Křížové výpravy
Křížové výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Dřívější definice historiků tyto výpravy omezovala pouze na výpravy k Jeruzalému, dnes se však význam kruciát přenesl na všechny papežem vyhlášené války proti nepřátelům křesťanstva. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (latinsky crucesignati). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.
První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou muslimů. To se výpravě, složené především z francouzských a normanských rytířů, nakonec podařilo, a ve Svaté zemi tak Evropané založili křižácké státy, které se zde udržely téměř dvě stě let. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, pozdější tažení však mířila i jinam. Šlo především o Egypt a Řecko, kde účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli značnou část Byzantské říše a založili křižácké státy. Další křížová tažení mířila do Pobaltí a Skandinávie, kde zvláště němečtí a švédští křižáci bojovali proti pohanským Prusům, Slovanům a Finům. Řád německých rytířů na břehu Baltského moře založil svůj stát Prusy.
Po pádu posledního křižáckého města v Palestině již žádný papež vojenskou akci k osvobození Jeruzaléma nevyhlásil. Křížové výpravy na evropském kontinentu však pokračovaly. Kromě tažení proti pohanům to byly války proti křesťanským kacířům, z nichž největší byly výpravy proti jihofrancouzským katarům a proti českým husitům. Poslední kruciátu se bezúspěšně snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům.
Třetí křížová výprava
Po katastrofické bitvě u Hattínu 4. července 1187, dobytí Jeruzaléma na podzim téhož roku a následné ztrátě téměř celého území Jeruzalémského království ve prospěch sultána Saladina vyhlásil papež Řehoř VIII. bulou Audita tremendi z 29. října 1187 třetí křížovou výpravu. Vyslancům kurie se podařilo dokonce zprostředkovat mír mezi francouzským králem Filipem Augustem a anglickým králem Richardem. Svou účast na výpravě přislíbil také římsko-německý císař Fridrich Barbarossa.
Jako první se do Svaté země vydali sicilští Normané a vzápětí i menší námořní kontingenty z Anglie, Dánska a Flander. Fridrich I. Barbarossa se vydal na výpravu z Řezna na jaře 1188 a po cestě začal na byzantském území drancovat. Císař Izák II. kvůli možným násilnostem raději povolil cestu dále na východ přes Helespont. Němci přezimovali v Adrianopoli a na jaře 1190 se opět vydali na cestu. U Ikonia je napadli Turci sultána Kilič Arslana II. a byli Barbarossou poraženi. Při přechodu řeky Salef však Fridrich I. utonul a výprava se rozpadla. Část bojovníků pokračovala dále do Svaté země a část se vrátila domů. Němci se tak výpravy významněji nezúčastnili.
4. července 1190 vyrazila z Vézélay francouzská i anglická vojska, která pod vedením Richarda Lví srdce a Filipa II. přezimovala na Sicílii. Na jaře 1191 křižáci vypluli vstříc Svaté zemi a 12. července dobyli město Akkon a francouzský král se vrátil zpět do vlasti, zatímco Angličané a zbytek francouzských křižáků v čele s králem Richardem bojovali se Saladinem ještě tři roky. Velkým křižáckým úspěchem byla bitva u Arsufu a obsazení Jaffy. Po marném pokusu o dobytí Jeruzaléma Saladin předložil Richardovi mírový návrh, podle něhož zpřístupní Boží hrob západním poutníkům a uzná hranice stávajících křižáckých držav. Po půlročním váhání plném šarvátek byl mír 2. září potvrzen a Richard Lví srdce se vydal na cestu domů.
Upozornění:
Tato keš, stejně jako celá série bude na jaře 2018 archivována, proto s odlovem neváhejte.