Příběh Zejbišského dvora:
Ještě je tma, olšové porosty u říčky šumí do ticha údolí. Bezměsíčná noc skrývá močály, hřebeny hor i stezku mezi vznikajícími políčky na půdě divokého pralesa. Od sv. Anny přináší chladný vítr tlumené hlasy. Po chvíli se na obzoru zjeví houpavá světýlka několika luceren mířících k oranžové záři skelné huti na Zejbišském dvoře. Muže v trojcípých kloboucích uctivě vítá huťmistr na Starém Zejbiši - Andreas Preissler Páteříkový…
Muži na výzvu Andrease posedají kolem smrkového stolce, který zabírá téměř celou světnici. V kamnech praská, na stole hoří jediná svíce, která sklářům vykresluje vrásky na osmahlých obličejích. Ze svatého koutku přihlížejí světci, lesknoucí se z podomácku vytvořených podmaleb na skle. Pány obslouží nevlastní bratr Andrease Florián, pán statku, jenž využívá králováckého práva varu piva. Muži se dají do běžných sklářských hovorů. Černovlasý mladý muž, který dosud klobouk nesundal, však rázně hovory přeruší: „Rychtáři, tak mluv, však jsi pro nás tajně v noci nedal poslat, abychom tu bez žen tlachali o kvalitě zdejšího křemene!“
Sešlost zvážní, korbele s pivem položí s tázavým pohledem ke stojícímu vůdci hlavní rychty Královského hvozdu. Andreas postaví ke svíci železnou truhličku, již nechal jeho otec v prvním bucharu zdejším vyrobit. „Jako poklad střežím tento svitek s královskou pečetí císaře Rudolfa, pánové.“ Vytáhl omšelý list a pokračoval hrdě, jako kdyby vlastnil šumavský svatý grál: „Proč přišli vaši předci, aby tu v potu a krvi lámali zem a pálili stromy? Aby nám snad vrchnost v sukni a punčochách vládnoucí z nížin brala práva, která jsme už za Přemysla nabyli? Práva za službu v boji, práva za ulehčení života v této divočině plné vlka a medvěda, práva za věrnost a oddanost králi! Vždyť tento panovník český slíbil chudákům tyrolským půdu ve svých horách, na kterou odvahu jiní neměli, a v odlehlosti těchto končin otcové vaši modříny vysázeli, aby český les o symbol jejich domova obohacen byl.“ Muži již tušili, kam Andreasova slova míří. „Vedle boha, pánové, já hodlám poslouchat jen krále českého, neboť nikoho pán a nikoho sluha, to je králováckých sedláků výsluha!“ zvolal tak horlivě, že byl donucen na chvíli se odebrat na čerstvý vzduch, aby zkontroloval podruhy v huti, zda něco neslyšeli, a aby zchladil horkou Preisslerovskou krev, která kolovala po otci v jeho žilách.
„Ženeme se do záhuby, budeme - li Andrease následovat,“ promluvil nejstarší sklář, v jehož očích již jiskra doplála, neboť šedý zákal vykonal své. „Ač jsem slepý, vidím, že Andreas vrchnost jen tak u piva pomlouvat nebude a zase napíše císaři, tentokrát již Matyáši, aby znovu naše práva potvrdil. Až se tak stane, máme tu vrchnost z Opálky každý den, a ani chrastí na otop si pak nebudeme v lese moci nasbírat.“ Muži, vážící si starce nejen pro cenné rady ve sklářském řemesle, však hájili rychtáře. „Chceš snad, aby vnuci tvoji zemřeli hlady, neboť již nyní vrchnost prohlašuje, že lovit ani raka v potoce nesmíme a huť radí přesouvat do míst, kde není javorů ani síly vodní?“ tázal se Florián. Stařec namítal, že všichni stejně vrchnost obcházejí, nedají na její pokyny a dělají si, co chtějí, což se v hlubokém hvozdu dobře skrýt dá. Takto se Králováci akorát připomenou, zase přijde kontrola území a zase se vrchnost nahněvá. Ostatní však mezi sebou přitakávali, že neustále žijí ve strachu, kdo z místních na tvrz opáleckou na ně bude žalovat, a to že podkopává důvěru mezi skláři v obchodě i v budoucích sňatcích jejich dětí.
Andreas rozhovory vyslechl ze síně, vstoupil do světnice a poklekl před slepce: „Nebudeme-li se bránit nahlas, nakonec pozbydem právo za právem i to nejcennější naše - volit rychtáře z řad našeho lidu. Dali jste mi věrnost u sv. Anny tady na Zejbiši a přesvědčili jste druhy naše z ostatních rychet celého Hvozdu Královského, abych za ně všechny mluvil. Pak teď toto právo nehasme, vždyť v nížinách se poddaným o našich právech může jen zdát.“ Stařec položil souhlasně vrásčitou dlaň Andreasovi na rameno, slov již nebylo třeba. Andreas nyní poprvé zasedl za stůl, vytáhl z truhličky druhý, tentokrát nepopsaný svitek a počal psáti císaři dopis s prosbou o potvrzení všech privilegií Králováků. „Až ta baba v punčochách na nás s družinou vod Vopálky přijde, budu mít na Hamrlíku milíř zažehnut a po nepsaném právu uhlířském ji ztrestám. Uhlí mi ta mrcha snad nezkazí!“ promluvil do ticha sklář, který písma neznal, zato dobrých vtipů na Juditu Kolowratovou (zástavní vrchnost Hvozdu) produkoval požehnaně, až jej Andreas musel rázně umlčet. Vždyť nastalo svítání, kdy píší svému králi.
Staří jsou nejmoudřejší. Jak slepý sklář pravil, tak se stalo. Kdyby jen král Matyáš slyšel, jak pěkně o něm horští skláři nad dopisem mluvili, jistě by nedovolil, aby na ně byl uspořádán vrchností hon. Rebelanti od sv. Anny, jak byli Juditou králi označeni, byli násilně odvlečeni na Pražský hrad a uvězněni v Daliborce. Jaké myšlenky se tehdy honili sklářům hlavou, když se jejich královácká hrdost topila v kalužích na podlaze chladného vězení… Horský lid však vždy držel při sobě, zakrátko se shromáždili Králováci ze všech možných samot Šumavy a přispěchali svým hrdinům na pomoc. Andreas měl totiž záložní plán, kterým však zpočátku nechtěl podkopat čest Králováků. Nouze si však vyžádala své. Tentokrát skláři nabídli nikoliv čest a oddanost, ale to, na co slyší všichni…a to peníze. Matyáš nabídku nejbohatších sklářů ze Šumavy posvětil a 5 000 kop míšeňských grošů vykoupilo Královský hvozd z rukou Judity Kolowratové a majetek tak přešel na královskou komoru. Matyáš již mohl, bez obav ze šlechty, potvrdit i práva, o která Andreas s Králováky v dopise žádal.
Odvážný huťmistr se vrátil na Zejbišský dvůr k výrobě barevných korálků do růženců, aby také vychovával svoje děti pod heslem Králováků „Nikoho pán, nikoho sluha“. Jeho zkušenost mu však zasadila do srdce mnoho ran, které již neuměl skrýt. Když třicetiletá válka pronikla i do hlubokých hvozdů Šumavy, zrodila se v hlavě rebelanta myšlenka nepřímé pomsty. Váleční zběhové přepadávali sklářské karavany s výrobky a skláři od sv. Anny přicházeli často o svůj výdělek a někteří formani i o život. Na radě na Zejbišském dvoře se Králováci domluvili, že potíže oznámí úřadům, aby konečně nastal pořádek. Andreas však „úřadů“ nedbal, ještě aby je snad o pomoc prosil. Moc dobře věděl, že ve válce se Švédy, kteří plení celé vesnice, nebude nikdo, komu by záleželo na horských samotách. Vytáhl do boje proti zbojníkům a vrahům sám. Osobně je všechny pochytal a na břehu říčky Ostružné nechal popravit. Tentokrát si svými krvavými činy pohněval přímo královskou komoru. Ta mu vytkla, že překračuje mez a že toto právo žádnému Králováku nepřísluší. Jak si Andreas poradil? Již žádný dopis králi. Rady nejstarších jsou nejmoudřejší. Vzpomněl na slepého starce, jehož huť již před lety vyhasla, a nad jeho hrobem u kaple sv. Anny slíbil, že nechá hvozd, aby jeho činy skryl. Skrýval se tedy a tajně vykonával „horská práva i nepráva“ po svém, aniž by se o nich s kýmkoliv radil a kohokoliv žádal. Dožil se věku starce a skelnou huť přenechal svému nevlastnímu synu Hansovi, do kterého vkládal své naděje, když tragicky na cestách zemřel jeho vlastní syn. Hans nejprve sloužil věci Králováků, jak byl Andreasem vzorně vychován, později se však z ničeho nic postavil na stranu vrchnosti. Podle místních sklářů se stal zrádcem Králováků, pravděpodobně jen kvůli kusu lesa, který dostal od paní Judity Kolowratové. Hans však odmítl složit přísahu poddanosti i císaři a nezaplatil podíl peněz za „znovu-vykoupení“ ze zástavy. Všechna svá odmítnutí psal v dopise královské komoře česky. Pochopili Králováci Hanse špatně? Chtěl snad Hans svým postojem poukázat, že tradice je tradicí, a že Králováci za svá práva platit nemají? Ze situace žádný prospěch nebude, to věděl moc dobře. Na příkaz nejvyšších byl donucen odstěhovat se z Královského hvozdu do Vrhavče, kde se stal mlynářem.
Mnoho vody uplynulo v říčce Ostružné, mnoho se změnilo od dob Andrease, avšak lidé, jejich myšlenky a činy zůstávají stejné. Až budete poslouchat Ostružnou z mostku pod dvorcem, vzpomeňte na Králováky, vzpomeňte na Andrease i Hanse. Duchové tu v chátrajícím dvorci stále jsou. Nejeden pocestný tu zahlédne muže v kabátci a trojcípém klobouku, jak tajně obchází své sídlo. Spatřit prý můžete i duchy popravených zbojníků. Chcete-li, aby duchové zmizeli, nebo lépe, aby se vůbec neukázali, zavolejte nahlas z kamenného mostku směrem na Hamrlík proti proudu říčky Ostružné: „Nikoho pán a nikoho sluha, to je Králováků výsluha!“
Zejbišský dvůr, nejstarší sídlo na území královácké rychty dnešní Javorné:
Dnes Zejbišský dvůr chátrá a slouží zemědělským účelům. Dochovalo se obytné patrové stavení v barokní podobě, chlévy s propadlou střechou, stodola a v obvodovém zdivu kaplička se zvonicí, na které je místy patrná bleděmodrá omítka. Dvorec je prvním sídlem na území Javorné a předpokládá se, že tu stál dávno před rokem 1565. Skláři se do míst pozdějšího dvorce dostali z Onoho Světa (sklárna již v roce 1494) přes Hamrlík po proudu Ostružné, kde začaly pracovat asi tři mlýny, hamr i pila. Starobylost dvorce dokládá i to, že není pojmenován podle pána, ale podle místa, což se v pozdějším období již netradovalo. Jméno dvorce přešlo po čase na název celé rychty Zejbišské. Samotný dvůr byl také označován jako Starý Zejbiš. Původní název Seewiesen byl počeštěn: Seewies – Segbis – Zeybis – Zejbiš. Jméno dostal dvorec pravděpodobně podle malých jezírek, která se objevovala zejména v době tání kolem říční nivy Ostružné (Seewiesen = Jezerní louky). Až v 50. letech 20. století byla obec Zejbiš přejmenována podle zdejší hory na Javornou. Pokud navštívíte „Starý Zejbiš“ na jaře, kdy Ostružná rozkvete žlutými blatouchy, možná tato jezírka objevíte kolem toku na podmáčené louce pod dvorcem (za mostkem vpravo).
Sklářské řemeslo na Zejbišském dvoře:
Za Andrease Preisslera a jeho otce Georga (nejstarší sklář z Javorné) se zde vyráběly páteříky – korálky do růženců různých barev a velikostí. Odvážely se v soudcích na vozech mířících s formany do Norimberka. Páteříky také putovaly až do Ameriky, kde sloužily jako výměnné platidlo s indiány. Později na Zejbiši pracuje Andreasův nevlastní syn Hans, který vyrábí také sklo tabulové a křídové. Provdáním Andreasovy vnučky Anny Marie přechází majetek prvních sklářů z Javorné - Preisslerů - na rovněž významný sklářský a královácký rod Eisnerů.
Kudy k Zejbišskému dvoru...
DOPORUČENÍ : Vždy používejte mapu, kompas a GPS souřadnice !
POZNÁMKA : I když má tato keš atribut "v zimě nedostupné", vždy záleží na aktuálním počasí na Šumavě !
Na Zejbiš se dostaneme automobilem, vhodné místo pro zaparkování je až za mostkem přes Ostružnou. Pozor – oficiální parkoviště zde není - kolem se nachází soukromé pozemky. Příjemnější je zaparkovat v Javorné u kostela sv. Anny a jít pěšky procházkou tu stejnou cestu, jako Králováci z našeho příběhu:
1. výchozí místo: Javorná na Šumavě, parkoviště u kostela sv. Anny – Buchar – farma Štíhlov – Zejbišský dvůr (pod dvorcem opravený historický mostek, po proudu říčky zlatokopecké sejpy, za mostkem podmáčená louka s blatouchy, proti proudu říčky zapovězená tůňka a borůvky, zbytky náhonu, osada Hamrlík)
2. výchozí místo: Na Zejbišský dvůr se dostaneme také od obce Jesení (před cedulí konec obce ve směru na Železnou Rudu odbočit doleva).
Příroda kolem nás je jedinečná! Ať už zrovna lovíte kešky nebo jen
procházíte, buďte k ní prosím vždy ohleduplní. Jedině tak můžeme přírodu
pozorovat právě v takových podobách, jaké nám odhaluje Šumava.