LISTING PRO ROMANTIKY:
Kdysi jsem si povídal s jednou geokolegyní ohledně zamýšleného umístění finálky jedné z mých krabiček; považoval jsem ono místo za dostatečně děsivé. Měl jsem obav, aby mi tam při betatestu nedostala prant.
Když se vrátila z výpravy, s úlevou mi řekla něco ve smyslu „…to bylo úplně v pohodě, já měla strach, abys to nedal TAM!! V noci bych TAM!! nešla ani za boha!!“
Jsa člověk zvědavý, vyrazil jsem na jí označené místo. Byl krásný, slunečný den, půda voněla jarem. Cože??, napadlo mě pouze, když jsem dorazil. Tady? Vždyť je to oáza klidu a míru! Příjemnější vibrace abych hledal ve snu s baterkou?!
Otočil jsem se na podpatku a šel domů.
Brzy se však začaly dít divné věci.
Začalo to sny. Mlha se mi camrá někde u kolen; kdesi na věži odbíjí druhá ranní. Z větví podivných, cizokrajných stromů, úpí sejček. Jdu bezcílně, plný rostoucího strachu. Tady! země se začíná propadat pod nohama. Špatně zahrnutý hrob povoluje pod tíhou mých sto devadesáti liber. Chci utéct, ale motám se dokola…
Mám strach jít spát. Nervózně se převaluju na matraci, počítám rosomáky, medituju osho, nakonec se oblékám a vyrážím do ztemnělého města. Ulicí se potácí poslední hokejový fanoušek s vikingskými rohy v modrožluté barvě, odříhne si a ztratí se v mlze. Podivný přísvit nad paloukem mne vtahuje do svých osidel. Nerovný povrch dává tušit, kde spočívají ostatky dávných lidí. Jsou blíž, než si jsem ochoten připustit. Slyším hlasy: „pojď! pojď!“, a nevím, zda jdou zevnitř hlavy, nebo zpod povrchu zemského; a nevím, která z těch možností je vlastně horší…
Vím jediné: Dokud zde nezaložím keš, nenajdu ztracený klid…
LISTING PRO REALISTY:
Keš velikosti nacro se nachází v areálu Svatojiřského parku v Nymburce, v místech, kde až do 60. let 20. století existoval městský hřbitov. O jeho pohnutém osudu v nedávné minulosti se můžeme dočíst na webu města Nymburk:
„Hřbitov, jehož součástí byla celá řada výtvarně hodnotných náhrobních desek a uměleckořemeslných prací, byl v letech 1967–1969 zrušen a zlikvidován způsobem značně nedůstojným. Jen několik desítek pozůstatků zde pohřbených - ze známých osobností to byl např. básník Otakar Theer a Jan z Wojkowic - bylo exhumováno a přeneseno na nový nymburský hřbitov. Téměř všechny ostatní hroby byly rozebrány, náhrobní kameny rozprodány jako kamenosochařský materiál, ozdobné kovové mříže odvezeny do sběru, hroby - často včetně rakví – byly zasypány, stromy a keře vykáceny a celá plocha hřbitova byla srovnána buldozerem. Nenávratně tak zmizely ostatky např. lékaře Jana Dlabače, přítele Boženy Němcové a mnoha dalších významných nymburských rodů (Zedrichů, Červinků, Černých a dalších). Spolu s nimi zmizela i vynikající umělecká díla sochařů. Jen několik málo cenných náhrobků bylo v 70. letech 20. století přeneseno na dvůr Starého děkanství na Kostelním náměstí. Významné městské pohřebiště se smutnou a pohnutou historií tak dnes připomíná jen kostelík a dvě zbylé hrobky.“
Zdroj: Dostupné z http://www.mesto-nymburk.cz/infocentrum/index.php?stranka=pamatky
DĚKUJI PĚKNĚ ZA NÁVŠTĚVU, AŤ SE VÁM TU LÍBÍ A NEBOJTE SE! STRAŠIDLA (NE)EXISTUJOU…v keši není tužka...