Paní Marie Malá je pamětnicí časů válečných i poválečných, věnuje se ve svých knihách osudu zmizelých šumavských vesnic kolem vrchu Křemelná , barvitě líčí život v nich a seznamuje nás s životem obyvatel žijících v chalupách především na Paštích a okolí Svojší.
Svoji spisovatelskou činnost doplňuje přednáškami s promítáním filmů o Šumavě a přes svůj věk stále ještě provází turisty po Šumavě.
Narodila se v roce 1939 v domku na Předních Paštích, jedné ze zmizelých osad nedaleko Rejštejna na Šumavě. Otec před jejím narozením odešel do války a na Šumavu už se nikdy nevrátil.
Marie vyrůstala s maminkou a jejími rodiči. Všichni pracovali především u sedláků na okolních statcích.
Na jaře 1943 se rodina přestěhovala k zámožnému sedlákovi do Svojší na protějším kopci, kde maminka našla nového muže a spolu přivedli na svět sedm dalších dětí.
V roce 1947 se přestěhovali do statku v nedalekém Jelenově.
Marie byla svědkem válečného utrpení, když na vlastní oči viděla pochod smrti - židovské ženy, které nocovaly na Svojších v hasičské zbrojnici nebo zbědované válečné zajatce procházející vesnicí. Na konci války zažila i příjezd amerických vojáků. Především však byla svědkem poválečného odsunu německého obyvatelstva, s ním spojených dramatických událostí a pohnutých osudů starých šumavských rodin, příchodu nových osídlenců z východu a totální devastace regionu včetně kompletní likvidace celých vesnic.
Její rodina byla šťastnou náhodou odsunu ušetřena, a Marie tak na Šumavě prožila velmi tvrdé, ale šťastné dětství a mládí.
Později se usadila v Sušici, kde žije dodnes.
Velice ráda vzpomíná především na Jelenov, kam se roku 1947 přestěhovali ze Svojší do statku po odsunutých německých sedlácích, u kterých původně její otčím sloužil. I když se musela starat o svých 7 mladších sourozenců, vzpomíná na toto místo jako na místo šťastného dětství.
Vzpomíná na svoje milované místečko u lesa nad loukou, odkud byl široký výhled k rodišti na Paštích, na vrch Křemelná a na statek,
ve kterém bydlela s rodiči a sourozenci.
Její vzpomínání si můžete pustit zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10282661161-putovani-casem-pani-marie-male/21156226107
Dnes je tento statek opravený, poznáte ho podle věžičky a na Maruščině vyhlídce najdete sedátka, která ovšem nesou jiná jména.
Díky současným obyvatelům není osada Jelenov zarostlé a zpustlé místo, jako většina ostatních zmizelých osad.
JELENOV (Hirschenstein)....má svojí pověst, podle které prý dostal jméno.
Nad Čenkovo pilou,kde je osada Jelenov, stála kdysi osamělá myslivna. Myslivec vášnivě rád si vyšel s puškou na čekání. Jednou navečer, vyhlížeje počasí, spatřil na skále jelena, bílého jako padlý sníh. Než došel do světnice pro pušku, byl jelen ten tam. Netrpělivý myslivec neměl stání. Bloudil lesem sem a tam, až za několik dní, zase zvečera, přihoupl se jelen sám a myslivci zrovna do rány. Jakmile lesník spustil spoušť, dostal znenadání pažbou takový políček, že mu opuchla tvář a delší čas nevyšel z domu. Celkem ještě třikrát přišlo pokušení v podobě bílého jelena. Myslivci to nedalo, aby nepřitiskl pažbu k líci. Ručnice sama od sebe vylétla mu širokým obloukem z ruky a roztříštila se prudkým nárazem o kamení. Den nato myslivec zemřel, raněn mrtvicí. Bílého jelena už tu nikdo nezahlédl, ale osadě a vrchu nad Čeňkovy pily zůstalo po něm jméno.
Bývalá sklárna v osadě Jelenov, zmiňovaná již v roce 1714, ze které zůstal krásně opravený dvorec, byla roku 1764 zničena vichřicí.
Sklář Tobiáš Adler se oženil s Annou Marii Gattermayerovou a jeho tchán,rovněž sklář, Lorenz Gattermayermu z Prášil, jako věno zřídil sklárnu v Jelenově, kterou pak provozoval až do r.1735. Huť měla velmi těžké podmínky, protože byla poměrně vysoko v lesích, kde dlouho ležel sníh
a tak mohla pracovat jen několik měsíců v roce, protože zpracovávala dřevo ve zcela nepřístupných lokalitách
Bývala tam sklářská huť na pateříky.(barevné korálky do růženců).
V letech 1768-82 byl jejím nájemcem purkmistr Kašperských Hor Augustin Müller.
Sklářství začalo upadat na Šumavě již v polovině19.století.
Konec skláren v této oblasti znamenala stavba Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu v letech 1799 - 1801, který umožnil prodej dřeva
do vnitrozemí.
V roce 1840 zde stálo devět domů ve dvou skupinách.
Osadu zmiňuje Karel Klostermann v povídce Ohnivé snopy nad Hirschenštejnem.
Ke keši samotné: najdete jí na Maruščině vyhlídce nad loukou v zadním Jelenově.
Dostanete se sem dvěma způsoby. Buď pěšky z Čeňkovy pily, kde odpočíte vpravo z hlavní silnice na lesní cestu asi 100 m za parkovištěm
a budete stoupat lesem, kde si můžete zkrátit cestu, viz trasový bod odbočka přes les. Vyjdete přímo v Jelenově na silnici, která vede ze Svojší. Cesta je dlouhá asi 1,5 km.
Ze Svojší vede pohodlná cesta od parkoviště u trafostanice. Je ale o něco delší, zato po ní můžete jen na kole, jsou to necelé 2 km.
Keš se nachází nad loukou nad myslivnou, pěkně opravenou chalupou s věžičkou, kolem teče jeden z mnoha potůčků z četných místních pramenů a studánek. Cesta vede kolem dvou křížků a umrlčího prkna, které zde obnovil na památku jeden z trvalých nynějších obyvatel
před svojí chalupou.
Místní obyvatelé zde nejsou na turisty zvyklí, tak se, prosíme, chovejte tak, aby jste jim nebyli nijak podezřelí.
Přejeme vám pěkný výlet a výhled.
čerpáno ze stránky http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1445?locale=cs_CZ