Čertovec
Tato keš je věnována místu, kterému se říká Čertovec. Je působivé svojí krajinou - meandrujícím potokem střídajícím klidné proudění vody s divokými „peřejemi“ v hlubokém údolí obklopeným lesem a bohatou faunou a florou. Všímavý pozorovatel může zahlédnout například ledňáčka říčního nebo skorce vodního, ale i divokou zvěř, které je všude okolo dostatek. Místo se nachází na rozhraní Plzeňského a Středočeského kraje. Tímto působivým místem vede červené turistické značení a stezka pro koně. Pro svůj půvab jsou velmi oblíbené na procházky, vyjížďky na kole nebo projížďky na koních. Vyjít se dá ve Zvíkovci u soutoku Javornice s Berounkou a dojít se může do Machovic mlýna, kde je v letní sezoně možnost občerstvení nebo i, za mírný poplatek, vykoupání v místním koupališti nebo se může pokračovat dál a svoji pouť skončit (stejně jako Jan Hus :-))na hradě Krakovec. Po cestě si můžete vyzvednout kešky spřátelené Severní Hvězdy - Mlynářovy oči, Slabecká huť a Hájovna Marek.
S Čertovcem je spjata pověst, která vypráví o vzniku názvu tohoto místa a vzniku „důlků“ na kamenech v peřejích říčky Javornice. V době dávné až pradávné se na tomto místě po setmění shromažďovali čerti, posedávali na kamenech a strašili pocestné. Sedávali tam tak dlouho a často, že pod jejich zadnicemi a kopyty vyseděli důlky, které jsou viditelné dodnes a připomínají tyto strašidelné chvíle. Lidé se z obav o svůj život tomuto místu vyhýbali a začali mu říkat Čertovec…..
V reálném světě je s tímto místem spojena hájenka, bílá budova, která již dlouhá léta není obývána, pouze rekreačně. Její adresa je Chříč čp. 45. Tato budova je zásadním způsobem spojená s historií tohoto místa.
Stejně jako na dalších místech na Chříčsku (na Plzeňsku) i zde se vyráběla kyselina sírová – oleum. Historie výroby z kyzových břidlic se mapuje na konec 18. století, kdy tato výroba byla vynalezena. Tato výroba vedla ke vzniku rozvinutého chemického ("minerálního") průmyslu především na Plzeňsku, kde se tyto břidlice vyskytovaly. K roku 1792 je známa první její výrobna (olejna) v Rakousku, v německy psaném díle vydaném v Drážďanech roku 1793 se uvádí, že kamencové a vitriolové závody jsou v chodu tři - u Svinné, u Chrástu a u Hromnic. Pod vsí Kočínem pracoval takový závod v roce 1815. Česká dýmavá kyselina sírová (čili oleum) byla užívána k bělení plátna a k výrobě řady chemikálií, např. chlóru, k barvení textilu indigem a od poloviny 19. století při rafinaci některých ropných produktů. Po roce 1870 se oleum stalo nepostradatelným při výrobě nových syntetických barviv pro textilní průmysl.
Blíže k výrobě kyseliny sírové - olea
Postup výroby olea byl obdobný jako při výrobě kamence - vytěžená břidlice se roztloukala na drobnější kousky a ty se vršily na haldy, založené na jílem vymazané nakloněné ploše se zdviženými okraji, jakési „vaně", kde se nechávala 3 roky zvětrávat. Na haldy byla zavedena koryty voda, kterou se pak materiál „sprchoval". Při oxidaci docházelo k chemickým procesům, při nichž se do vody vylouhoval síran železitý. Haldy se louhovaly 20–25 let. Vitriolový louh byl jímán do nádrží. Ve varně ve zděných pánvích (tzv. kalibány) probíhalo odpařování a zahušťování, v čisticích nádržích se usazovaly nečistoty a pak se v železných kotlích tekutina vařila na hustotu sirupu či kaše, která se vylévala na podlahu, kde ztuhla v surový vitriolový kámen. Výrobek měl formu desek. To byl ale jen meziprodukt - polotovar. Pak se ještě žíhal v kalcinovacích pecích, aby ztvrdnul a mlel se na bledě žlutou moučku, která se v olejových hutích (olejnách) pálila v tzv. galejních pecích v hliněných lahvicích a rozkládala se na kysličník železitý a sírový. Kysličník sírový byl pohlcován ve vodě a vznikala česká dýmavá kyselina sírová - oleum. Olejny, v nichž se potřebovalo množství speciální žáruvzdorné a kyselinovzdorné keramiky, mohly, ale nemusely být součástí důlního a hutního závodu; často vznikly v místech s dostatkem paliva a kamencový prášek se tam dovážel.
K počátkům nového chemického podnikání na Chříčsku říká J. Flek: „Jižně od Chříče byl otevřen asi roku 1827 důl na vitriolovou břidlici.“ Podle V. Kočky byl roku 1827 dosazen za ředitele chříčského panství Mikuláš Straka, který vzorně hospodařil a pode vsí otevřel důl na "skalici". Po zrušení roboty výroba kyseliny v hutích na Chříčsku prý přestávala a rolníci vozili vydolovanou břidlici do Kaznějova, kde měla firma J. D. Starck na její zpracování už modernější továrnu. Doprava se však nevyplácela. Po roce 1870 nastala ve výrobě olea konjuktura v souvislosti s výrobou syntetických barviv. Prosperita skončila náhle v roce 1888, kdy byla v Německu zavedena výroba kyseliny sírové zcela novou metodou. V roce 1893 byla zastavena těžba a výroba v největším závodě v Hromnicích a v roce 1900 produkce olea v Břasích. V popisu Kralovického okresu z roku 1886 stojí, že u Chříče se dolovalo na kyz železný, nyní jest od toho upuštěno. Od kožlanské farnosti se oddělila nově vzniklá chříčská farní osada a od roku 1786 jsou vedeny samostatné chříčské matriky. Zde nalézáme zápisy dokumentující obnovené chemické podnikání na Chříčsku.
Čertovec, Chříč čp. 45 - Závod sv. Václava
V 1. polovině 19. století zde se svojí rodinou žil a vyráběl kyselinu sýrovou – oleum Václav Vlach a jeho syn, kteří jsou označeni jako výrobci vitriolu z cechu (tj. dolu, závodu) sv. Václava u Chříče v Čertovci. V roce 1831 byla zaznamenána svatba ze "Skt Wenzl Zeeche bei Křitz Čertovec"; ženil se Josef Vlach, "Witrifaber das Skt Wenzl Zeche bei Křitz an Čertovec", 27 let, syn Václava Vlacha téhož zaměstnání. Václava Vlacha jako provozovatele "Vitriolwerku", tedy vitriolového podniku u Chříče, zná i topografie z roku 1845. V roce 1847 byla z "olejny u sv. Václava (Čertovec), Chříč čp. 45" vypravena opět svatba. Anna, devětadvacetiletá dcera Václava Vlacha, "majitele hutě na oleum u sv. Václava na zdejším panství", se vdávala za dragouna z Moravy. Hned v následujícím roce se konala z "olejny u sv. Václava (Čertovec), Chříč čp. 45" další svatba. Barbora, osmadvacetiletá dcera Václava Vlacha, "majitele olejny na oleum v Čertovci neb u sv. Václava č. 45", si brala souseda z Kožlan. V roce 1848 vypravil Václav Vlach, "mineralista u sv. Václava blíže Chříče", ze sádrovny a olejny u sv. Václava, Chříč čp. 45, svatbu své třetí dcery, již šestatřicetileté Anny Marie, která si brala o 11 let mladšího mlynářského chasníka z Kožlan. Vidíme, že Vlach nevyráběl jen oleum, ale také sádru. V roce 1849 je Václav Vlach označen jako výměnkář u sv. Václava nebo v Čertovci. A roku 1850 v čp. 45 (Chříč, Čertovec) umírá Václav Vlach ve věku 70 let, majitel bývalé olejny, na vodnatelnost. Výroba olea zde tedy ustala krátce po roce 1848, mimo jiné v souvislosti s odchodem jejího majitele na odpočinek.
Historické mapy zaznamenávají k roku 1841 východně od Chříče, blízko hranic s katastrem Modřejovice, na pravém břehu Javornice u soutoku s pravobřežní vodotečí tři dřevěné objekty označené jako "Čertovecká huť". II. vojenské mapování (1845–1846) zde zachytilo blíže neoznačený objekt a III. vojenské mapování (1877 - 1880) objekt "Čertovec Hgh" (tj. Hegerhaus, hájovna).
Zdroj: Vlastivědný sborník 2010, čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska, ročník XX, Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku II., autor článku Petr Rožmberský