Křížové výpravy
Křížové výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Dřívější definice historiků tyto výpravy omezovala pouze na výpravy k Jeruzalému, dnes se však význam kruciát přenesl na všechny papežem vyhlášené války proti nepřátelům křesťanstva. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (latinsky crucesignati). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.
První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou muslimů. To se výpravě, složené především z francouzských a normanských rytířů, nakonec podařilo, a ve Svaté zemi tak Evropané založili křižácké státy, které se zde udržely téměř dvě stě let. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, pozdější tažení však mířila i jinam. Šlo především o Egypt a Řecko, kde účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli značnou část Byzantské říše a založili křižácké státy. Další křížová tažení mířila do Pobaltí a Skandinávie, kde zvláště němečtí a švédští křižáci bojovali proti pohanským Prusům, Slovanům a Finům. Řád německých rytířů na břehu Baltského moře založil svůj stát Prusy.
Po pádu posledního křižáckého města v Palestině již žádný papež vojenskou akci k osvobození Jeruzaléma nevyhlásil. Křížové výpravy na evropském kontinentu však pokračovaly. Kromě tažení proti pohanům to byly války proti křesťanským kacířům, z nichž největší byly výpravy proti jihofrancouzským katarům a proti českým husitům. Poslední kruciátu se bezúspěšně snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům.
První křížová výprava
V březnu 1095 přijelo na synodu do Piacenzy byzantské poselstvo císaře Alexia I. s žádostí o pomoc proti seldžucké expanzi. V listopadu 1095 svolal Řehořův žák Urban II. koncil do francouzského Clermontu. Na závěr sněmu pronesl strhující proslov o utrpení východních křesťanů i poutníků ze Západu a zakončil jej výzvou pomoci východním křesťanům sužovaným nevěřícími. Kromě obrany Božího hrobu měl Urban také mocenské a církevně politické důvody.
Přestože byla Urbanova výzva adresována šlechtě, přišla okamžitá reakce ze strany chudiny. Pod dojmem vystoupení entuziastických kazatelů se shromáždily početné chudinské houfy a bez přípravy se vydaly na cestu do Svaté země. Nejvýraznější z těchto kazatelů byl Petr Poustevník, charismatický demagog s fanatickou nenávistí k Turkům, který kázal především v severní Francii. Roku 1096 vyrazil Petr i se svými asi 20 000 následovníky ze severní Francie. Téměř souběžně s nimi táhl menší chudinský houf pod velením Gautiera Sans-Avoir.
Výpravy táhly většinou odděleně na východ, přes Svatou říši římskou do Uherska, kde na uhersko-byzantské hranici začaly z nedostatku zásob drancovat široké okolí.
Při pochodu k Nikáji se poutníci zmocnili pevnůstky Xerigordon, která neměla vlastní zdroj vody. Turci pod velením Kiliče Arslana Xerigordon obklíčili a nechali pracovat žízeň. Pevnost na počátku října 1096 padla a Turci vyvraždili na 6 tisíc poutníků. Turci v dalším pochodu na Nikáju vyvraždili zbytek poutníků a tábor u Kibotu vydrancovali. Dva až tři tisíce zachráněných poutníků byzantské námořnictvo evakuovalo zpět do Konstantinopole.
V Evropě se zatím zformovalo několik dalších chudinských výprav, které zavinily brutální pogromy. Porýnští chudí vedení hrabětem Emerichem z Leisingnenu v Mohuči i v dalších městech pobili tisíce Židů. Z Lotrinska se vydala na cestu výprava vedená knězem Gottschalkem a v českých zemích postavil menší skupinu kněz jménem Volkmar, který rozpoutal pogromy také v Praze, navzdory snahám biskupa Kosmy tomu zabránit. Na uherských hranicích byly tyto výpravy rozprášeny vojskem krále Kolomana.
Rytíři se na cestu do Svaté země vydali až později. Ze severní Francie vytáhla výprava hraběte Roberta Normandského a Roberta Flanderského. Ze střední Francie se přidal hrabě Štěpán z Blois a Hugo z Vermandois, bratr krále Filipa I. Lotrinské vojsko vedli bratři z Boulogne Godefroy, Eustach a Balduin. Oddíly z Provence vedl toulouský hrabě Raimond de Saint-Gilles. Při cestě Huga z Vermandois jižní Itálií se k první křížové výpravě přidal další normanský válečník, kníže Bohemund z Tarentu a jeho synovec Tankred. Na přelomu let 1096–1097 velmoži dorazili do Konstantinopole, kde císaři složili lenní přísahu a císař na oplátku přislíbil výpravě podporu.
Prvním cílem křižáckých rytířů se na jaře 1097 stala Nikája v Anatolii. Ta byla po sedmitýdenním obléhání dobyta a křižáci se vydali k východu. 1. července roku 1097 porazili křižáci v údolí u Dorylea vojska Kiliče Arslana. V únoru 1098 obsadil Balduin z Boulogne Edessu a založil první křižácký stát. Vojsko táhlo na jih, kde oblehlo Antiochii. Po ročním obléhání se 3. června 1098 Bohemundovi z Tarentu podařilo město díky zradě zbrojíře Fírúze obsadit a po odražení odvetného útoku atabega Kerbogy z Mosulu se vládcem města prohlásil Bohemund z Tarentu (založil tak další stát). Zbylí křižáci táhli dál do Palestiny, kde 7. června oblehli Jeruzalém, který 15. července 1099 dobyli a drtivou většinu obyvatelstva povraždili. Masakr přežil jen místodržící Iftíchar ad-Daula se svou gardou a několik civilistů, kteří poté nalezli azyl v Damašku. Vládcem Jeruzaléma byl zvolen vévoda Godefroy z Bouillonu s titulem „ochránce Božího hrobu“.
Roku 1100 byly do Svaté země vypraveny pomocné křížové sbory, menší, špatně koordinované skupiny, které se pokusily posílit nově založené křižácké státy. Roku 1101 však byly rozbity Turky v Anatolii, jež zůstala od té doby až do konce křížových výprav téměř nepřekonatelnou překážkou.
Upozornění:
Tato keš, stejně jako celá série bude na jaře 2018 archivována, proto s odlovem neváhejte.