Je to prostě známá věc a každý to ví. Les na Podchlumu je tajemný a dějí se tam věci, které se lidským rozumem vysvětlit nedají. Všichni místní obyvatelé to vědí a také se podle toho řídí.
Stejně tak i mastičkář Oskar. Věděl o každé bylince široko daleko, kde roste, kdy je nejlépe ji sbírat a jak ji sušit, aby byl její účinek největší a aby lidem co nejvíc prospěla. Chodili za ním nemocní zblízka i zdaleka a jeho dobrá pověst se šířila do stále vzdálenějších končin. Znal v lese každou větvičku a věděl také, že voda z podchlumské studánky má léčivé a omlazující účinky. Používal ji při přípravě léčivých odvarů a také masti, kterou si zejména hospodyně oblíbily pro její příjemnou vůni a hojivé účinky na prací poškozenou kůži. Recept na tuto mast byl Oskarův vlastní vynález a nikdo jiný nevěděl, jak ji připravit.
Léta ubíhala a Oskar si docela spokojeně na Podchlumu žil. Ženu ani děti neměl, většinu času trávil v lese a na loukách sbíráním bylin a hub. Nestal se z něho sice boháč, ale nouzí netrpěl. Když už mu táhlo na sedmý křížek, přišel ho navštívit jeho mladý synovec Štěpán. Oskara to překvapilo, protože všichni jeho příbuzní ho považovali za podivína a nikdo s ním nechtěl mít téměř nic společného, možná, že se ho i trošku báli a mysleli si o něm, že dokáže malinko čarovat.
Štěpán samozřejmě nepřišel jen tak pro nic za nic. Nejdřív chvilku jen tak klábosili a pak Štěpán konečně vyklopil, co ho za strýčkem přivedlo. „Poslechněte, strýčku, léta vám ubíhají a síly ubývají. Kdo ví, jak dlouho se ještě budete moci trmácet po lese a ohýbat se pro každou prašivku a lupení. Přemýšlel jste už o tom, komu svěříte tajemství na vaši hojivou mast? Do hrobu si ho s sebou přece nevezmete.“
Oskar se rozzlobil. Do té doby se nikdo z příbuzných o jeho práci nezajímal. Oskar by samozřejmě byl rád, kdyby mohl všechno, co věděl, někoho naučit, jenomže o to synovec nestál. Šlo mu jen o recept na mastičku, se kterým by při troše šikovnosti mohl vydělávat dost peněz na spokojený život. A tak Oskar Štěpána poslal pryč. Svoje tajemství mu nesvěřil.
Jenomže od té doby už Oskar nemohl klidně spát. Pořád měl strach, že ho o jeho vynález někdo připraví. Nosil zápisníček s recepturou všude s sebou, stranil se lidí ještě víc, než dřív, stal se z něj ustrašený podivín.
Jednou, když zase šplhal do kopce ke studánce pro léčivou vodu, zaslechl za sebou šramot. Lekl se, že ho někdo sleduje, aby ho o recepturu připravil tady, uprostřed lesa, beze svědků. Rychle se otočil, nohou zavadil o větev a upadl. Pouzdro s návodem mu vypadlo a kutálelo se z kopce dolů. Naneštěstí se dokutálelo přesně ke skále, která byla proslulá tím, že kdo proleze tunelem, který v ní byl vytvořen, může se dostat přímo do pekla, pokud je jeho svědomí obtíženo dostatečným množstvím hříchů.
Oskar se vyděsil zbytečně. Byla to jenom srnka, která ho tak vylekala. Ale pouzdro bylo pryč. Oskar ho vlastně nepotřeboval, za ta léta už znal postup samozřejmě přesně nazpaměť, ale tak se bál, že jeho tajný recept někdo najde a použije ho pro své obohacení, že sešplhal ke skále a začal hledat. Pouzdro nenašel, ale jak tak hledal s hlavou skloněnou, nevědomky prošel tunelem a zmizel. Možná do pekla, možná jinam, ale na tomto světě už ho nikdy nikdo neviděl.
A tak, kdybyste chtěli schránku se zápisníčkem najít, dávejte si pozor. Průchod tam je pořád a kdo ví, možná, že ještě funguje!