rady MNV Odry ze dne 17. 7. 1950, byla schválena smlouva o pronájmu ostravskému "Divadlu mladých" na 99 let s ročním nájmem 3.620,-Kčs. Smlouva byla zřejmě v roce 1956 zrušena, protože hostinec koupila rodina Kočendova. Ještě do tohoto roku byl hostinec s tanečním sálem v částečném provozu, později "zmizel" - jeho dřevěné části byly rozebrány na stavební materiál a na palivové dřevo. V letech 1962 až 1968 se rodina Kočendova potýkala se škodami z opakovaných záplav, jako bylo proboření sklepa, zničení podlah v místnostech a promočení vnějších i vnitřních domovních zdí. Záplavy byly způsobeny nedostatečnou hloubkou silničního příkopu a řízení se Správou okresních silnic nevedlo k nápravě. Proto roku 1988 Kočendovi prodali objekt Vítězslavovi a Vlastě Chovancovým, kteří v roce 1991 podali žádost na přestavbu výletního hostince na bytovou jednotku o velikosti 1 + 4, včetně vybudování nové studny. Ještě v září téhož roku jim bylo vydáno stavební povolení. Avšak na přestavbě hostince od roku 1998 nepokračovali z důvodu zcizení střešních tašek a probíhajícího soudního řízení a naopak prováděli bez povolení demolici stavby. Ta nebyla podle vydaného stavebního povolení realizována a do roku 2004 se úplně rozpadla. Vlivem přírodních podmínek a rozebráním zbylého stavebního materiálu neznámými pachateli byl hostinec Na Bochetě srovnán téměř se zemí a nebylo už tedy ani nutné vydávat poslednímu majiteli příkaz k odstranění stavby. A tak hostinec Na Bochetě - svědek radostné i pohnuté 250leté historie, zakončil své bytí tímto nezáviděníhodným způsobem. Dnes, při návštěvě jeho rozvalin, se může návštěvník jen obdivovat síle bujaré přírody a s nostalgií vzpomínat na zamilované dvojice, tančící při melodii z hracího automatu na parketu bývalého tanečního sálu.
 A tak tedy hledači, nehledejte v okolí keše nic extra pěkného. Pod mohutnými stromy se rozbujela obvyklá rumovištní vegetace, "pořádkumilovní" spoluobčané si zde občas odkládají své již nepotřebné věci... Berte, prosím, tuto keš jako připomínku dob, kdy zde stál objekt, sloužící k radosti pocestných i výletních hostů. Myslím, že Geocaching je i o tomhle.
Z vyzkoušených přístupů ke keši se mi nejlépe osvědčila procházka z DOPORUČENÉHO (!) trasobodu dále lesní cestou. Po pravé straně je lemována opět přebujelou a neprůchodnou vegetací. Jděte za šipkou navigace až do místa, kde bude ke keši scházet cca 50m. Tam se objeví lesík, jímž se dá pohodlně projít a dále se dá jít znatelnou zvířecí cestičkou (tam ale pozor na koryto nyní suchého potůčku a na zbořenou hrázku bývalého jezírka!).
Keš jsem pojal dvojace - jako připomínku jediného zbylého atributu bývalé hospody v podobě obruby fontány - a fontánu připomíná ten kůl s logbookem uprostřed. Na něj jsem jako připomínku samotné hospody přiklopil původně klasický skleněný "krýgl", jaký si každý může ukrást v hospodě. Bohužel byl dvakrát ukraden i zde, proto jsem vyrobil plastovou obdobu.
A ještě upozornění:
Akci si jako obvykle PŘEDEM připravte. Komunikace č. 47 je docela vytížená a hlavně od Fulneku, i když je před Hvězdovou sedmdesátka, se po ní nejezdí pomalu. Snažte se bezpečně odbočit na lesní cestu k souřadnicím waypointu -
ve směru od Oder je to snadnější.
NELOVTE keš od silnice - není tam kde zastavit a bylo by třeba drát se přes houštiny.
|