Přibližně osm kilometrů západně od jihočeské Blatné se nachází na rozhraní Jihočeského a Plzeňského kraje víska Pole. Tady začíná kouzelná krajina rybníků, rozlehlých polí, lesů a lesíků s žulovými skalkami a balvany.
Na kopci nad vsí se na konci 2. světové války v květnu 1945 utábořili Američané. Místo leží přímo na demarkační linii a je zde neobvyklý výhled daleko do kraje.
Události z osvobození se hluboko zapsaly do paměti všech účastníků a dodnes na ně rádi vzpomínají.
Pan Václav, 82 let, prožil celý život v malém statku u silnice na začátku Pole:
“Do Pole přijeli Američani už 5. května. Mně bylo tehdy jedenáct let a jako kluci jsme tam u nich samozřejmě trávili celé dny. Američani nás vozili džípy. Celé dny pak po silnici kolem našich oken jezdili. Napřed za války jezdili Němci. Vždycky jen v noci. Slyšeli jsme je a viděli za okny. Nebylo to příjemné vědomí, že nevíme, co mají v úmyslu, co se bude dít. Pak na konci války jezdili Američani. A nahoře nad Polem, co je teď památník, měli ležení, ten les jich byl plný. Dole u lesa u cesty do Pole stály na louce vyrovnané tanky.“
Paní Františka, 96 let, rodačka z Pole vzpomíná:
“Do Pole přišli v neděli 5. 5. 1945. V kostele v Kadově oznámil farář, že už se Američani blíží od Horažďovic avv kostele zpívali hymnu. Doma se manžel chystal na půdě vyvěsit vlajku, ale nějakej chlap volal, že to nejsou Amíci ale Němci a že se maj schovat. Manžel zůstal na půdě a já jsem se schovala do výklenku vrátek ze zahrady do polí. Dobře jsem viděla na silnici, co vede kolem Pole. Viděla jsem jak jedou tanky a vojáka s helmou. Poznala jsem, že se nechystá k útoku. Pak se vyhoupl tank a já uviděla bílou hvězdu. Letěla jsem na dvůr a křičela nejsou to Němci, ale Američani. Byla jsem vlastně první z Pole kdo to oznámil a byl to nejhezčí den mého života. První tank projel vesnici a jel na Vrška co dnes stojí pomník. Byl to strategický bod. Další tanky jely dál, prý až do Berouna, ale musely se vrátit, to už bylo Rusů, linie vedla ve Lnářích po silnici Budějovice - Plzeň.
Hlavní stan v Poli byl v hospodě u Podlešáků. Byl tam generál Harmon a krásná americká vlajka. Vypadala jako zlatá. Vojáci byli ve všech chalupách i v naší u Slavíčků. Hned se dali do koupání v tom rybníku na návsi a všude to pak vonělo, tou vodou by se dalo navonět.
U silnice byl s mapou voják Beneš, uměl česky. Františka do mapy nakoukla a viděla, že tam bylo vše, i jednotlivá pole podle jmen, jak se je nazývali místní lidé.
První noc se ještě na Vrškách (dnes kopec Na Vrších) střílelo. Jeden voják nebo co, se nechtěl vzdát a zastřelili ho, jmenoval se František Winter.
V Poli byli Američané 3 týdny, promítali tam lidem filmy, Františka říkala, že když se smáli oni, smáli lidé taky. Furt chtěli tancovat, i u nich v kuchyni s Františkou. Ona na dechovku Američani na jazz. Vojáci nesměli lidem dávat věci ani šaty, ale když se šli koupat a šaty tam nechali, tak si je pak lidi mohli vzít.”
Na kopci, kde tábořili Američané dnes stojí pomník. Pomníky ve Lnářích a Poli byly v období vlády jedné strany kultovní místa, kam jezdily lidé přes velkou nelibost veřejných činitelů hromadně pokládat v květnu květiny a věnce. Akce byly ostře sledovány tehdejšími agenty StB. Pokoušeli jsme se získat podrobnější informace o stavbě pomníku a pozdějším dění kolem něj.
Štamgast z hospody:
Jednoduchý žulový pomník postavili místní občané. V té době zde byla řada míst, kde se zpracovávaly žulové balvany, kterých leží v kraji nepočítaně. Pomník na místo dopravili pomocí koňských potahů. Protože v té době nebyla potřebná technika, tak pomník nebyl položen na voze, ale byl přepravován připevněn pod ním.
Květnové oslavy sledovala nejen státní bezpečnost, ale i místní obyvatelé mezi kterými byla řada soudruhů a pomocníků. Vždy to byla velká událost s velmi hojnou účastí, vesnice vždy byla plná zaparkovaných aut.
Chalupář Jirka 66 let, který jezdí do Pole na chalupu od šedesátých let:
Pokládání věnců u pomníku bylo vždy prováděno velmi obřadně, protože tady to byl jeden ze dvou pomníků, které komunisti neodstranili. Kolem naší chalupy obvykle projížděla kolona asi 10 aut. Nejprve americký bouráky a za nima žiguly, to byli estébáci. Termín nebyl pevný a aby ses dozvěděl kdy to bude, tak jsi musel poslouchat Hlas Ameriky. Věděli, že lidi na to čekají a proto vždy vysílali podrobný harmonogram. Pietního aktu se vždy účastnil americký velvyslanec, který měl krátký projev a pak položil věnec.
Estébaci někdy hned ty věnce vzali a někam je vyhodili, jindy tam ty věnce zůstaly. To záviselo na tom, jaká byla zrovna politická situace.
Americký památník je nyní bezpečně přístupný a již nesledován, takže nikdo nemusí mít strach z perzekuce. Poslední velké slavnostní pokládání věnců bylo patrně v roce 1990. V loni ani letos, soudě podle výzdoby, patrně nikdo z oficiálních představitelů poděkovat osvoboditelům nebyl a pamětníci postupně odchází.
Použité zdroje:
Další rok pokrytectví, dali jsme růži ke kultovnímu pomníku Američanů na demarkační čáře
Rozhovor České televize z roku 2010
Vzpomínky paní Františky (96 let), rodačky z Pole
Vzpomínky chalupáře Jirky (66 let)
