Dlouhodobé obhospodařování lučních porostů, zejména pravidelné kosení a využívání pro pastvu, dalo vzniknout cenným, druhově pestrým ekosystémům. Plocha okolních luk se však v minulých desetiletích zmenšila, dílem byly odvodněny a s těmito zásahy nenávratně zmizela i společenstva rostlin a živočichů na ně navázaná. Zdejší lado je jejich posledním útočištěm.
Kde se vzala lada
Systém zemědělství, který ponechával část pozemků nevyužitých jako tzv. přílohu, aby se mohla obnovit jejich úrodnost, umožnil lidem trvalé usídlení. Také následný trojpolní systém byl založen na tzv. úhoru, tedy nutnosti ponechat část polí bez osetí. Lada se jim říkalo, pokud půda odpočívala déle než rok. Úhor z české krajiny postupně mizel od počátku 19. století, kdy se na velkostatcích začalo uplatňovat střídavé hospodaření. K definitivnímu rozvrácení systému políček členěných remízky a ponechávajícího část půdy ladem došlo až v 50. letech 20. století v rámci kolektivizace zemědělství. Odvodňování a rozorávání luk v údolních nivách navíc zlikvidovalo většinu stabilizačních prvků v zemědělské krajině.
Místní názvy však dřívější způsoby obhospodařování připomínají. Také vesnice Lazec, v jejímž katastrálním území se louka nachází, přišla ke svému jménu obdobným způsobem. „Láz“ je slovo stejného významu jako „lado“, tedy označuje nezoraný pozemek v místě po vykáceném lese.
Lado – významný krajinný prvek
Vlhké prostředí této lokality svědčí mnoha druhům rostlin, včetně chráněného upolínu nejvyššího a prstnatce májového. Pozorovat zde můžeme i trsy silně ohroženého kosatce sibiřského. Když se však přestala louka obhospodařovat, hrozí postupná změna k lužnímu lesu a s ní i vymizení zmíněných rostlin.
Aby byla lokalita i její druhová rozmanitost zachována, nelze s loukou nakládat libovolně. Opětovné zorání by louku nevratně poškodilo, jak je vidět na ostrůvku porostlém olšemi, kam se po rozorání na počátku devadesátých let kosatce již nevrátily. Aby se zde louka mohla obnovit, bylo by třeba mladou olšinu vykácet. Lučnímu porostu prospívá kosení, které brání hromadění živin, růstu náletových dřevin, ale také přílišnému zamokření luk. Podporuje také druhovou rozmanitost rostlin. Vhodné by bylo provádět střídavou seč. To znamená, že by vždy část porostu nebyla vůbec kosena nebo by byla pokosena až na podzim, aby se v ponechaném porostu mohly dokončit vývojové cykly na louce žijícího hmyzu i rostlin. Lado spolu s lesoparkem tvoří tzv. biocentrum, jehož smyslem je zachovat rozmanitost přírodních ekosystémů a stabilizačně působit na okolní narušenou krajinu.
Lazecký mlýn
Lazec, který je dnes částí Příbrami, je na konci 13. století zmiňován jako Láz. Od roku 1579 se obec nazývá zdrobněním jména – tedy Lazec. V tomto roce udělil císař Rudolf II. Habsburský Příbrami titul královského horního města. Toto privilegium se týkalo i Lazce, který byl součástí města, později pátou čtvrtí, spolu s mlýny a samotami.
Provozování vodních mlýnů na řece Litavce má tradici již od středověku, ale především novověk je obdobím rozkvětu mlynářského řemesla. V roce 1654 bylo při Litavce prý 11 mlýnů, soupis z roku 1930 uvádí dokonce 53 vodních děl – mlýnů, pil a hamrů. Ani jim se však nevyhnuly změny poměrů v zemědělství po roce 1948, kdy bylo likvidováno soukromé hospodaření. Mnohé mlýny byly vlastníkům, často provozujícím živnost po několik generací, zabaveny. Mlýnům se často říkalo podle majitelů. K ladu za silnicí na Lazec přiléhá parcela s číslem popisným 42, o kterém je záznam z roku 1535 v souvislosti s mlynářem Janem, který koupil louku za Březovým vrchem. Počátkem 17. století zde mlynářství provozoval Václav z Pucherny, po kterém se mlýnu říká Puchernovský. Zdejší mlýn měl jedno kolo na svrchní vodu.
Zdroj: Virtuální naučná stezka Lesopark Litavka, http://www.lesopark.pribram.eu/lado.php
Ke keši:
Keš se nachází na okraji Lesoparku Litavka, ve kterém nově naleznete také naučnou stezku vedoucí až k Vysokopeckému rybníku. Při odlovu prosím dávajte pozor na mudly. K parkování využívejte vyznačená parkoviště a neparkujte podél silnice, ke keši to není daleko.