Daleko, vlastně nedaleko za vsí, tam, kde se říkalo Na Balatonských rybnících, žil v hluboké tůni za hrází vodník. Byl to už jeden z posledních vodníků na světě, jmenoval se Broumus Balatonský, sedával večer na staré vrbě a pokuřoval spokojeně z faječky. Tak seděl vždy dlouho, dlouho do noci, naslouchal kuňkání žab, a když už byl ospalý, vyklepal faječku a hup! do vody, do hluboké tůně a šel spát.
Když tak zase jednou pozdě večer seděl na vrbě a nebylo slyšet nic jiného než žabí kuňkání a kapičky vody z vodníkova zeleného fráčku, které padaly do tiché vody, bylo najednou vodníkovi smutno. Ani faječka mu teď nechutnala, schoval ji proto do fráčku, podíval se na měsíc, který se nad ním na nebi už dlouho široce usmíval a takto k němu promlouval: „Já vím, ty se mi tady každého večera vysmíváš, jaký jsem to vodník, jaký jsem to budižkničemu. Už nejsem ten vodník, jaký jsem býval, to už není ten starý Broumus, kterého se báli všichni lidé a vyhýbali se mu na sto honů jako čert kříži. Dnes už mám měkké srdce, dnes už je mi každého líto, dnes už nedovedu nikoho utopit. Je to také těžká věc. Lidé dovedou plavat a nemám už tu sílu, jakou jsem míval, dokud jsem byl mladý. Nu, najde se ještě takový neopatrný, takový nešika a pytel neštěstí, jako byl Jarda, že by bylo lehko ho stáhnout pod vodu, ale začal ti najednou prosit, škemrat, naříkat a fňukat, pláče, vzdychá, vrní a sliboval hory doly.
Každý má přece svoje zaměstnání, povídám si, někdo chodí do kanceláře, jiný je obchodník, jiný zase profesor, učitel, dělník, zámečník, zedník a vím já, co ještě, nu a já jsem vodník, a pořádný vodník topí lidi. A protože jsem byl vždy poctivý ve svém zaměstnání, povídám: „Marný svět, musíš pod vodu.“ A tu Jarda začal ještě více prosit, naříkat a škemrat, až mi srdce usedalo, tak mne ještě nikdo na světě neprosil. Říkal, že když ho neutopím, vezme mě k Matuškovi do pivovaru na pivo.
,,A vzal tě tam?“ zeptal se měsíc na nebi a smál se celou tváří. „Vzal,“ řekl vodník. ,,A moc jsem si na něm pochutnal. Jenže od té doby tam s Jardou chodím pořád a na topení lidí nemám ani čas, ani náladu! A v hrníčku mám poslední dušičku, tak jaký já pak jsem vodník!“
„Teda, Měsíci, počkej, mám ji tam ještě vůbec?!“ Měsíc se s věčným úsměvem na tváři zhoupl a schoval se za veliký mrak.