To bylo za té dlouhé války. Armády táhly ze severu na jih, pak zase z jihu na sever a tak pořád dokolečka. Jedni mluvili tak, jiní onak a málokterým bylo rozumět. Ale popravdě řečeno, bylo to vcelku jedno, neboť drancovali, kradli a zabíjeli všichni stejně. Cizozemec stejně jako vlastní.
No, a když táhli zrovinka přes Fefry, zůstal po nich v jedné chalupě mrtvý chlap. Tedy voják. Asi dostal zálusk na nějakou zdejší ženštinu, starýmu se to nelíbilo a dal to výrazně najevo. Armáda odtáhla ve spěchu a ani nezjistila, že jim jeden chybí.
Jenže ten chlap byl nějaký divný. Takový prcek, v prapodivném obleku se zahnutou šavlí a fousem jak poustevník. Prostě a jasně, byl mohamedán. Mrtvý jako mrtvý, umíralo se v těch časech den co den, šoupli ho jen tak bez obřadu na hřbitov, co byl kolem kostela svaté Anny. Kam taky jinam.
Nějakou dobu se nedělo nic. Anebo si toho nikdo nevšiml. Ale za šest neděl to začalo. V noci se ze hřbitova ozýval hučení, jako by se nad ním přehnala vichřice. Blýskala tam světýlka a hemžilo se to tam kostlivci a různými stvůrami. A co horšího, ráno tam byl takový svinčík, že to pak muselo půl tuctu ženských dávat dohromady, aby z toho nebyla ostuda.
A že se tam ti nebožtíci, snad kvůli tomu cizinci, nemohli shodnout a nepomáhalo ani svěcení ani zaříkání, rozhodli se feferští, že hřbitov přestěhují kus za ves až tam k lesu. Tam ať duchové si řádí, jak chtějí.
Asi by to vyšlo, nebýt neskonalé lenosti hrobníka. Toho už nebavilo převážet kosti z jednoho místa na druhé, a tak, když byl na hřbitově sám, naházel je do jedné díry dole ve zvonici a tu pak zazdil.
Když bylo hotovo, šli se všichni v noci podívat ke hřbitovu, jestli tam to strašidelné představení bude pokračovat. Jenže nepokračovalo. Byl tam klid, tak jak na pořádném hřbitově ostatně bývá. A tak to už zůstalo. Ani kolem kostela to již v noci nehučelo a neblýskalo, ale tak úplně v pořádku to nebylo. Čas od času zvonice vyhořela, párkrát do ní uhodil blesk a v noci se na stěnách kostela objevovaly prapodivné čmáranice, ikdyž kostelník se dušoval, že nikdo nepovolaný se bez jeho vědomí do chrámu dostat nemohl. A jednou, a na to místní vzpomínají dodnes, se při jedné velké slávě zřítil kůr i s hudebníky.
Dnes už se v kostele svaté Anny na Fefrách mše svatá slouží jen málokdy a nikdo netuší, jak to tam v noci vypadá, ale pravda je, že si lidi občas stěžují, že za nocí, kdy z měsíce zbývá jen malý srpeček, se z věže ozývá prapodivné kvílení.
Autor: Jaroslav Pulkrábek
Tak tolik pověst o feferském hřbitově, i když kdoví, jestli na tom není trocha pravdy....někdy je v noci a brzy ráno nějaké to kvílení slyšet je, buď vítr nebo....
Přeji vám šťasný lov a žádám abyste uložili keš tak, jak byla, děkuji.