Malý princ je jedna z nejslavnějších pohádek naší historie. Autor Antoine de Saint-Exupéry dle dostupných pramenů zemřel po pádů letadla roku 1944 do Středozemního moře. Ale realita je jiná. Při hledání draka, který nám uletěl, jsem našel neobvyklý objekt na stromě. Vylezl nahoru a zjistil, že jsou to trosky letadla známého autora. Zřejmě stoupavý proud pomohl při poruše, a donesl letadlo až k nám.
A protože Malý princ není jen tak obyčejná knížka, nutností k zalogování je obrázek beránka do logbooku.
Výtažek z knížky:
"Prosím pěkně…nakresli mi beránka…"
"Cože?"
"Nakresli mi beránka…"
Vyskočil jsem, jako by do mne hrom uhodil. Dobře jsem si protřel oči. Pozorně jsem se podíval a spatřil jsem prazvláštního človíčka, který si mě vážně prohlížel.
Toto je jeho nejlepší portrét, jaký se mi podařilo později nakreslit.
Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše. Udiveně jsem se díval na ten zjev. Považte jen, že jsem byl na tisíc mil od jakéhokoliv obydleného kraje. A můj človíček nevypadal, jako by zabloudil ani jako by byl na smrt unavený nebo vyhladovělý, polomrtvý žízní nebo na smrt vylekán. Vůbec nevypadal jako dítě ztracené v poušti, na tisíc mil od nějakého obydleného kraje. Když jsem konečně byl schopen promluvit, řekl jsem mu:
"Ale … co tu děláš?"
A tu mi docela tiše, jako něco nesmírně vážného, opakoval:
"Prosím pěkně … nakresli mi beránka…"
Když stojíme před příliš velkou záhadou, neodvážíme se neuposlechnout. Ačkoliv se mi to zdálo zde - na tisíce mil ode všech obydlených míst a v nebezpečí smrti - nesmyslné, vytáhl jsem z kapsy list papíru a plnící pero. Ale tu jsem si vzpomněl, že jsem studoval především zeměpis, dějepis, počty a mluvnici, a řekl jsem človíčkovi (trochu mrzutě), že neumím kreslit. Odpověděl mi:
"To nevadí. Nakresli mi beránka."
Poněvadž jsem nikdy nekreslil beránka, nakreslil jsem mu jednu z těch dvou kreseb, které jsem uměl. Obrázek zavřeného hroznýše. A užasl jsem, když jsem slyšel, jak mi ten človíček odpovídá:
"Ale ne! Já nechci slona v hroznýši. Hroznýš je moc nebezpečný a slon zabere hodne místa. U mne doma je všechno malinké. Potřebuji beránka. Nakresli mi beránka."
Tak jsem tedy kreslil.
Díval se pozorně a pak řekl: "Ne! Tenhle je už moc nemocný. Udělej mi jiného."
Nakreslil jsem tento obrázek:
Můj přítel se mile, shovívavě usmál:
"Ale podívej se… to není beránek, to je beran. Má rohy…"
Tak jsem kresbu znovu předělal.
On ji však zase odmítl jako ty předcházející: "Ten je moc starý. Já chci takového, aby dlouho žil."
A tu, protože jsem ztratil trpělivost a protože jsem spěchal, abych se co nejdřív pustil do rozebrání motoru, načmáral jsem tuhle kresbu:
A prohlásil jsem:
"To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř."
Ale byl jsem velice překvapen, když se obličej mého malého soudce rozzářil.
"Právě tak jsem to chtěl! Myslíš, že ten beránek bude potřebovat hodně trávy?"
"Proč?"
"Protože u mne doma je všechno malinké…"
"Jistě to postačí. Dal jsem ti docela malého beránka."
Sklonil se nad kresbu.
"No, není tak moc malý…Jé, podívej se, on usnul…"
A tak jsem se seznámil s malým princem.