Křížové výpravy
Křížové výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Dřívější definice historiků tyto výpravy omezovala pouze na výpravy k Jeruzalému, dnes se však význam kruciát přenesl na všechny papežem vyhlášené války proti nepřátelům křesťanstva. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (latinsky crucesignati). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.
První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou muslimů. To se výpravě, složené především z francouzských a normanských rytířů, nakonec podařilo, a ve Svaté zemi tak Evropané založili křižácké státy, které se zde udržely téměř dvě stě let. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, pozdější tažení však mířila i jinam. Šlo především o Egypt a Řecko, kde účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli značnou část Byzantské říše a založili křižácké státy. Další křížová tažení mířila do Pobaltí a Skandinávie, kde zvláště němečtí a švédští křižáci bojovali proti pohanským Prusům, Slovanům a Finům. Řád německých rytířů na břehu Baltského moře založil svůj stát Prusy.
Po pádu posledního křižáckého města v Palestině již žádný papež vojenskou akci k osvobození Jeruzaléma nevyhlásil. Křížové výpravy na evropském kontinentu však pokračovaly. Kromě tažení proti pohanům to byly války proti křesťanským kacířům, z nichž největší byly výpravy proti jihofrancouzským katarům a proti českým husitům. Poslední kruciátu se bezúspěšně snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům.
Druhá křížová výprava
Na Štědrý den roku 1144 turecký Atabeg Zengí z Mosulu dobyl Edessu a křižáci tak ztratili velká území na východ od řeky Eufrat. Pád Edessy otřásl Evropou a papež Evžen III. vydal bulu Quantum praedecessores a energicky se pustil do organizování další křížové výpravy. Bula byla adresována především francouzskému králi Ludvíkovi VII., který již o Vánocích roku 1145 ohlásil svou účast na výpravě. Na organizování kruciáty se podílel i cisterciácký myslitel Bernard z Clairvaux, který se s žádostí o podporu obrátil na evropské královské dvory. Koncem roku 1146 získal i podporu římského krále Konráda III. Italské městské státy se od výpravy distancovaly, jihoitalští Normané byli znepřáteleni s papežem i byzantským císařem a angličtí i španělští velmoži byli příliš zaměstnáni svými vlastními válkami a k výpravě se nepřipojili.
Na této křížové výpravě byla daleko menší účast lidových kazatelů, kteří by podněcovali prosté davy. Přesto například mnich Rudolf v Porýní rozdmýchával protižidovské nálady. Proti tomu zasáhl osobně Bernard z Clairvaux. Koncem května vytáhla z Řezna Konrádova výprava čítající asi 20 000 vojáků z německých zemí, Lotrinska i Čech. V červnu vyrazilo z Met na pochod i menší francouzské vojsko. Z Anglie vyplula třetí skupina křižáků na jaře 1147. Byli to neurození bojovníci a námořníci z Anglie i Flander, kteří po cestě zakotvili v Portugalsku a pomohli portugalskému králi dobýt Lisabon.
V září 1147 dorazili křižáci do Konstantinopole. Vztahy mezi armádami i panovníky byly napjaté. Němci se přepravili na asijskou pevninu a od Nikáje postupovali dále na východ. Konrád rozdělil své síly. Méně ozbrojená část armády pod velením biskupa Oty z Freisingu táhla podél pobřeží, zatímco král s rytíři se vydal vnitrozemím. U Dorylaea, kde kdysi vojska první křížové výpravy zvítězila, byla německá armáda přepadena seldžuckými Turky. Většina výpravy byla vyhlazena a králi se s desetinou svých původních oddílů podařilo probít zpět do Nikáje. Druhá část armády, vedená biskupem, byla napadena a téměř pobita Turky u Laodikeje. Zbylá hrstka vojáků s biskupem Otou pronikla do Sýrie.
Zbytky německé armády se v Nikáji spojily s francouzským vojskem. Francouzi byli ukázněnější, Ludvík byl však jako vojevůdce stejně špatný jako Konrád a navíc nerozhodný. Spojená křižácká výprava táhla podél pobřeží na východ. V Efesu král Konrád onemocněl a vrátil se do Konstantinopole. Většina jeho vojáků táhla dále s Francouzi. U pisidijské Antiochie se křižáci střetli s Turky, které donutili k ústupu. Pak křižácká vojska překročila pod neustálou tureckou hrozbou Taurus a v únoru 1148 dorazila k řeckému městu Attaleia. Část výpravy odplula a armáda pěšáků a poutníků zůstala na pospas osudu. Ludvík Francouzský byl po vylodění v Antiochiii vřele přivítán knížetem Raimondem. Navzdory všem útrapám a ztrátám, jakými křížová výprava doposud prošla, představoval Ludvíkův kontingent významnou pomoc pro křižácké státy. Ludvík se pak vydal do Jeruzaléma, kam již mezitím z Konstantinopole dorazil král Konrád.
V Jeruzalémě se oba panovníci setkali i s jeruzalémským králem Balduinem III. a rozhodli se dobýt Damašek, který byl spojencem Jeruzalémského království, přestože původním cílem druhé křížové výpravy bylo znovudobytí Edessy. Damašek napadli 24. července 1148, před dobytím jej však zachránila velká turecká armáda z Aleppa vedená sultánem Núr ad-Dínem
Neslavný konec výpravy jen prohloubil spory mezi francouzským a německým panovníkem. Konrád odjel již na Vánoce 1148 do Konstantinopole, kde uzavřel spojenectví s císařem Manuelem. Ludvík pobyl v Palestině a při návratu domů v jižní Itálii navázal přátelské vztahy se sicilským králem Rogerem II. – úhlavním nepřítelem Byzance. Damašek byl obsazen Núr ad-Dínem a muslimové tak byli proti křižákům opět o něco jednotnější.
Upozornění:
Tato keš, stejně jako celá série bude na jaře 2018 archivována, proto s odlovem neváhejte.