Putování za kasejovickým zlatem 15
V listopadu 2013 byla otevřena naučná stezka "Putování za kasejovickým zlatem".Pokud se rozhodnete vydat po této naučné stezce, nahlédnete do počátků lokální dráhy, navštívíte místní koloniál a c.k. poštu, dozvíte se, jaké předpisy platily v lázních V Boučku, budete svědkem života i zániku místní židovské komunity… Trasa je dlouhá zhruba 6 km a provede vás městečkem od stanice železniční dráhy až k dnes již zaniklému dolu sv. Jakub. Celý projekt zrealizovalo Město Kasejovice za finanční podpory Plzeňského kraje.
Tato cache vás přivede na zastavení č. 15.
Zastavení č. 15 BÝVALÝ DŮL NA ZLATO SV. JAKUB
Dobývání zlata probíhalo v našem kraji již od pravěku, a to převážně rýžováním, jak dokládají dochované sejpy – hromady propraného materiálu ze zlatonosných toků. Hlubinná těžba je v písemných pramenech poprvé zaznamenána ve 14. století.
Na Kasejovicku můžeme „zlatou horečku“ podrobněji zmapovat až od druhé poloviny 18. století. Roku 1777 založilo asi 18 kasejovických měšťanů těžařský spolek, který zahájil prospekci v lese „Kamejk“ západně od městečka a postupně zde otevřel tři šachty pojmenované „Jakub“ (ke cti patrona kasejovického kostela sv. Jakuba Staršího), „Alois“ a „Jan“. Dohled nad důlním podnikáním měla vrchnostenská kancelář ve Lnářích, která pro tento účel zavedla roku 1787 zvláštní úřední knihu „Berg-Bau Protokol“.
Výnosy z těžby ovšem nebyly příliš vysoké. Zájem o dolování zlata poklesl natolik, že roku 1799 daroval těžební spolek doly císaři. Císařské horní úřady roku 1805 prováděli průzkum na 14 místech, ovšem s mizivým výsledkem. Panovník proto doly zase vrátil obci, která je podle nařízení c. k. zemského gubernia uzavřela.
Teprve na počátku 20. století nabyla těžba zlata na Kasejovicku opět většího významu. Roku 1904 se v našem kraji objevili dva prospektoři Jan Bambas a Karel Häusler. Ve snaze získat základní kapitál založili roku 1905 těžařské společenstvo, jehož podílníky byli převážně kasejovičtí měšťané a současně si opatřili odborníka – geologa, aby provedl analýzu vzorků a vyhodnotil perspektivy těžby. Byl jím dvorní rada Adolf Hofmann, profesor mineralogie a geologie na Vysoké škole báňské v Příbrami.
Již v roce 1906 byla obnovena důlní činnost na šachtě „Jakub“, kde byla zjištěna nová žíla s poměrně velkým obsahem zlata (41 gramů na 1 tunu křemene) i stříbra (45 g/t). Brzy nato byla znovu otevřena i šachta „Jan“. Souběžně probíhaly i další průzkumy.
Počátkem roku 1907 bylo založeno „Zlatohorní těžařstvo Jakubská a Jánská mina v Kasejovicích se sídlem v Plzni“, kterému bylo propůjčeno území o velikosti 16 jednoduchých horních měr (cca 72 ha). Největší pozornost věnovalo šachtě „Jakub“, která byla prohloubena na 20 m, v ní zřízeno 3. patro, odkud byla po objevení žíly ražena štola do vzdálenosti 154 m. A otevřena byla znovu také šachta „Alois“. Vyhledávání nových zlatonosných žil, ražení štol a udržování důlních chodeb i nadzemního technického zařízení v dobrém provozním stavu však brzy vyčerpalo počáteční kapitál. Na samotné získávání zlata z křemenné rubaniny již prostředky nebyly. Dolování tak muselo být 15. července 1907 zastaveno. Na radu dr. Hofmanna byla ovšem uzavřena smlouva s vedením dolů v Příbrami o odkoupení pozemků těžařstva za 2 000 000 rakouských korun po jednoroční zkušební době, po níž mohla kupující strana od smlouvy odstoupit. Doly v Kasejovicích byly opět otevřeny, nicméně představenstvo těžařstva jednalo v následujících letech vícekrát o jejich prodeji zahraničním zájemcům z Velké Británie, Německa a Francie.
Roku 1910 byl naddůlním kasejovických zlatodolů ustanoven zkušený Emanuel Markup, který pak tuto funkci vykonával plných 23 let. V prvních letech jeho působení se důlní podnikání rozvíjelo. V roce 1912 pracovalo na kasejovických šachtách dokonce 21 horníků.
Dvacátá léta ovšem přinesla opětovný úpadek zlatodolů. Těžařské společenstvo se všemožně snažilo o jejich prodej. Aby nalákalo zájemce, byla kupříkladu v „Agrárním demokratu“ z dubna 1920 zveřejněna následující zpráva: „Obnovení těžby v kasejovických dolech je podle dosavadních známek jen otázkou času. Nedávno podniknuté zkoušky o množství zlata v kasejovických dolech jsou neobyčejně příznivé. Zeminy z dolů vybrané zkusmo inženýry interesované francouzské společnosti zaslány byly v množství 500 kg do Essenu. Obsah ryzího zlata v tomto množství byl 11 gramů, tj. 22 gramů na tunu. Také do Strassburgu zaslané zeminy měly při zkouškách týž výsledek. Uvádí se, že prodejní cena kasejovických dolů je zatím vyjádřena číslicí 15 milionů Kč. Obsah 22 gramů ryzího zlata v tuně kasejovických zemin je u nás rekordní.“ Vážný zájemce o koupi se však nenašel a ani ve třicátých letech se v tomto ohledu situace kolem kasejovických zlatodolů příliš nezměnila. Na 26. ledna 1934 byla naplánována jejich dražba s nejnižším podáním 13 000 Kč, avšak nikdo se do ní nepřihlásil. Zájemce o koupi se nenašel, ani když naddůlní Markup ohlásil prodej „z volné ruky“ za cenu nepřekračující 100 000 Kč. Majetek zlatodolů tehdy tvořilo „140 kutišť, 40 horních měr a na haldách 20 vagonů zlatonosného křemene. Od r. 1905 bylo v kasejovickém zlatonosném terénu vyhloubeno celkem 26 šachet, z nichž některé dosáhly hloubky až 53 metrů. Při jejich hloubení bylo zjištěno 18 pravidelných zlatonosných žil, které se táhnou přes celý terén v délce přes 14 km.“
Poslední etapa v historii kasejovických dolů započala v září 1939, kdy jejich správu převzaly Protektorátní báňské a hutní závody a zahájily důlní práce na šachtě „Jakub“. Technické vybavení šachty bylo ve válečných letech rozšířeno a zmodernizováno.
V dolech bylo v té době zaměstnáno celkem 40 osob. Někteří ze zaměstnanců, jmenovitě dozorce Zdeněk Klička, důlní měřič František Smíšek a strojmistr Karel Žák, se zapojili do protifašistického odboje, za což dva prvně jmenovaní zaplatili životem, třetí žalářem.
Dne 13. května 1944 byl provoz kasejovických zlatodolů ukončen, tentokrát již definitivně.
