Keš je založena na základě oživení některých náměstí, kde tenkrát bylo živo a dnes je tam prázdno.

Vítězslav Nezval byl český básník, spisovatel a překladatel, spoluzakladatel poetismu, vůdčí osobnost českého surrealismu, národní umělec (1953), vyznamenaný zlatou medailí Světové rady míru.
Narodil se v rodině venkovského učitele v Biskoupkách na Moravě, od roku 1903 bydlel v Šemíkovicích, kde navštěvoval jednotřídní školu a na které ve svém díle často vzpomínal.
Od roku 1911 studoval gymnázium v Třebíči, které dokončil roku 1919. Za první světové války byl odveden, ale po dvou měsících byl z armády propuštěn. Jeden semestr studoval právnickou fakultu v Brně, pak přestoupil na filosofickou fakultu v Praze (studia nedokončil). Brno si však oblíbil a toto město ho velmi ovlivnilo.

Roku 1922 vstoupil do Devětsilu (spolu s Karlem Teigem). Postupně se stal politickým iniciátorem českého avantgardního hnutí. Roku 1924 vstoupil do KSČ.

Pracoval v redakci Masarykova slovníku naučného (tajemník), poté se věnoval pouze spisovatelství. Nějakou dobu působil jako dramaturg Osvobozeného divadla.

Publikoval v Rudém právu, Tvorbě, Odeonu, Nové scéně, Lidových novinách atd.

V rámci Devětsilu se podílel na založení poetismu.

Velmi ho ovlivnily jeho cesty – zejména do SSSR, ale i Francie, Itálie a Řecka. Seznámil se zde s mnoha surrealisty (André Breton), pod jejichž vlivem založil Skupinu surrealistů v ČSR (1934), kterou roku 1938 rozpustil.

Po 2. světové válce byl velmi aktivní v KSČ, získal řadu oficiálních poct a funkcí. Jeho tvorba této doby není moc kvalitní, dosahuje úrovně budovatelské poezie, podle Nezvalových příznivců obsahuje snahu najít sama sebe v socialistickém realismu.

V roce 1948 se oženil s celoživotní partnerkou Františkou „Fáfinkou“ Řepovou se kterou žil až do své smrti. Roku 1952 poznává Nezval Olgu Jungovou, z jejichž milostného vztahu se v roce 1954 narodil syn Robert († 1971).

Zemřel v důsledku srdečního infarktu a spály.

Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově.

Jeho nejznámější citát:  ,,Smyslem života toho, kdo se dal cele do služeb umění, je vědomá povinnost setrvat za všech okolností tam, kam ho vyvrhla jeho touha.“

Na jeho počest bylo pojmenováno Nezvalovo náměstí v Ostravě Porubě.