Povalecna fortifikace – UZ 6a Korenec
-
Difficulty:
-
-
Terrain:
-
Size: 
(micro)
Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions
in our disclaimer.
Poválečná fortifikace: Po 2. světové válce se v oblasti fortifikace (opevnění) Československa nejprve provedla katalogizace objektů předválečného opevnění budovaného v letech 1935-1938 na linii Odra-Labe, předmostích Bratislavy a Komárna a posléze na hranicích s Rakouskem. Dokončení plánovaného opevnění mělo stát cca 11 miliard korun. S ohledem na to, že největší potenciální nepřítel – Německo bylo právě poraženým státem, jeho nebezpečnost pro Československo se odhadovalo nejdříve za 15-20 let a dokončení bylo drahé, předválečné opevnění se dle plánů nedobudovalo. První stavby úkrytového typu se v rámci OPO (objekty polního opevnění) objevily v příhraničních oblastech v roce 1952, kdy se započalo s masovou výstavbou dřevozemních objektů. Tyto úkryty sroubené z kulatiny vycházely ze sovětských zkušeností a přeložených předpisů z druhé světové války. Byly sice vybudovány ve značném počtu, ale kromě problematické odolnosti se u těchto staveb projevila i jejich nízká trvanlivost ve vlhkém prostředí, a byly tedy postupně během 50. let vyřazovány z evidence a nebyly nadále udržovány. Bylo rozhodnuto stavět opevnění železobetonové ručně skládané z prefabrikátů. Společným znakem těchto staveb byl fakt, že odolnost proti ostřelování vlastně vytvářelo pouze zemní nakrytí. Ve snaze po zodolnění vlastní nosné konstrukce, ale především po nahrazení drahé a pomalé tesařské práce, byly v roce 1952 zadány úkoly na vývoj pevnostních objektů ze železobetonových prefabrikátů. Ochranné vlastnosti zde opět poskytovala především kamenná rovnanina a zemní nakrytí, neboť vzhledem k požadavkům na ruční skládání nemohly být jednotlivé prefabrikáty příliš těžké. Požadavek na ruční skládání totiž vycházel z tehdy silně propagované koncepce tzv. rychlostavného opevnění, tedy prvků které se sériově vyráběly v prefách a na místa určení (k předem zřízeným výkopům) je mohly dopravit terénní nákladní automobily. Samotnou stavbu pak zvládli příslušníci ženijních jednotek pluků dislokovaných v místě výstavby. Druhou generaci skládacích úkrytů ze železobetonových dílců představují objekty ÚŽ-1, ÚŽ-2 a ÚŽ-3 sestavené ze železobetonových rámů. Zároveň jsou nejčastěji používaným typem úkrytu v systému OPO, kde byly budovány v letech 1956–1961. V druhé polovině 50. let již nebylo důsledně požadováno ruční skládání související s větší mechanizací ženijního vojska a spíše se kladl důraz na zvýšení odolnosti. Proto byly vyvinuty konstrukce pevnostních objektů složené z betonových panelů. Typickým příkladem je palebný objekt KŽ-2, který byl určen pro těžký kulomet nebo 82mm tarasnici 21. Jeho dvě poloviny osazoval do připraveného výkopu autojeřáb. Z úkrytů využívajících tuto metodu stavby byly vyvinuty odolnější objekty ÚŽ-4 (odpočinkový s pěti dvojlůžky pro 10 osob) a ÚŽ-5 (pracovní pro pět osob). Prototypy byly vyzkoušeny ve VVP Jince a byly uvedeny ve sborníku typových staveb z roku 1958. Jejich výrobu se však údajně pro vysokou technickou náročnost a tím i vyšší cenu nepodařilo v sériové výrobě uplatnit. Na konci roku 1959 tak byl požadován vývoj nového pracovního a odpočinkového úkrytu lehkého typu rámové konstrukce, který by sloužil jako velitelské stanoviště pro stupeň prapor, pluk a divize. Objekt měl odolat rovnoměrnému statickému zatížení tlakové vlny v hodnotě 2 kg/cm2. Výstavba byla původně v plánu od třetího čtvrtletí roku 1961 a cena neměla překročit 18 000 Kčs. Ženijní úkryt typu ÚŽ-6: Tento úkryt je třetí generací úkrytů, která našla takříkajíc vševojskové uplatnění, neboť byly zabudovávány nejen v systému OPO ale i v rámci TRHS (Teritoriální radiační hlásné služby), při zesílení letišť, protiletadlových raketových oddílů apod. Proto se lze setkat s různými variantami tohoto objektu po celém území bývalé ČSSR. Jednotlivé varianty jsou ve služebním předpisu označeny indexem a, b, c, d. Vývoj úkrytu určeného původně pro 25 osob probíhal od 22. 1. 1960, kdy byl Vojenskému projektovému ústavu zadán úkol „Úkryty odpočinkové, pracovní a pro potřeby PVO lehkého typu, železobetonové rámové konstrukce“. Úkol byl dokončen v dubnu 1961, kdy byl k dispozici konečný projekt, ale první objekty se v systému OPO začaly budovat v roce 1962. Funkčním uspořádáním vychází úkryt ÚŽ-6 z úkrytů typu ÚŽ-1. Jelikož však již nebyla požadována možnost ruční montáže, mohly být použity rozměrnější a masivnější rámy jak pro samotnou úkrytovou část, tak i pro jednotlivé předsíně a vstupní chodbičku. Další vylepšení představoval nouzový výlez. Dle účelu a osazeného vybavení se úkryty dělily na pracovní, pohotovostní a odpočinkové. Samozřejmostí byla i kolektivní ochrana, kterou zprvu zajišťovalo filtroventilační zařízení FVKP-M2 a později FVZ-150. Účinky pronikavé radiace snižoval objekt asi 1 500x při předepsaném nakrytí. Úkryt bylo možno i celý hermeticky uzavřít, délka pobytu pak byla omezena počtem osob v závislosti na zásobě vzduchu a produkci CO. Objekt byl vybaven i kouřovodem pro napojení kamen na tuhá paliva. Potrubí pro přívod vzduchu a odvod kouře byly opatřeny plynotěsnými a protitlakovými uzávěry. Některé úkryty byly vybaveny pisoárem nebo dokonce sprchou (pro dekontaminaci), umístěnými v jedné z předsíní. Počet ukrytých osob byl závislý na účelu a typu objektu, např. úkryt ÚŽ-6b v pohotovostním provedení umožňoval ukrytí 27 sedících osob, 13 ležících osob v odpočinkovém provedení nebo 10 osob v pracovním provedení. Kromě dveří byla v objektech osazena konzola na ventilátor, pohotovostní nářadí a případně podstavec pro FVZ-150. Přívodní potrubí a kouřovody byly v míru zajištěny jen ocelovými zátkami a jejich poloha byla v terénu vyznačena patníky. Protitlakové uzávěry a samotnou filtroventilační soupravu spolu s dalším vybavením by osádka osazovala až při aktivaci objektu. TRHS: Na počátku 60. let vrcholilo zamoření ovzduší v Evropě (a potažmo i na celém světě) spadem radioaktivních izotopů, zapříčiněným podzemními i pozemními zkušebními jadernými výbuchy na západní i východní straně železné opony. Zatímco předtím byla měření zajišťována pouze selektivně jednotlivými civilními resorty (roztříštěně Civilní obrana, hygiena, potravinářství), poté, mezi lety 1962 - 1963, vznikla z podnětu chemického vojska centralizovaná síť určená primárně ke sledování radioaktivní zátěže na území ČSSR. S ohledem na dislokaci známých stanovišť TRHS je možno soudit, že tvořila pravidelnou síť a těchto hlásek bylo v ČSSR nejméně 300 - 350. Základní organizační jednotkou TRHS je družstvo (minimálně ve složení 6+1), které v případě vyhlášení stavu ohrožení obsazuje konkrétní stanoviště, hlásku TRHS. Řídí se Předpisem ev. č. Chem-2-8/č "Činnost družstva radiační hlásné sítě", MNO, Praha 1977. Je přímo podřízeno náčelníkovi okresní radiační skupiny (ORS), vytvořené u příslušné okresní vojenské správy (OVS). Družstvo z určeného stanoviště monitoruje parametry jaderných výbuchů, úroveň radiace, koncentrace bojových otravných látek, provádí meteorologická měření v nízkých vrstvách troposféry a vysílá v předem stanovených trasách a intervalech tříčlennou automobilní radiační hlídku k vytyčení zamořených zón. Veškerou činnost a naměřené hodnoty hlásí radiostanicí náčelníkovi ORS. Pracoviště ORS (náčelník a 4 důstojníci vyhodnocení radiační situace) informace zpracovává (vytváří předpověď vzniku pásem radiačního, chemického a biologického zamoření se zákresem do map, organizuje doplňkový průzkum a odmořování osob, navrhuje OVS způsob varování, překonávání a odstranění zamoření) a výstupy poskytuje krajské radiační skupině (KRS), vojskům a součinnostním složkám na úrovni okresu. ÚŽ-6a Kořenec: Úkryt typu ÚŽ-6a na svahu nad Kořencem je představitelem koncepce prefabrikovaných objektů, masově budovaných již od počátku 60. let minulého století ženijními útvary ČSLA a útvary PS nejprve v pevnostní linii polního opevnění při hranici Československa se SRN (tzv. OPO, od r. 1962) a později, v rámci TRHS a zodolňování ZPS (záložních prostor soustředění), i po celém území republiky. Vzhledem k jeho místění na svahu je od něj výborný výhled na Malou Hanou a sloužil pro účely TRHS. Má typické provedení a je tvořen ze: - vstupu chodbičkou se schody, - přístupové chodbičky levostranně lomené kryté protitlakovými a trojicí protiplynových dveří a - protáhlé úkrytové místnosti s plochou 10,8 m2, s rozměry 1,8 x 6,0 metrů (tvořené 12 ks ženijních rámů Žra-16 širokých 50 cm). Na povrch vystupují komínek nasávání vzduchu a komínek pro odtah spalin. Jeden má ještě kryt, druhý už ne. Nouzový výlez je umístěn v podélné ose objektu a z povrchu není vidět. Kapacita úkrytu je: pracovní (6 osob), odpočinková (10 osob) či pro nouzové ukrytí až 25 osob. Vybavení aktivovaného úkrytu a vybavení stálé: Úkryty byly plně elektrifikovány. Napojení na veřejnou síť zpravidla kvůli odlehlosti nebylo, takže se spoléhalo jako v tomto případě na mobilní elektrocentrálu, zavedeno bylo elektrické osvětlení 3kVA a ve vnitřní výbavě objektu nechyběla ani filtroventilační souprava (typu FILEK FVZ-100 (FVZ-150), nebo starší FVKPM-2 či FVKPM-1E), vytápěcí souprava typu VVA-6 (5000 - 8000 kcal/hod) na motorovou naftu či tuhá paliva (případně nahrazená elektrickým olejovým radiátorem 220V/2kW). Další vybavení dle určení úkrytu tvořila souprava k provádění chemické očisty, akumulátor 12 V, palanda, chemické (příp. suché) WC a pisoár v předsíňce, 50 l termonádoba na vodu, plechové vědro, vanička, dřez a vědro z novoduru, případně telefonní přístroj, poličky, židle, skříňky, nářadí (hasákové kleště, plochý sekáč, tyč s ostrým břitem, pilka na železo se dvěma listy, těsnící tmel a novodurová 5 mm hadička) a další specifický materiál. Veškeré vybavení bylo v době míru bezpečně uloženo co možná nejblíže objektu (blízké útvary, tehdejší národní výbory, JZD, podniky či jiné instituce). Stálé vybavení, trvale uložené v úkrytu, představoval pouze sochor, porážecí sekera, krumpáč, lopata a vzpěrná stojka pro vnitřní vybavení (podstavec pro FVZ). Při aktivaci ŽÚ posádka dovezla nejen zbraně, ženijní nářadí, zdravotnické a protichemické vybavení, ale i skládací palandy, stůl, židle, vytápěcí soupravu a především filtroventilační soupravu. Při aktivaci bylo dále nutné vykopat (upravit) okop pro vozidlo, zákop pro pozorovatele a zpřístupnit zatarasený vstup do vlastního úkrytu. Dimenze ochrany: Úkryt poskytuje kolektivní ochranu proti působení BCHL, radioaktivnímu zamoření (snížení pronikavé radiace 1 000x, neutronového záření při zalomení vstupní chodbičky až 2x). U všech prefabrikovaných dílců byla na výrobním podniku (závody Prefa n.p.) požadována minimální pevnost v tlaku 400 kg/cm2 (40 MPa). Stavba jako celek odolá tlaku do 0,2 MPa (2,0 kg/cm2) v čele tlakové vlny, přímému zásahu všech druhů min a granátu houfnice 105 mm či výbuchu dělostřeleckého granátu ráže 155 mm do vzdálenosti 1,5 m od objektu. Současnost: Úkryty ÚŽ-6a byly před nepovolaným vstupem ochráněny tím, že vchod chránila betonová deska a zpravidla byl ještě zasypán. Od 90. let jsou tyto kryty deaktivovány, často nabízeny k prodeji a ještě častěji vyrabovány a poškozeny. Tento kryt je typicky chráněn betonovou desko s ocelovým okem (pro snadné odstranění navijákem nebo nákladním vozidlem) a pravděpodobně je v dobrém technickém stavu. Ze svých dětských let si pamatuji, že někdy v polovině 80. let zde v létě cvičili vojáci ČSLA. Na úkryt si nepamatuju, na 2 vozidla Praga V3S a „gazík“ už ano. Zdroje: http://zapisnik.fortif.net/prefabrikovane-ukryty-uz-6-ve-vnitrozemi/ http://www.fortifikace.net/povalecne_zenijni_pechotni_ukryty.html
Additional Hints
(Decrypt)
Fbeohf nhphcnevn