Keška Járy Cimrmana
Píše se rok 1898 a mladý odvážný Jára Cimrman se vydává do nespoutané Střední (Jižní) Ameriky. Tam se snaží objevit nové rostlinné druhy a dovézt je do Evropy stejně tak, jako to udělal jeho praprapraprapraděd Kolumbus. Z této výpravy byl objeven kapitánův lodní deník, popisující krutou a dlouho cestu přes oceán. Jára Cimrman zapomněl na své žaludeční nevolnosti, které se prvně objevily již na houpací loďce o svatováclavské pouti, když byl na prázdninách v Jižních Čechách roku 1882. Kdyby si tuto skutečnost uvědomil při plánování této cesty, možná by přehodnotil způsob dopravy a svůj geniální mozek by spojil s hrabětem Zeppelinem o nějaký ten rok dříve. Nicméně tomu tak nebylo, Cimrman renovoval starou lodní flotilu po prapraprapradědovi a vydal se na svou první mezikontinentální plavbu.
Po vylodění byl Jára Cimrman velmi zaskočen množstvím hmyzu, především komárů, kterým se ve zdejším vlhkém podnebí opravdu daří a dosahují velikosti dlaně. Po první noci v divoké přírodě konstatoval, že mu ty obří štípance za to nestojí a že chce domů. Doslova řekl: „Komáry nemám rád“. Jeho prvotní plán a cíl této mise, nějaké semeno vzít a nějaké zanechat, tak velmi rychle přehodnotil. Spokojil se s myšlenkou, že jeho geniální geny nedaruje místní domorodkyni, ale že k tomuto účelu postačí nějaká vzdělanější žena z našich krajů.
Cestou na loď pak posbíral do kapes pár semínek popadaných pod stromy, utrhl nějaké odkvetlé květy z keřů a do brašny chytil místní ještěrku.
Cimrmanova výprava i přes skutečnost, že vylodění trvalo pouhých 18 hodin, sklidila prvotně obrovský úspěch. Po návratu do vlasti Cimrman založil botanickou a zoologickou zahradu v pražské Troji. Ze semen stromu, která dovezl z deštných pralesů, během pouhých 2 let vyrostly15 metrů vysoké silné stromy s neuvěřitelnými vlastnostmi. Dřevo z nich na vodní hladině neplavalo, ale ihned se potopilo. Dřevo bylo zcela nehořlavé a jeho kmen dokázal porazit pouze muž narozený ve znamení střelce, ryb a vodnáře. Smůla z něj vytékající prý měla omlazující účinky a pomáhala při léčbě padoucnice.
Svět na tento objev ještě nebyl připraven a hlavně s ním neuměl správně naložit. Dnes už to jsou pouze spekulace, ale údajně mělo být dřevo použito i při stavbě Titanicu. Vláda koncem roku 1912 rozhoduje o zničení veškerých zásob této dřeviny.
Jediným posledním kusem je pařez, před kterým právě stojíte.
Vzpomínka na Járu Cimrmana nikdy nezmizí, stejně tak jako toto poutní místo. Proto Vás velmi prosíme, nesnažte se pařez zapálit nebo jakkoliv testovat jeho nezničitelnost.
Tento prostor je monitorován kamerovým systémem.