V době mé povinné základní školní docházky, se starší kluci věnovali pionýrům dvoutaktním a pionýrkám dvounohým. Mladší chlapci pro změnu tahali naše kolegy kačery na špagátě a ti z lepších rodin parkovali na pískovíštích krásné oranžové tatry stoosmačtyřicítky. Jediná prolézačka v okolí byla polámaná líska v parku nebo zábradlí u kina. Na schovku jsme si museli počkat až na poli doroste kukuřice nebo tajně chodit do rozestavěných řadovek. Většina kluků, starších i mladších, se však v mém okolí věnovala kopané. I já k tomuto sportu zkoušel přičichnout, ale mé proporčně výraznější tělo mi neumožnovalo stát se zdatným čutálistou.
ANO poznali jste správně - JSEM Z VESNICE
Někdo se nad tím pousměje a někdo si to porovná se svým dětstvím ve městě, ale já rozhodně nelituji. Poté co jsem přišel ze školy a mrsknul aktovkou do kouta (však domácí úkoly se přece dají opsat i v přestávce před hodinou), už za mnou byla jen ohnivá čára směrem ven z domu. Nebyl internet, nebyl mobil a proto bylo jasně dáno, že kdo nebude ve čtyři v parku u starého nakloněného kolotoče, ten má smůlu a nebude se moct účastnit odpoledního raubíření. Každá taková vesnická parta, to měla podobně. Jeden až dva starší kluci byli šéfové a ti vymýšleli ty lumpárny a zbytek se vezl. Hned se šlo na polní cestu na třešně, hned do sadu na jablka, hned na hřiště lozit po brankách, hned do remízku hrát nějakou bojovku anebo k potoku házet žabičky. Když se tak nad tím vším ohlížím a porovnávám s dnešními normami, nařízeními a povinnými bezpečnostními prvky, divím se, že jsme to dětství vůbec přežili :-)
A u té vody se mi líbilo asi nejvíc a tak se stalo, že jsme jednou vyrazili i přes zákaz rodičů na kolech k rybníku. Zatímco ostatní šli řádit do vody a z bláta vytahovali škeble, já po očku sledoval ty "tiché blázny" sedící naproti s podivnými klacky a jen tak koukající do nehybné vody.
Tak jsem pátral, ptal se ve škole i kamarádů a sháněl výbavičku. Jenže tehdy nebyly e-shopy a s půjčením to zase tak jednoduché nebylo. Šlo o nedostatkové zboží a kdo měl, ten raději nedal z ruky. Nezahazoval jsem však holínky do pšenice a proto se mi nakonec přes staršího bratra podařilo odněkud sehnat starý skládací bambusový prut. Hurááá! Jenže neměl naviják a tak se mé, na rozpětí paží veliké, úlovky a kariéra rybolovce pořád vzdalovali. Až zasáhla babička, která užívajíc si zaslouženého důchodu, vystála na několikrát neuvěřitelně dlouhou frontu v železářství a donesla postupně nejen naviják, ale i olůvka, háčky, splávky a dokonce i vlasec.
Výbava by tedy byla, ale co dál? K rybníku stále zákaz a tak jsem to zkoušel jinak.
Tohle mi jako dobrý nápad zrovna nepřišlo...
... a ani tohle nebylo to pravé lovecké uspokojení.
Nezbývalo než opět porušovat jeden z rodičovských dobře myšlených zákazů a vyrážet k rybníku. K tomu chovnému rybářskému revíru a úlovkovému ráji jsem se neznaje poměrů odhodlal jen jednou. Se zlou se potázal a tak tak, že mě dostihly jen nadávky místních hodných strejdů a nikoli jejich ruce. Při tom úprku jsem ovšem narazil na jiný, nikým nehlídaný rybníček a zde jsem se tedy jal rozvíjet svou novou zálibu.
Najednou jsem nedocházel ve čtyři na smluvené místo v parku, ale každé volné odpoledne tajně mířil na kole až tam daleko dozadu k opuštěnému rybníku. Doma jsem si vždycky vzal krajíc chleba, z čehož měla maminka obzvlášť radost, neb měla pocit, že zdravě svačím. U táty na zahradě bral žížaly slepicím z pod zobáku a hurá na ně. Na ty lesklý a klouzavý obyvatele vodní říše. Těšil jsem se, jak jednou donesu domů úlovek hodný "Pana" rybáře a nakrmím tím celou rodinu. Konečně zažiju pocit alfa samce v rodinné tlupě. Po týdnu ale ani zátah. Ani drobné škubnutí či popotažení za splávek. Vždyť se nad hladinou sem tam něco mrskne, takže tam žijí! Nevzdával jsem se a měnil potravu podle toho, co zrovna doma poskytla lednice nebo spíž. Něco přece těm potvorám chutnat musí ne? Uplynul druhý týden, třetí a začátkem čtvrtého už jsem začínal být docela zoufalý. A najednou to přišlo.
Slunce už padalo za obzor a já napůl s pocitem nešťastného bacilu, na kterého práve začali prodávat lék a na půl s výrazem otce, když jeho stopětku na dálnici předjel trabant, jsem prudce trhnul prutem z vody a chystal se vyrazit směrem k domovu. A v tom jsem ji uviděl. Na konci vlasce na háčku se třepala obrovská ryba. No dobře tedy, nebyla zas tak obrovská... dokonce nebyla ani nijak velká... zkrátka musím přiznat, že byla vlastně asi takhle...
Jupíííí ! Měl jsem obrovskou radost a říkal si, že na velikosti přece nezáleží, že.
Když jsem ji pak na tom vlasci vytáhnul a chytil do ruky, zjistil jsem, že nemá háček zapíchnutý v tlamě, ale za ploutev. Chudák asi zrovna poklidně odplouvala od hostiny, kterou jsem jim denně servíroval na háčku a v tom si já prostě a jednoduše bez jakéhokoli varování dovolím trhnout končetinou.
Nakonec to ale pro všechny zúčastněné dopadlo na výbornou. Rybku jsem vyháčkoval a pustil zpět a na mě tato příhoda zapůsobila tak, že jsem po příjezdu domů odložil prut a už se nikdy k rybaření nevrátil :-)
K samotné keši:
Ty, které nebavilo číst dlouhý listing předem uklidním, že o žádnou důležitou informaci k odlovu nepřišli. Mohl jim sice můj příběh vehnat alespoň drobný úsměv do tváře, ale to už záleží na vkusu každého soudruha (jak pravil klasik v jednom filmu). Jelikož jsem zde zažíval krušné a adrenalinové chvíle, tak i pro vás je zde toho trochu nachystáno. Ocitnete se u bývalého koupaliště, hasičské nádrže a svévolné líhni karasů. Proto jsem zde taky nikdy nemohl dosáhnout rybářského věhlasu. Do nedávna bylo toto místo dost zanedbané, ale vypadá to, že se konečně blýská na lepší časy. I když zde najdete ještě pozůstatky "nepořádku", tak věřte, že rybník pozvolna prochází rekultivací a brzy to snad u něj bude vypadat hezky a stane se opět alespoň krátkou odpočinkovou destinaci při výletě po okolí. Ať už pro pěškolidi nebo cyklodravce.
NEPŘECEŇUJTE SVÉ SCHOPNOSTI ! K získání keše přistupujete na vlastní nebezpečí!