Chovejte se zde, prosím, jako v přírodě, a zároveň prosíme nechávejte svá motorová geopřibližovadla na označeném parkovišti. Krátká procházka prospěje každému a nejde přece jen o ulovení bodíku. Keš je velikosti střední, vhodná tedy pro výměnu TB i CWG. Férovou směnu určitě poctivým kačerům nemusíme zdůrazňovat. Děkujeme.
Jezevec lesní (Meles meles) je šelma z čeledi lasicovití. Obývá kromě severní Skandinávie celou Evropu, Krétu, Malou Asii a odtud až na Dálný východ.
Živého jezevce lesního vidělo na vlastní oči jen poměrně málo šťastlivců a to i přesto, že se v Evropě jedná o hojný druh. Pravdou však je, že žije dosti skrytým způsobem života a na lov se vydává až za šera či v noci. Ve dne se schovává ve svém hradu s mnoha podzemními cestami, vchody a úkryty, trávíc den lelkováním ve společnosti svých rodinných příslušníků. Jezevčí doupata neboli „hrady“ jsou pověstná svou rozlehlostí. Chodby o průměru 20 – 25 cm v nich sahají do hloubky 5 m a v několika patrech nad sebou se kříží. Někdy se v takových stavbách ani sami jezevci nevyznají a toho využívají různí samozvaní podnájemníci, jako lišky nebo divocí králíci.
Jezevec lesní obývá zejména opadavé lesy, prosvětlené mýtinami. Stejně tak si oblíbil oblasti s dostatkem pastvin, protkaných malými lesními plochami. Nalezneme ho však také ve smíšených či jehličnatých lesích, případně v místech poblíž městských sídel.
Jezevci bývají mylně považováni za samotáře. Ve skutečnosti se většinou drží v trvalém páru a rodiče žijí se svými potomky dlouho pospolu. Jezevec opouští podzemní úkryty hlavně v podvečerních hodinách, ale na klidných místech se sluní a odpočívá i přes den. Páří se po celý rok, doba březosti trvá 7 až 12 měsíců, podle toho, kdy se začne zárodek vyvíjet. Slepá mláďata v počtu 1 až 5 se rodí koncem zimy, oči otevírají po 3 týdnech a mateřské mléko sají do věku 3 měsíců.
Jezevec lesní jakožto sociálně žijící živočich, má jeden velký nepříjemný problém a tím jsou blechy. Každému jezevci proto vyvstává otázka provázející celý jeho život – jak se blech zbavit. Setkají-li se dva různě zablešení jedinci, méně zablešený riskuje, že na něj část blech z více zablešeného jedince naskáče. Hodně zablešený jedinec přitom téměř nic neriskuje, naopak může hlavně získat. U obou jedinců se tak liší motivace spolupracovat. Pro hodně zablešeného jedince je výhodné vybírat druhému blechy i přesto, že on mu blechy nevybírá, neb přitom část jeho blech přeskočí na partnerův kožich. Stane se to vždy, a proto je i pro málo zablešeného jezevce výhodné vybírat blechy jedinci, kterého potká (nevyhne se mu, ve společném hradu to moc nejde), nezávisle na tom, kolik má každý z nich blech. Část blech na méně zablešeného jedince naskáče, ať se rozhodne spolupracovat nebo nikoliv, a je výhodnější si jich část vzájemně nejen předat ale také vybrat. Nicméně aby jezevci zabránili tomu, že někteří jedinci budou vybírat blechy méně intenzivně než jiní, a spolehnou se na to, že jim vždy někdo část blech odstraní, vyvinul se u nich velice zajímavý kontrolní systém. Spočívá v tom, že jezevec, který vybírá druhým blechy intenzivně, je těmito jedinci pachově silně označen, zatímco jedinec, který vybírá druhým blechy jen tak trochu, aby se neřeklo, že nic nedělá, je pachově označen slabě. Jezevci v hradu ho poté považují za špatného vybírače blech, a setkají-li se s ním, blechy mu rovněž vybírají s nízkou intenzitou. A tak je postupem času pro všechny jezevce v hradu výhodnější, vybírají-li blechy s dostačující intenzitou. Po čase jsou všichni jedinci v jezevčím hradu přibližně stejně zablešení.
Zdroj: www.wikipwdia.cz; http://vertebratus.cz