|
Věnováno všem, kteří v letech 1935 - 1938 s nadlidským úsilím vybudovali toto monumentální dílo, všem, kteří byli odhodláni do poslední kapky krve bránit svou vlast, všem, kteří byli zrazeni....
Tato keš Vás seznámí s jednou z pevnůstek československého opevnění vz.1937 v Harrachově - Rýžovišti. Blíže zástavbě naleznete další čtyři objekty. Některé jsou volně přístupné. Pevnůstky v lese nemají omítky ani dokončený hliněný nebo kamenný zához, můžete tedy vidět, jak vypadaly objekty po vybetonování. Výzbroj a výstroj v bunkrech samozřejmě není. K odlovu keše je třeba baterka! Netřeba se čehokoliv obávat.
"V Československu jsem byl poprvé, ale to, co jsem viděl, mě přesvědčilo, že tenhle národ ví, co je to žít na okraji sopky, a že se vážně připravuje na její výbuchy. Na rakouské hranici jsem spatřil světelný pruh, široký jako silnice. Táhl se podél hranic až k Bratislavě. Nebyla to však silnice pro motoristy. V záři světel pracovaly tisíce lidí. Prokopávali se hluboko do půdy, budovali opevnění z betonu a ocele, umísťovali na příhodných místech děla všech ráží. Zkrátka stavěli silnici smrti pro německou armádu, která by se pokusila tuto hranici překročit." (S.Morrell: Viděl jsem ukřižování).
Nacházíme je při toulkách pohraničím i vnitrozemím jako mlčící svědky své doby, mnohdy zmrzačené válečnými událostmi, mnohdy ve spěchu opuštěné, nehotové, mnohdy poškozené vandaly. Československé pevnosti.....Roku 1933 se nacisté v Německu chopili moci a jejich první překážkou na cestě k "Velkoněmecké říší" bylo malé demokratické Československo. Československá opevnění, která se budovala od roku 1935 měla zabránit nenadálému vpádu nacistických divizí, a tak umožnit v první dny války nerušenou mobilizaci Československé armády, dále krýt přesuny jednotek na ohrožené úseky, chránit důležité komunikační uzly, přístupy do vnitrozemí a průmyslové oblasti, zasílit obranu hlavního města. Základním a nejčastějším druhem opevnění bylo lehké opevnění - bunkry vyzbrojené lehkými či těžkými kulomety. Budovalo se i opevnění těžké a to zejména ve směrech největšího ohrožení či v terénu, kde se předpokládal tankový útok protivníka. Mohutné těžké bunkry a dělostřelecké tvrze byly osazené pancéřovými zvony a vyzbrojené těžkými kulomety, protitankovými kanony a dělostřeleckými houfnicemi.
Lehké opevnění (LO vz.37) tvořilo souvislé opevněné pásmo, které se skládalo z několika sledů jednotlivých pevnůstek, jenž se kulometnou palbou vzájemě kryly a podporovaly. Nazývaly se "řopíky" (dle Ředitelství opevňovacích prací). Řetěz pevnůstek byl většinou propojen spojovacími zákopy s protipěchotními či protitankovými překážkami (tzv. ježky). Nejběžnějším typem objektu byla oboustranná pevnůstka. Směrem k nepříteli měly pevnůstky zához z kamene a zeminy, takže téměř splývaly s terénem. Zához tlumil účinky dělostřelecké palby a zabraňoval zasažení čelní zdi chránící hlavní střílny pevnůstky. Vnitřní část objektu tvořily dvě střelecké místnosti pro kulomety, které byly instalovány na lefetách. V chodbičce, spojující obě střelecké místnosti, se nacházel prostor pro ventilátor na výměnu vzduchu. Ve stropě objektu byly roury, do nichž se vkládal periskop. V týlové stěně se vždy nacházel vchod a umístění granátového skluzu - vchod byl zalomený a měl dvojí uzávěr mříží a pancéřovými dveřmi. Vchod bránila vchodová střílna umístěná uvnitř objektu přímo proti vstupu. Osádku tohoto dvoustřílnového objektu tvořilo 7 mužů.
Na budování opevnění probíhaly rozsáhlé sbírkové akce, přispívali prostí lidé svými cennostmi, podnikatelé a firmy značnými částkami ze svého obratu. Vysoké procento pracujících si nechávalo pravidelně strhávat z platu částku do fondu na obranu republiky. Bunkry byly prvotřídní kvality a stavbu prováděly zvlášť vybrané firmy z nejkvalitnějšího železobetonu. Za neuvěřitelného nasazení a obětí tohoto národa bylo vybetonováno asi 11000 bunkrů všech druhů a odolností. Dodnes jde o vůbec největší a nejrozsáhlejší stavební dílo na našem území i ve střední Evropě. Odhodlání bránit republiku bylo ohromné, což stmelený národ dával najevo v podobě obrovských demonstrací. Pokud by prezident Beneš tehdy našel odvahu toto národní odhodlání podpořit a využít, mělo by to i v případě vojenské porážky pro národ nesmírně pozitivní vliv.
Československé opevnění i jeho výzbroj byly ve své době velmi moderní a jejich obranu zajišťovali vysoce motivovaní a odhodlaní elitní vojáci - hraničáři. Není pochyb o tom, že v případě války by útočící Wehrmacht utržil velmi těžké ztráty, které si prostě nemohl dovolit a Němci si toho byli velmi dobře vědomi. Z tohoto důvodu Hitler maximálně usiloval o likvidaci Československa politickou cestou, bohužel úspěšně. Přišel Mnichovký diktát a s ním šok a těžká rána světové demokracii v podobě zbabělosti a ústupků vedoucích evropských mocností vůči Hitlerovi. Osamocená československá strana se pod nátlakem naneštěstí rozhodla nebojovat.....
2. října 1938 přišel rozkaz k vyklizení pevností a byly zastaveny transporty armádních útvarů do nástupových prostorů. Začala probíhat evakuace z pohraničí. Vojáci s těžkým srdcem a slzami v očích opouštěli své pevnosti - byli i takoví, kteří rozkaz odmítli a volili raději smrt před porážkou a ústupem. Za všechny zde jmenuji četaře Arnošta Hrada, příslušníka osádky těžkého pěchotního srubu K-S 14 U cihelny, který se v den ústupu zastřelil. Před jeho osobní statečností a vlastenectvím hluboce smekáme.
OPEVNĚNÍ V KRKONOŠÍCH
Málokterý z návštěvníků našeho nejvyššího pohoří má povědomí o tom, že zde bylo v roce 1938 během pěti měsíců vybudováno 53 km dlouhé lehké pevnostní pásmo, zahrnující důmyslný překážkový systém doplněný množstvím polních i permanentních bojových objektů, a že k obraně krkonošských hřebenů i průsmyků bylo v září 1938 soustředěno přes 11 tisíc mužů. Výstavbu těžkého opevnění v oblasti Krkonoš se do podzimu roku 1938 již nepodařilo realizovat. V létě tohoto roku sice byla zadána výstavba maršovského úseku, avšak vybraná stavební firma stihla do okupace pouze provést výkopy a připravit betonáž dvou objektů v Lučním sedle, zatímco na zbytku srubů práce zahájeny nebyly.
|