Přestože se semonickému rychtáři Pácaltovi do Smiřic vůbec nechtělo, musel se na zámek vypravit.
Obával se výsměchu zámeckých úředníků, ale kupodivu, nic takového se nestalo. Jako by zpráva, kterou přinášel, nebyla pro ně žádnou novinkou, jako by byli rádi, že s tím přišel právě on.
Dokonce ochotně poradili. Chtělo by to prý nenápadně rozprostřít na dveřní závěsy a dveřní zámek pavučiny a zem před vchodem posypat jemným dřevěným popelem. Poté prý bude v celé té tajemné záležitosti jasno hned.
Stalo se, jak řekli.
Semoničtí se pak večer opět, tak jako v poslední době už mnohokrát, sešli u kovárny na cestě k Rožnovu a napjatě čekali. Obloha nad nedalekým Chloumkem temněla, silueta kostelíka svatého Václava pomalu splývala s černí nebes. Chloumek tenkrát nebyl porostlý lesem tak, jako je tomu dnes, a kostelík byl tedy výraznou dominantou kraje a viditelný již zdaleka.
A pak to přišlo znovu. Přesně tak, jak se to stávalo již po několik večerů. Ze tmy vystoupila osvětlená okna kostelíka. Rozsvěcovala se pomalu, jako by každou chvílí opět chtěla potemnět.
Zástup u kovárny to sledoval mlčky. Do řeči se nechtělo nikomu. Ráno se uvidí. Ráno je vždy moudřejší večera.
Ale nebylo. Ukázalo se totiž, že pavučiny jsou netknuty a v popelu před těžkými veřejemi šlápota žádná. Vysvětlení vrchnostenského úřadu, že osvětlení uvnitř kostela může být způsobeno odrazem paprsků měsíce či hvězd na nově pozlacených rámech obrazů, neuspokojilo v Semonicích, ale ani v širokém okolí, nikoho. Vždyť měsíc nesvítil vůbec a hvězdy blikaly více než úsporně.
Nedalo to mnohým spát, proto se za bílého dne, kdy odvaha všech dosahovala až k vrcholku věže kostela svaté Markéty, sousedé sešli a jako jeden muž rozhodli: „Na Chloumek se v noci vypravíme a čert by v tom byl, abychom nezjistili, čím je vlastně kostelík osvětlován.“
Věc však nebyla vůbec tak jednoduchá. Bělovlasý stařec mezi nimi, všemi považovaný za písmáka, rozvážně promluvil:
„Varuji vás, nevstupujte do nadpřirozených jevů. Vždyť kam se poděli Bohem zavržení andělé? Hint: poklad visí pod křížkem. Někteří byli svrženi do vod a dodnes v nich přebývají. Mně samému zastavili ještě v dobách mé mladosti v minulém století uprostřed Labe loďku a začali jí otáčet čím dál tím rychleji, až se do ní voda nabírala. A jen vroucí modlitba mě tehdy zachránila.
Odkud se berou lidé, kteří s vámi jdou podél luční strouhy, ale po druhém břehu, a na křesťanský pozdrav vám neodpoví a hned za první vrbou zmizí a už se nikdy neobjeví? A co světýlka, která vídáme na bahnitých lukách pod Semonicemi až k Čáslavkám nebo u dolních zahrad, kde kdysi bývalo staré rameno Labe? Jsou ti padlí andělé i v podzemí, nepokoušejte ani stopy jejich činů... Nepokoušejte...“
A protože tuhle dlouhou řeč poslouchaly i ženy přítomných mužů, prosily a prosily - a věřte, nemusely prosit příliš dlouho - aby se žádná noční výprava neuskutečnila.
Jenom rychtář Pácalt se nechtěl tak jednoduše vzdát. I když mu varovný hlas bělovlasého výměnkáře zazníval i do neklidných nočních snů, rozhodl se nakonec, že se v noci na Chloumek vypraví, a to bez vědomí sousedů.
Počkal si pár dnů, až měsíc přece jen trochu povyrostl, a přibral si na pomoc jednoho mladého siláka čeledína, který na duši své matky přísahal, že se nebojí ani samotného vládce pekel. A takových nočních vycházek má prý za sebou na tucty.
Když se vydali na cestu rovnou přes zatím ještě holá pole, okna kostelíka byla temná. Nechali stranou spoře osvětlená okénka mlýna Skořípka a jak se tak blížili k mělkému údolíčku, jímž protéká Jordán, zamrzala jim slova na rtech, přestože bylo poměrně teplo.
A nebylo to jen ticho, které se rozprostřelo mezi oběma odvážlivci. Jako by celý kraj obestřelo hluboké mlčení. Ze mlýna sem nedolehl ani hlásek obvykle tak rozpustilé mlýnské chasy, potok Jordán, jenž si obvykle vyprávěl s oběma břehy i pokroucenými houževnatými vrbami, tekl tak tichounce, jako by byl jedna obrovská hluboká tůň.
Když stanuli na jeho břehu, vyplula z temnoty před nimi, bylo to náhlé a hrůzyplné, světla v oknech kostelíka. A do toho obrovsky vysokého ticha, vyklenutého od hladiny Jordánu až kamsi k nedorostlému srpku měsíce, jako by pojednou zazněl poryv varhan. Varhan z kůru u svatého Václava.
Oba muži strnuli. Jejich chodidla zapustila kořeny. Pak čeledín padnul před rychtářem na kolena a objal oběma rukama jeho nohy. Strach ho docela přemohl. Cosi nesrozumitelného drmolil mezi zuby. Ani rychtář ale na tom nebylo nic lépe. Zvuky varhan dotíraly stále zřetelněji a světlo v oknech jako by sílilo. Jako by se přibližovalo. V panice obrátili k domovu.
Po chvíli do tmy zaznívalo již jen jektání zubů a zvuk klopýtajících nohou po úzké a hrbolaté mezi. To čeledín nevěděl, zda má jít před rychtářem či za ním. Bál se totiž obojího.
Když se pak po dlouhé chvíli, takřka u Semonic, ohlédli, spíše vytušili než viděli ve slabém světle měsíce jen málo zřetelnou, docela potemnělou siluetu svatováclavského kostelíčka.
Přešlo jen několik týdnů a záhadné světlo se v oknech kostelíka přestalo objevovat. Zdálo by se, že lidé brzy na vše zapomněli, ale kdepak... Vždyť tajemství je tajemstvím v každé době a tohle tajemstvím zůstalo. Natrvalo.
A je to tak dobře. Dnes už to přece víme. Pokud tato tajemství ovládala mysl lidí, neměli jsme kostely - a to i ten na Chloumku - vykradené..
Stage 1.) N 50° 19.934 E 015° 52.766 - nacházíš se na staré cestě do Rožnova odkud semoničtí napjatě pozorovali siluetu kostelíka svatého Václava, zjisti modré číslo na bílé tabulce na plotě domku po pravé ruce, to je tvé AB, dále zjisti dvojciferné číslo CD na čelní stěně budovy po levé straně od bývalé Rožnovské cesty jedná se o areál přepravní firmy
N 50° 19. (C+D)(A+D)(C-D+A)
E 015° 52. (D+D)(C-A+D)(B+C)
Jsi dost vidět, chovej se nenápadně, po nálezu prosím krabičku pečlivě uzavři, ať pro ni nemusím slézat. Když se po nálezu otočíš uvidíš v poli dva barevné sloupy, nad tím pravým skrz stromy prosvítá tajemný kostelík, když budeš mít štěstí možná uvidíš i záhadné světlo z pověsti. Opiš si bonusové číslo, třeba se ti bude hodit.