Jak už to tak bývalo v oněch dávných létech, ne v každé obci měli možnost děti, patřící věkem do tehdejšího školského systému, rozšiřovat své vzdělání. Navíc to nebylo ze strany rodičů v té době ani žádoucí, protože z jejich pohledu mohly dětské ručičky vykonat na statku spoustu potřebné práce a navíc nejlepší školou je přeci život. Z těchto důvodů byli většinou učitelé považováni za “lumpy a darebáky“.
Většina dětských nohou v té době musela šlapat každý den za vzděláním až na Velehrad, jemuž se v oněch dobách, díky tamnímu klášteru, přenáramně dařilo a tudíž zde bývala i dřevěná bouda, kde se synové (a dcery) učili moudrými býti.
Na tuto dalekou cestu se musel každé ráno za rozbřesku vydávat Janek, statkářův syn a Maruška, dcera zdejšího kováře. Většinou měli cestu zpět zpříjemněnou doprovodem řídícího z velehradské školy, jenž obýval chalupu ve Starém Městě. Onoho osudného květnového dne se jako každý všední den vydali Janek s Maruškou opět za vzděláním, cestu zpět jim však tentokrát učitel neukrátil, jelikož si musel vyřídit nějaké povinnosti na velehradském panství.
Obě děti se tedy ku domovu vydali samostatně, ale domů už nedorazily. Slehla se po nich zem, posledním místem, kde se zřejmě nacházely, byla oblast, mezi Starým Městem a Huštěnovicemi, kde byla nalezena Maruščina panenka, kterou si s sebou do školy brávala.
Tato krabička vás přivede na místo, kde byly děti zřejmě naposledy. Občas je tu slyšet dětský smích…