|
Fakticky tak lze říci, že břidlice + pyrit = kyzová břidlice
Pyrit
Pyrit (též železný pyrit, či kyz železný, chemicky disulfid železnatý) je velmi hojný minerál a důležitá železná ruda. Obvykle má zlatavou barvu, pro kterou bývá někdy neznalými zaměňován se zlatem, proto se mu taky někdy říká zlato hlupáků či kočičí zlato. Často se ale může objevovat se zelenalým nádechem, nebo kovově modrými, červenými a zelenými povlaky, které se odborně nazývají náběhové barvy. Je to nejrozšířenější sulfid v zemské kůře vůbec. Název pyrit pochází z řečtiny a je odvozen od slova oheň, protože po úderu z něj často odlétají jiskry.
Pyrit vzniká v širokém rozmezí podmínek. Například 2000 m pod povrchem krystalizací z horkých hydrotermálních roztoků, dále může vznikat srážením z vod v usazeninách, který má velký podíl organických částí (na jeho vzniku se podílejí organické bakterie), jako akcesorie v magmatických horninách, častým minerálem magmatických likvačních ložisek.
Jeho chemický název je disulfid železnatý. Nejčastěji je zrnitý, kusový, vtroušený, ale občas je možné nalézt i v podobě radiálně paprsčitých, hlízovitých či ledvinovitých agregátů. Často se nacházejí dobře omezené krystaly ve tvaru krychle. Od zlata se pozná podle rozdílného vrypu, který má černý a podle toho, že není kujný. Oproti chalkopyritu má vyšší tvrdost. Pyrit vystavený venkovním vlivům se přemění na limonit a kyselinu sírovou respektive sírany. Při otloukáním kladivem je možno cítit charakteristický zápach po síře a vidět jiskry.
Ještě vzácnějším minerálem než pyrit je pyrotin...
Pyrhotin
Pyrhotin (Breithaupt, 1835), chemický vzorec Fe(1-x)S (kde x=0–0,17) (sulfid železnatý), je polymorfní minerál. V přírodě se nejčastěji vyskytují jeho jednoklonné nebo šesterečné modifikace. Starší český název je kyz magnetový. Název pochází z řeckého pyrros – ohnivě červený, odráží barvu minerálu.
Minerál typický pro vyšší a vysoké teploty. Hlavní výskyt je v mafických vyvřelých horninách (diorit, gabro), běžný v hydrotermálních žilách. V metamorfovaných horninách vzniká při regionální metamorfóze sulfidických ložisek. Hojný ve skarnech. Nalezen také v železných meteoritech.
Krystaly jsou nejčastěji tabulkovité nebo destičkovité podle {0001}, zřídka dipyramidální, soudečkovité. Zrnité, masivní a tabulkovité agregáty. Dvojčatí podle {1012}
Fyzikální vlastnosti: Tvrdost 3,5–4, křehký, hustota 4,6 g/cm⊃3;, štěpnost nedokonalá podle {0001} a {1120}, lom nepravidelný.
Optické vlastnosti: Barva: žlutohnědá, bronzová, na vzduchu tombakově hnědě nabíhající. Lesk kovový, průhlednost: opakní, vryp šedočerný.
Chemické vlastnosti: Složení: Fe 62,33 %, S 37,67 . Na uhlí se taví na černou magnetickou masu. Rozpustný v HCl a HNO3.
Další vlastnosti: Dobře vede elektrický proud. Je magnetický, magnetismus je nepřímo úměrný podílu železa.
Sedimentární horniny
Sedimentární hornina či usazená hornina je hornina, která vznikla přemístěním, usazením a následným zpevněním zvětralých úlomků (tzv. fyzikální proces), či vysrážením z roztoků (tzv. chemický proces) anebo usazením vlivem biologického činitele (biologický proces). Tyto tři procesy v přírodě působí normálně současně a výsledný charakter horniny je určen dominantním procesem, který se na vzniku podílel. Tyto horniny vznikají exogenními procesy na zemském povrchu nebo nehluboko pod ním, a to za běžných, relativně nízkých teplot. Základními procesy vzniku sedimentárních hornin jsou zvětrávání, transport materiálů, sedimentace (usazování) a diageneze, která mimo jiné zahrnuje zpevňování sedimentu.
Usazené horniny se vyskytují na zemském povrchu, kde je jejich procentuální zastoupení dominantní vůči jiným typům hornin (vyvřelých hornin a metamorfovaných hornin). Sedimenty se oproti předchozím ale vyskytují jenom ve svrchní vrstvě. Celkový procentuální objem v celém zemském tělese se pohybuje okolo 5 %, ale na povrchu dosahují hodnoty až 75 % a na mořském a oceánském dně téměř 100 %.
Někdy se jako speciální skupina odlišují horniny reziduální, které vznikají zvětrávacími pochody ze starších magmatických, metamorfovaných nebo sedimentárních hornin. Reziduální horniny neprodělaly transport materiálu a zůstávají přímo na místě původní horniny. Mezi ně patří například běžná eluvia, kaolinizované horniny, bentonity, laterity apod.
|