Křížové výpravy
Křížové výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Dřívější definice historiků tyto výpravy omezovala pouze na výpravy k Jeruzalému, dnes se však význam kruciát přenesl na všechny papežem vyhlášené války proti nepřátelům křesťanstva. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (latinsky crucesignati). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.
První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou muslimů. To se výpravě, složené především z francouzských a normanských rytířů, nakonec podařilo, a ve Svaté zemi tak Evropané založili křižácké státy, které se zde udržely téměř dvě stě let. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, pozdější tažení však mířila i jinam. Šlo především o Egypt a Řecko, kde účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli značnou část Byzantské říše a založili křižácké státy. Další křížová tažení mířila do Pobaltí a Skandinávie, kde zvláště němečtí a švédští křižáci bojovali proti pohanským Prusům, Slovanům a Finům. Řád německých rytířů na břehu Baltského moře založil svůj stát Prusy.
Po pádu posledního křižáckého města v Palestině již žádný papež vojenskou akci k osvobození Jeruzaléma nevyhlásil. Křížové výpravy na evropském kontinentu však pokračovaly. Kromě tažení proti pohanům to byly války proti křesťanským kacířům, z nichž největší byly výpravy proti jihofrancouzským katarům a proti českým husitům. Poslední kruciátu se bezúspěšně snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům.
Devátá křížová výprava
Po neúspěchu osmé křížové výpravy se Angličané rozhodli vydat do Sýrie ohrožované mamlúckým sultánem Bajbarsem. Eduard s anglickou armádou přezimoval na Sicílii a v květnu 1271 se vylodil v Akkonu. Eduardovy síly byly slabé, asi jen tisíc vojáků, ale měl v úmyslu sjednotit rytíře ve Svaté zemi a na Kypru a uzavřít dohodu s Mongoly, kteří v té době ohrožovali i muslimská území. Po příjezdu do Akkonu Eduard zjistil, že situace křesťanů na Předním východě, kde mamlúcké vojsko ovládlo v letech 1265–1271 většinu území Jeruzalémského království a Antiochijského knížectví, je mnohem horší, než se v západní Evropě domnívali. Kyperští rytíři odmítli bojovat ve Svaté zemi a Benátčané s Janovany začali s mamlúky obchodovat, a to se souhlasem akkonských baronů.
Eduard se svého plánu nevzdal a doufal v možnost vyjednávání o případnou pomoc s mongolským ílchanátem v Persii. Měl úspěch a ílchán Abaga vyslal desetitisícovou armádu, která dobyla muslimské Aleppo. Jakmile však egyptský sultán Bajbars vytáhl z Damašku na sever, Mongolové před ním ustoupili a mamlúci město získali zpět. Eduard také podnikl tažení do vnitrozemí, akkonští rytíři však odmítli bránit případně dobytá území a křižáci se bezvýsledně vrátili do Akkonu. Ten se ještě roku 1263 přepadení ubránil, ale nedokázal zastavit postupné ztrácení území Jeruzalémského království. Když princ zjistil, jak marné je jeho úsilí, vrátil se v září roku 1272 do Anglie. Učinil tak nedlouho poté, co málem zahynul při pokusu o atentát. Přestože při odjezdu měl v úmyslu vrátit se na Blízký východ v čele veliké křížové výpravy, politická situace v Anglii mu v tom zabránila.
Upozornění:
Tato keš, stejně jako celá série bude na jaře 2018 archivována, proto s odlovem neváhejte.