NOVOVESKÉ POŠMAJDÁNÍ 7 - ROUZEŇ
Toto poslední novoveské zastavení Vás zavede na vrch Rouzeň, se kterým je Nová Ves úzce spojena. Ve 13. století tu totiž stávala vesnice Rouzeň, ze které, po jejím zániku, odešli lidé dolů k Novoveskému potoku a založili zde obec novou a pojmenovali ji Nová Ves.
[ENGLISH]: This last Nová Ves stop takes you to the top of Rouzeň because the hill is closely linked to this nice village. There used to stand village Rouzeň in the 13th century. After its termination, people came down to the Newvillage stream and established new village - Nová Ves.
photo by Zdeněk Kubánek Kubis
JAK NA KEŠKU
Keška se nalézá nad opuštěným opukovým lomem u trojkmenné třešně pod kamenem. Dostanete se k ní celkem bez problému pěšky po cestě od uvedeného parkoviště (rozšířená odbočka polní cesty od silnice)(cca 600m) nebo až téměř k ní na kole či terénnějších povozech. Je to poměrně klidné a hezké místo. Schránka (1,2 l lock&lock) leží celkem blízko prudčího svahu, tak pozor na své ratolesti.
VÝHLÍDKA OD HRUŠNĚ
Kousek od kešky po kraji pole výše stojí velice zajímavá hrušeň, od které je pěkný výhled do krajiny - na Železné hory a okolí.
[EN]: HOW TO THE GEOCACHE
The Geocache is placed over the marlstone quarry under the stone near the three-trunk cherry tree. You can walk there along the path from the parking place (see waypoint) (widened turning of the path from the road). The distance from parking place to the Geocache is approximately 600m. The box (1,2 l lock&lock) is placed quite near the steep slope so watch out for your children. It is calm and beautiful place and you are welcome to visit it:o)
VIEW FROM PEAR TREE
A short walk from the Geocache along the edge of the field above is very interesting pear-tree and from it is very nice view of Železné hory (Iron Mountain) and its surrounding.
HISTORIE ZANIKLÉ OBCE ROUZEŇ
Jedná se o delší, leč, dle našeho mínění, celkem zajímavý text.
Zaniklá Rouzeň, zanechala v paměti rodáků ve Vísce a Nové Vsi mlhavou, nezřetelnou stopu, ale přesto vyvolávající řadu otázek. Vznášela se jako přelud nad krajinou, existovala ta vesnice vůbec, či nikoliv? Pokud ano kde přesně ležela, kde se rozkládaly její pole, po jakých přístupových cestách do ní chodili její obyvatelé?
O jejím zániku se dochovala pověst, jak ji obyvatelé trpící nedostatkem vody opustili (když jim snad opakovaně vyhořela) a rozešli se do sousedních vesnic, Nové Vsi a Vísky. Pověst, která ve světle dosud zjištěných prokazatelných faktů o této vesnici osvědčuje překvapivou výpovědní hodnotu.
Někdy se podaří proniknout proti proudu času usilovně vyhloubenou sondou do dávné minulosti, v tomto případě do 13. století, do období významných změn, které změnily tvář krajiny a jejího osídlení. Takovým nikoliv běžným příkladem je zaniklá vesnice Rouzeň, která stála na samém okraji katastru dnešní Vísky. Byla to ničím výjimečná vesnice, dočista průměrné velikosti, nenápadná v lesnaté krajině, kde byly takové vesnice zakládány, jak vesničané prosvětlovali les, a zakládali pole.
Kombinací archeologického průzkumu, historického výkladu listiny, etnografickým rozborem v místě tradované pověsti, zkoumáním podmínek životního prostředí se lze dobrat v některých detailech plastického obrazu tehdejšího osídlení této vesnice. Přesto však řada otázek již navždy zůstane skryta za obzorem našeho poznání. Zaniklá Rouzeň ležela na okraji malého potočního údolíčka, chráněná od severu jeho nevelkým svahem, od západu pak mohutným masivem stejnojmenného opukového návrší.
Na základě mnohostranného přístupu k různým pramenům poznání této zaniklé historie, před námi vyvstává vícevrstevný obraz tehdejší doby. Je jisté, že okolí dnešní Vísky a zaniklé Rouzeně patřilo významné pozemkové vrchnosti – vilémovskému klášteru benediktinů v nedalekém Vilémově, který se jako vlastník rozsáhlých, tehdy neosídlených, většinou lesnatých ploch, snažil tyto ladem ležící území hospodářsky využít. Aby taková ladem ležící území přinesla užitek, k tomu se dalo tehdy dojít různými způsoby. Ten konzervativní spočíval v založení vesnice, vyklučení lesa a jeho proměnou v pole, která živila nejenom samotné osadníky, ale prostřednictvím dávek i pozemkovou vrchnost, v tomto případě vilémovský klášter. Takové vesnické sídliště, pokud bylo uvážlivě založené s ohledem na přírodní a ekonomické podmínky, obvykle prosperovalo, dobře uživilo své obyvatele a prostřednictvím dávek také dobře prospívalo svým vlastníkům - vrchnostem. To ale nebyl, jak se ukázalo po několika desítkách let, příklad Rouzeně. Další způsob hospodářského využití pusté lesnaté krajiny nastal kolem poloviny 13. století, kdy dorazila na Vysočinu „stříbrná“ horečka, která prudce změnila poměry v krajině a příval nových obyvatel zasáhl do běžného života. Pokud lze soudit, v okolí Rouzeně nic takového bezprostředně neproběhlo, tam šel život v rytmu zemědělských prací. Nejsou k dispozici žádné doklady, ani listinné, ani archeologické, o těžbě rud, třeba jen rýžování z náplavů potoků. Stejně tak archeologický průzkum v okolí zatím nenašel stopy po pálení dřevěného uhlí, jeden ze způsobů využití rozsáhlých lesních porostů.
Ačkoliv historické stopy po Rouzeni zůstaly pouze v podobě jediné, byť poměrně obsáhlé listiny z období jejího zániku, stejně tak je to pověst o jejím zániku a v neposlední řadě nenápadné keramické úlomky v ornici v místech, kde se vesnice rozkládala v období své nedlouhé, sotva půl století trvající existence. Tyto stopy sice nic bezprostředně nevypovídají o jejím vzniku, ale přesto je možné odhadnout pravděpodobný vývojový scénář.
Skupina osadníků, kterým určila místo pozemková vrchnost, klášter, začala na určeném a díky výskytu keramických úlomků dodnes patrném místě klučit les, měnit jej v pole a budovat stavby, patrně dřevěné vesnické chalupy. Je pravděpodobné, že použili dřeva, ačkoliv nově vznikající vesnice ležela v těsné blízkosti kvalitního ložiska dobře těžitelné a štípatelné opuky. Samotná uvážlivá volba místa znamenala závažný fakt, který mohl předznamenat další osudy vznikající vesnice a jak ještě uvidíme vznikající Rouzeň dostala do vínku polohu, která jí byla zřejmě osudná. Plocha, jakou zabírala vesnická zástavba Rouzeně v době jejího zániku se dá dobře a poměrně přesně určit sběrem keramických úlomků pocházejících z běžného nádobí, činila kolem 500 metrů čtverečních, čímž tato vesnice nijak nezaostávala za obvyklým průměrem tohoto období, skládala se z několika, odhaduji 4 – 5 usedlostí, možná trochu více, přesnější odhad již asi možný nebude. Takovou plochu zabírala v době svého zániku, kolem roku 1300, ale při svém vzniku mohla být i menší, ale také nemusela, to je otázka, na kterou již nebudeme znát odpověď.
Naopak jisté je, že osadníci měli několik let na to, aby vykáceli les nejenom v místě vesnice, na mírném svahu nad potůčkem ale hlavně na to, aby založili první pole, které je měla živit a také živila. To nebyla příliš dlouhá doba uvážíme li nástroje, se kterými se museli pustit do lesního porostu, v té době tvořeného velkými kmeny jedle a buku. Měli totiž v podstatě jen dva, a sice sekeru, onen univerzální nástroj středověkého osadníka, kterou káceli stromy, stavěli usedlosti, a motyku, kterou klučili kořeny. Snad jenom rýč mohl trochu pomoci, ale na náročnosti práce to neměnilo nic, představy o tom, že osadníci spálili les, aby získali volnou plochu neodpovídají skutečnosti, dříví bylo poměrně vzácné, zdroj stavebního materiálu, paliva, dřevěného uhlí, věcí do domácnosti, násad nástrojů, darmo se v listině o jejím obnovení z roku 1288 nepíše o tom, že vesničané nesmí hospodářky využívat okolní lesy, vyjma na topení jako paliva a pro účely obnovované vesnice. Taková byla situace v době sepsání smlouvy o obnově pusté Rouzeně, v době jejího vzniku před několika desítkami let nebyla cena lesa menší.
Vesnici založili přímo nad potůčkem, jehož zdrojem vody je malé povodí, v podstatě stráně tohoto údolí a svahy stejnojmenného masivu. Z logiky věci vyplývá, že napřed zbavili lesního porostu bezprostřední okolí potůčku, vesnice a její hospodářské plochy ležely v podstatě na jeho prameništi. Až potom začali postupně budovat polní plochy, sady a luční porosty, přičemž nepochybně postupovali v průběhu let od vlastní vesnice dál, ale není jisté kterým směrem. Pověst praví, že zánik vesnice spolupodmínil nedostatek vody, to by naznačovalo, že mimo jiné poměrně rychle odlesnili nejbližší okolí, zřejmě i svahy nad vesnicí, možná i samo temeno kopce. To všechno jsou plochy, z nichž se sbírala voda do potůčku, který sloužil zásobení Rouzeně. V době, kdy osadníci začali budovat vesnici bylo v potůčku vody trvale dost, protože byl všude les, který působil vyrovnanou odtokovou bilanci, ale po odstranění lesa nejspíše vzniklo jen občas průtočné koryto, které často vysychalo.
Takže je pravděpodobné, že osadníci si svojí pilnou těžkou prací podřízli větev na které seděli, porušili křehkou ekologickou rovnováhu části krajiny, kterou obhospodařovali, v tomto případě vodní režim, ale tyto souvislosti byly nad rámec možností jejich chápání. Následně totiž mohla jejich vesnice trpět sezónním nedostatkem vody, technická opatření k nápravě byla sice tehdy možná (vybudovat malý rybník), ale s nejistým výsledkem. Tak či onak mohlo se přestat vyplácet hospodařit v těchto místech a pokud se náhodou sešlo ještě více nepříznivých okolností, a doba po bitvě na Moravském poli byla na takové pohromy bohatá, tak nepřekvapí, že vesnici nakonec opustili a odešli jinam. Další možná příčina jejího zpustnutí, jak o tomto stavu hovoří listina o jejím obnovení z roku 1288 mohla být různá, třeba válečné události, její vojenské vyplenění. Čas zániku Rouzeně je možné určit rozborem střepů hrnců, nalezených v místech osídlení, kolem roku 1300, spíše o něco dříve, méně přesně vymezuje dobu trvání vesnice, obsahuje totiž většinou střepy z posledního období života vesnice. Ale i tak lze odhadnout, že existovala sotva půl století, tedy předpokládané období jejího vzniku nedlouho před polovinou 13. století. Další překvapivě konkrétní představu máme o rozsahu území, které vesnice obhospodařovala, o jakémsi katastru, který je již dávno rozdělen mezi sousedící vesnice, Novou Ves a Vísku. Tak se při pohledu na mapu rýsuje plocha oválného tvaru o rozměrech 1,2 x 2,5 km, kde všude se vyskytují varianty jména „Rouzeň“ označující polní plochy, původně místa, která patřila k zaniklé vesnici. V době zániku vesnice těsně před rokem 1300 došlo totiž zde, stejně jako na mnoha jiných místech, k přestavbě krajiny - zaniklou Rouzeň a její pole pokryly polní parcely, došlo k rozdělení jejího katastru mezi Vísku, především však z větší části směrem k nově vznikající Nové Vsi, která pohltila většinu zemědělské plochy zanikající Rouzeně. Její zánik nebyl patrně nijak dramatický, nýbrž postupný, a nakonec byla nejspíše plánovitě vyklizena. Osadníci nejspíše skutečně odešli, jak traduje pověst, jednak do sousedící Vísky, dílem Nové Vsi.
JEDINÁ PÍSEMNÁ STOPA
Jediná stopa, která zbyla v písemných pramenech po zaniklé vesnici, je smlouva, kterou uzavřel vilémovský opat jako vlastník vesnice s Jistislavem z rodu pánů z Chlumu, kterou opat pustou Rouzeň pronajal Jistislavovi na dobu jeho života proti částce finančních prostředků. Jednalo se o 2,1 kg stříbra na kterou byl oceněn doživotní nájem pusté vesnice, což nebyla bezvýznamná částka, hlavně byla složena hotově, což klášter zotavující se ze škod utrpěných po roce 1278 jistě ocenil. Taková smlouva byla pro nájemce – Jistislava, riskantní, měl k dispozici vesnici a užitky z ní po dobu toliko jeho života, po smrti se měla vrátit (znovu)vybudovaná a prosperující zpět klášteru. Jinak řečeno čím déle by žil, tím déle (a tedy více) poplatků by z vesnice vybral. Podle tehdejších právních zvyklostí v tomto smluvním režimu musel Jistislav přivést nové osadníky do pusté vesnice, kteří by ji znovu vybudovali. Aby tam vůbec nějaké dostal, musel je něčím stimulovat. A sice tím, že nově vybudované domy budou v jejich vlastnictví a obdělávaná pole budou mít doživotně a dědičně pronajatá. To všechno lze zjistit právním rozborem této smlouvy.
Zajímavé je, že pokud skutečně v duchu smlouvy z roku 1288 opravdu přišli noví osadníci a podle datování střepů tam nalezených vesnice byla opuštěna kolem roku 1300, tak to tam příliš dlouho nepobyli, sotva deset let. Stejně tak se nezdá, že by se měnil půdorys vesnice, jak bylo obvyklé při jejím obnovení ve smyslu této smlouvy. Vysvětlení může být v podobě neuvěřitelnou náhodou v čáslavském kostele sv. Petra a Pavla dochovaného náhrobního kamene s rytinou právě toho Jistislava ze smlouvy roku 1288. Je na ní vzhledově mladý muž kolem třicítky. Pokud se jedná o jeho reálný věk v době úmrtí a smlouvu podepsal jako zletilý, to bylo v té době krátce po dvacátém roce věku, tak to sotva stihnul obnovit vesnici, ale je otázka zdali se mu podařilo stihnout čerpat z ní užitky. Po jeho smrti se měla uplatnit smluvní zásada o vrácení předmětné vesnice klášteru. Jak s ní dál klášter naložil, je otázka, současný stav je takový, že většinu pozemků pohltil katastr Nové Vsi, která tehdy téměř jistě vznikla, v rámci přeměny krajiny. Z menší části bylo připojeno území Rouzeně k již existující, sousední Vísce.
Je tedy pravděpodobné, že pozemková vrchnost – vilémovský klášter rozhodla o tom, že Rouzeň ležící nedaleko Vísky se přes (anebo právě proto) provedený pokus nevyplatí obnovit, část jejich pozemků se připojí k Vísce a větší část k nově vyměřené dnešní Nové Vsi, kam také odešli její obyvatelé. Bez zajímavosti také není ani skutečnost, že Víska a Nová Ves leží na větším potoce. Tak totiž vypadala přestavba krajiny, méně vesnic obdělávalo větší části krajiny pomocí vyspělejších technologií obdělávání půdy. Rouzeň a Víska vznikly téměř jistě zároveň v období nedlouho před rokem 1250, v rámci jedné „osídlovací vlny“, rok 1300 přežila jen jedna. Takových příkladů je mnoho. Zcela výjimečná je ale stopa, která po Rouzeni zůstala. Po místu kde ležela, po jejím „katastru“, dávno rozděleném mezi sousední vsi, přesto různé varianty jména „Rouzeň“ ukazují kam až sahal. Jestliže přeměna krajiny kolem roku 1300 se dochovala v hlavních rysech včetně stop po zaniklé vesnici dodnes, tak mohutné kultivační úpravy (ve druhé polovině 70. let 20. století) v okolí zcela setřely zbytky několika úvozových cest které překonávaly poblíž Rouzeně údolí Novoveského potoka. Některé mohly být přístupové cesty k Rouzeni, některé však mohly být zbytky polomytické, nicméně reálně existující Libické stezky, která patrně procházela touto oblastí. Zanikly beze stopy, jedni z mála svědků doby třináctého století. Další pozůstatky po středověkém osídlení jsou úlomky středověkých nádob v ornici v místech zaniklého osídlení, jako určitá zajímavost byla při povrchovém průzkumu poblíž Rouzeně nalezena také pravěká kamenná sekera. Tento druh nálezů není v oblasti typický, ačkoliv se občas vyskytne, může znamenat pohyb lidí v pravěku komunikací procházející údolím Doubravy. Závěrem je tedy vhodné upozornit na tyto nenápadné svědky dávno zaniklé minulosti, jejichž nálezy dokládají staré osídlení. Historii a prehistorii místa rodné obce totiž nepíší jenom odborníci v tichu pracoven, ale především poznatky přímo z daného místa, názvy neosídlených míst, archeologické nálezy, zbytky starých cest, zaniklé úvozy, rybniční hráze. Toto jsou informace, obvykle uschované v myslích lokálních patriotů, kde se co nalézá v polích a lesích v okolí rodné obce, které podstatně doplňují obraz zdánlivě beze stopy zašlé minulosti.
Literatura: Zdeněk Pehal, Zaniklá středověká vesnice Rouzeň u Nové Vsi u Chotěboře, k. ú. Víska, Havlíčkobrodsko 23, Havlíčkův Brod 2009, s. 7-33
NEZAPOMEŇTE SI OPSAT BONUSOVÉ ČÍSLO na víčku nebo z logbooku
DON’T FORGET TO WRITE DOWN A BONUS NUMBER from the lid or the logbook.
