Rozinková louka
Pozemek ležící severovýchodně od Mladkova (dříve Wichstadtl) koupili rodiče Pausewangové koncem třicátých let minulého století.
Rozinkovou louku vytvořili z neúrodné bažiny ve snaze uskutečnit otcův sen o životě na „vlastní hroudě“.
Místní obyvatelé nad jejich záměrem, zúrodnit neplodný mokřad, vrtěli hlavami. Na kraji Rozinkové louky se nachází rybník, který zřídila obec, aby bylo možno mokřinu vysušit. Pausewangovi chtěli žít pouze z produktů této velké zahrady.
Celé Orlické hory se tehdy zmítaly ve velké chudobě, neboť zde nebyl téměř žádný průmysl, panovalo zde drsné klima a půda nebyla příliš úrodná. Chudoba Pausewangovic rodiny byla však takříkajíc dobrovolná. Otec mohl pracovat v Německu (po roce 1918 bylo pro Němce těžší najít v ČSR práci), ale chtěl žít v Orlických horách. Matka byla členkou hnutí „Tažní ptáci“ (německy Wandervögel), tehdejší mládežnické organizace propagující návrat k přírodě a všemu přirozenému.
Po několika letech snahy se jejich zahrada stala zdrojem téměř celé obživy. Na nezbytné finanční výdaje a splácení úvěru na stavbu domu si přivydělávali prodejem jahod, pronajímali pokoje letním hostům, otec psal povídky do kalendářů.
Když čekali třetí dítě, začal otec vyučovat na zimní škole pro mladé rolníky. Zahrada nikdy nevynášela tolik, aby z toho mohla rodina zcela vyžít, avšak cíli, který si Pausewangovi na začátku osídlení Rozinkové louky vytyčili, se přiblížili.
"Jelikož jsme neznali žádný komfort, nepostrádali jsme jej. Kromě chleba, který jsme kupovali ve vesnici, pocházelo naše jídlo z naší zahrady. Nezbytný tuk nám svým mlékem dodávaly naše kozy. Mladší děti dědily šatstvo od starších a celé léto jsme běhali bosi. Otec vlastnil jenom jízdní kolo. Záhony okopával motykou a rýčem, trávu na louce sekal kosou. Matka prala prádlo na valše. A my děti jsme musely už od malička pomáhat. Čas na hraní byl až k večeru. Během zbytku dne - kromě doby, kdy jsme byli ve škole - bylo naprostou samozřejmostí, že se na nezbytných pracích podíleli všichni ze všech sil. Ale od rána do večera jsme zpívali a v neděli a za dlouhých zimních večerů jsme pěstovali hudbu a já hltala jednu za druhou knihy z přeplněné knihovny svých rodičů. Rozinková louka byla rájem, ve kterém jsme my děti vyrůstaly ve shodě s přírodou," takto popisuje život v těžkých podmínkách Gudrun Pausewang.
GUNDRUN PAUSEWANG
Mladkovská rodačka a autorka téměř 90 knih. Dcera diplomovaného agronoma, který zemřel na východní frontě, když jí bylo 15 let.
Gudrun po skončení války utekla společně s matkou a pěti sourozenci do západního Německa. Zde nastoupila na střední školu ve městě Wiesbaden, kterou úspěšně absolvovala roku 1948. Poté začala studovat pedagogickou školu ve Weilburgu. Od roku 1956 učila pět let v německých školách v Chile a dva a půl roku ve Venezuele. V té době procestovala i velkou část Střední a Jižní Ameriky. Koncem roku 1963 se vrátila do Německa a začala učit na základní škole. O čtyři roky později, tedy v roce 1967, se do Latinské Ameriky vrátila se svým manželem Hermannem Wilcke, kde následujících pět let učila na německé škole. V roce 1972 se rozhodla vrátit se do Německa spolu se svým dvouletým synem. Od tohoto roku pracovala až do důchodu v roce 1989 jako učitelka. Po tom, co odešla do důchodu se začala věnovat i čtení na školách.
Jedno z jejich děl nese název "Vzpomínám na Rozinkovou louku", ve kterém popisuje příchod své rodiny na Rozinkovou louku a budování nového domova. Ve vzpomínkách na dětství se autorka nevyhýbá nacistické minulosti svého otce, který padl na východní frontě. Dotýká se i poválečné situace v pohraničí a odsunu německého obyvatelstva. Snaží se mnohé problematické věci přiblížit a vysvětlit. Poutavým způsobem líčí neuvěřitelný příběh rodiny při útěku z Mladkova do Hamburku. 900 km dlouhou cestu museli absolvovat převážně pěšky. V knize nás dále zavádí do období 70. let minulého století, kdy se 30 let po válce vrací na místa svého dětství, aby zde na Rozinkové louce postupem času navázala přátelský vztah s českými majiteli domu.
Kniha Vzpomínám na Rozinkovou louku vyšla česky v roce 2001.
Skládá ze dvou částí: Daleko od Rozinkové louky (Fern vonder Roosinkaweisse), kde autorka vypráví o svém dětství v domě na Rozinkové louce a o tom jaké pocity vzbudilo v jejím okolí připojení Sudet k "Říši". S láskou líčí své rodiče, poctivé a skromné lidi, kteří však podlehli nacistické ideologii. Zmiňuje se také o válečných událostech a smrti otce na ruské frontě.
Ve druhé části Milovaná Rozinková louka (Geliebte Rosinakaweisse) líčí historii svých návratů do rodného kraje, sblížení s rodinou žijící v domě na Rozinkové louce. Gudrun se sem poprvé vydala se svým bratrem v roce 1964, kdy bylo povoleno Němcům opět cestovat jako turistům do Československa. V průběhu let se vyvíjí její úzké přátelství s českou rodinou. Tyto cesty do sousední země jsou také výlety do vlastní minulosti. V neposlední řadě vedou i ke konfrontaci s politickými přeměnami ve východní i západní Evropě. Touto knihou Gudrun udělala mnohé pro překonání hořkosti a pocitů křivdy na obou stranách a pro vzájemné sblížení obou národů.
Po vydání knihy se věnovala přednáškové činnosti a autorským čtením především v bývalých Sudetech i v Německu.
Kniha Vzpomínám na Rozinkovou louku se právem dostala na seznam doporučené četby pro české maturanty (Světová próza 20. a 21. století).
(zdroj: turistika.cz, wikipedia.cz, rozhlas.cz)
Ke kešce se dá dojít suchou nohou. Nemusíte do žádné bažiny.