Pomocné technické prapory (PTP), či Vojenské tábory nucených prací (VTNP) byly útvary Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu (armáda pro ně vymyslela tzv. politickou klasifikaci „E“). Důležitým důvodem jejich vzniku bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. Byly také nástrojem perzekuce a pracovní exploatace nepohodlných osob. Fungování PTP nemělo oporu v československých zákonech a mezinárodním právu.
Pomocnými technickými prapory prošlo, podle různých odhadů, mezi 40 000 a 60 000 občanů. Pracovali v dolech (na Ostravsku, Kladensku i na Slovensku), ve stavebnictví (například pražské sídliště Petřiny), na vojenských stavbách (výstavba letišť, kasáren, obytných domů i dalších objektů, např. Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích, nebo tehdy vojenského hotelu Internacionál v Praze-Dejvicích), ve vojenských lesích, kamenolomech i v zemědělství. Například v roce 1953 pracovaly vojenské pracovní jednotky na 370 různých pracovištích.
Výrazy „pétépáci“ a „černí baroni“ (byli označeni černými výložkami) byly i po roce 1953 běžně používány pro vojáky technických praporů (TP) a vojenských pracovních jednotek (VPJ), později dokonce i pro ženisty. Jedna z jednotek technických praporů se nalézala i na zdejším zámku "Zelená hora".
Obecně byly pracovní podmínky mírnější v malých odloučených útvarech lehkých PTP, než v hlubinných dolech s nepřetržitým provozem. U vojáků nasazených v PTP nebyl brán velký ohled na bezpečnost práce, hygienu a zdravotní stav mužstva. Důležité bylo naopak plnění a přesahování norem, jelikož velitelé v takovém případě dostávali příplatky. Materiální zabezpečení jednotek bylo skromné – například uniformy často pocházely ze zásob wehrmachtu.
Podmínky ubytování příslušníků PTP se lišily, až na výjimky nebyli vojáci v kasárnách, ale v různých provizorních podmínkách, často v nevyhovujících objektech a to bez ohledu na ustanovení vojenských řádů. Podmínky ubytování byly relativně lepší u těžkých PTP, které byly dlouhodobě na jednom místě, na rozdíl od těch lehkých PTP, jejichž mužstvo se často stěhovalo.
Přesný počet úrazů a úmrtí v útvarech PTP není znám, těžká práce v náročných podmínkách a bez velkého zájmu o bezpečnost si vybrala svou daň. Jen za rok 1952 bylo evidováno 40 smrtelných úrazů, 518 těžkých a 2790 středních a lehkých úrazů. Největší podíl na této statistice měly doly na Ostravsku.
Pracovníci PTP byli rehabilitováni na základě zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 267/1992 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. V případě úmrtí stát pozůstalým vyplatil 100 tisíc korun. V únoru 2002 rozhodla vláda nařízením č. 102/2002 Sb. o novém odškodnění v podobě 625 Kč za každý započatý měsíc při službě delší než jeden rok (jak u PTP, tak u silničního vojska a vojenských báňských oddílů). Odškodnění se vztahovalo pouze na dosud žijící vojáky. Vdovy po členech PTP mají od roku 2006 nárok na příplatek k důchodu.
_________________________________________________________________________________________________________________________________
Použité zdroje:
http://cs.wikipedia.org
http://www.nepomuk.cz
http://www.zelenahora.cz