Také ve Velkém Vražném měli cestu, nazývanou „Viehweg – Dobytčí cesta“. Tato cesta, kterou zemědělci používali, aby se dostali s pluhem a bránami ke svým polím, začínala za selskou usedlostí Johana Horaka a směřovala jihovýchodním směrem k blízkému jehličnatému lesu, který se od nepaměti nazýval „Obstwald – Ovocný les“.
Po asi 2,5 km nezpevněné cesty se po ní došlo do sousední vesnice Hrabětice. Asi v půli cesty se procházelo bažinatou proláklinou, kterou již delší dobu používali vesničané jako mrchoviště. V těch časech ještě nebývaly kafilérie (Zpracovny uhynulých zvířat – asanační ústavy), které dnes uhynulý dobytek likvidují.
Zapadlý vozka
Kdysi dávno se plahočilo touto cestou od Hrabětického lesa do Vražného koňské spřežení. Dřevo na voze získal vozka ne zrovna poctivým způsobem, to znamená, že ho ukradl vrchnosti z Jeseníku. Aby jeho přečin nebyl objeven, vybral si zloděj dřeva noc, kdy se měsíc skrýval za mraky. Samozřejmě, že v temné noci nemohl sledovat nerovnosti a močálovitá místa této nezpevněné cesty. Kola jeho vozu těžce naloženého dřevem tak nechávala v cestě hluboké rýhy. Když projížděl vůz močálovitým místem, nasměroval koně pro špatnou viditelnost nesprávným směrem. Povoz tak jeho vinou hluboce zapadl v mazlavém bahně. Čím více se snažil své čtyřnohé pomocníky bičem pohánět, aby se těžce naložený vůz dostal znovu na cestu, tím více se celé spřežení propadalo hlouběji a hlouběji. Vůz ani koně se již nehnuli z místa. Když si vozka prohlížel pohromu, kterou svou chamtivosti způsobil, začal nekřesťansky proklínat koně a pak i sebe. Bál se, že ho tady příští den objeví sousedé. Jak se jin podívá do očí? Vždyť on je sprostý zloděj! Při jeho posledním zakletí „Kruci fix, prokletý šmejd jeden, to se muselo dnes stát zrovna mě! Čert aby to všechno vzal! A čert si ho opravdu vzal. Byl to trest za jeho proklínání. Koně s vozkou a plně vozem se propadaly stále hlouběji, až nakonec zmizeli v bažině úplně.
Kdo se za bouřek nocí odvážil touto cestou jít, mohl slyšet nářek a lamentování zapadlého zloděje dřeva. Dvě vdovy vyprávěly, že na místě, kde se svým povozem vozka zmizel, jednou viděli modravý plamínek.
Rolníci se o žních obávali projíždět těmito močálovitými místy se svými plně naloženými vozy. Také pacholci a děvečky jdoucí s kosami a srpy se tomuto strašidelnému místu vyhýbali velkým obloukem.
Autor: Dle vyprávění Ericha Meixnera napsal Josef Ulrich: Volkssagen aus das Kühledchen
Překlad z němčiny: Karel Gold
Upravil: Květoslav Wiltsch